Politické řeči se vedou a karavana kráčí dál

V politice se řadu let vedla studená válka mezi kapitalismem a socialismem. Když to ponecháme politikům a podíváme se na to jen z hlediska úspěšnosti, objeví se řada skutečností, které by měly podnítit diskusi.

Zastánci kapitalismu tvrdí, že jde o společenské uspořádání, které umožňuje volnou soutěž lidských schopností a rozvíjení tvůrčích sil. Pokud ta soutěž probíhala na úrovni, že pekař Franta z Dolního konce měl chutnější rohlíky než pekař Josef z Horního konce, pak to mělo své opodstatnění. Ovšem myslím, že se to po dvousetletém rozběhu poněkud zvrtlo.

Tak třeba železnice. Pod hlavičkou socialismu provozovala železnice (jak koleje, tak vozidla) jedna organizace, tehdejší ČSD. Dnes v rámci volné soutěže na trhu patří koleje a budovy státní organizaci Správa železnic, ale po těch kolejích jezdí více dopravců. Na rychlíkových tratích jezdí víc firem, na regionálních tu jedna a tam zase jiná firma. První letošní zkušenosti ukázaly, že to zdaleka není to pravé ořechové, jak se čekalo. Spolehlivost a vybavenost některých vlaků silně hapruje – to je skutečně problém výběru a udělení dané zakázky příslušnému dopravci, ovšem zajištění návaznosti třeba při zpoždění spoje jednoho dopravce nezajímá sousedícího dopravce, který nemá důvod čekat na nějaké cestující od zpožděného souseda, protože by tak bez vlastní viny jezdil zpožděně i on (určitě asi je v platebních podmínkách stanovené penále za zpoždění). Jeden celosíťový dopravce by měl být schopen si to v rámci své odpovědnosti zařídit.

A ještě jeden pohled na věc – quo usque tandem – jak ještě dlouho bude fungovat takový mizerný dopravce? Při podpisu smlouvy na provoz se sice může stanovit penále, ale naštvaným cestujícím to nepomůže. A vypovědět smlouvu s mizerným dopravcem nejde, protože na vypovězení je určitě ve smlouvě nějaký termín. A ten termín asi nebude příliš krátký, protože by bylo nutno zajistit jiného dopravce a to nejde ze dne na den.

Takže tady máme jeden příklad, že tržní konkurence není úplně ideální.

Jiný příklad – stavba silnic a železnic. O současných problémech s výstavbou dálnic už víme své a už došlo i k odvolání smluv s některými stavebními firmami nebo k reklamaci za mizerný kus dálnice se zvlněným povrchem. Nějak si neumím představit, že by bylo možno dnes postavit kaskádu vltavských přehrad za stejnou dobu, jako se to podařilo v proklínaném socíku.

A dal – teď už globální – otázka. Soutěž těch dvou asi stejně investičně silných pekařů je rozumná. Ovšem soutěž nestejně finančně silných firem vede k zániku té slabší a vzniku monopolu, kterému se stát nepříliš úspěšně brání antimonopolními zákony. Monopolista či oligopolista (tj. několik stejně silných velkých firem) si sám určí, jaký zisk ho uspokojí. Výsledkem je známá a publikovaná skutečnost nerovnoměrného majetku podnikatelů.

O tom hovoří titulky jako „Majetek 500 nejbohatších lidí světa vzrostl za rok o čtvrtinu“, či „Nejbohatších 26 lidí světa vlastní stejně majetku jako polovina světové populace.“

Političtí obhájci kapitalistického systému podnikání rádi zdůrazňují, že bohatý kapitalista dává práci dalším lidem a tak jim zajišťuje živobytí. V některých zemích dokonce dává práci i dětem, které pak živí rodinu. Ale je řád, který vede k takovým rozdílům, skutečně optimální?

Političtí obhájci pojmu kapitalistického systému také kritizují, jak to socialistické hospodářství bylo špatné, vytvářelo zaostalé a nekvalitní výrobky atd. Ano, je to pravda, A bezesporu to byl důsledek zkostnatělého myšlení tehdejších komunistických vůdců, velmi často sklerotických starců bez vzdělání, kteří se jen dovedli ohánět leninsko-stalinskými hesly. Připomenu jen to, že jsme jezdili nakupovat do socialistického Maďarska a NDR pro lepší a rozmanitější výrobky. V těchto zemích totiž nezglajchšaltovali všechno a drobné výrobce nechali žít. U nás se objevili mezi komunisty také myslící ekonomové. Vzpomenu v roce 1968 Šika a ke konci komunistické éry Komárka. Šika odrovnalo sovětské politbyro svými tanky, Komárka převálcovala volná ruka trhu Václava Klause.

A teď otázka ke srovnání. Jak je možné, že ten neschopný komunistický režim, stále vládnoucí v Číně, ji během několika málo desítek let přetvořil na druhou největší ekonomikou světa? Jak je možné, že mají nejrychlejší vlaky na světě, jak je možné, že dokážou postavit železnici ve výšce 5 000 metrů nad mořem? V televizi vidíme jejich desetimilionová města s mrakodrapy, ulicemi plnými aut, fantastickými mosty. Svůj současný smutný problém, epidemii koronaviru, řeší způsobem, který, a to si přiznejme, v jiném hospodářském režimu není asi uskutečnitelný. Postavili nemocnici pro tisíce pacientu s jeden a půl tisícovým personálem za 10 dní! Zřejmě bez desítek povolení a razítek. Zdá se, že v té Číně možná ty Šikovy nápady realizují jako kombinaci kapitalistických metod za socialistického řízení…

Tady vidím diskusní téma pro politické ekonomy. Ono to asi není jen ta volná ruka trhu, která vede k pokroku. Jisté věci se zřejmě dají řešit i bez ní. A možná i to zprofanované plánované hospodářství by s kapacitou dnešních počítačových center bylo úspěšnější.