Presstitutky, Krym a opolčenci

Někdy je mi korporátek upřímně líto, jako třeba nyní. Slavnostně vytroubily do malého českého rybníčku, že opolčenci souhlasili s teritoriální celistvostí Ukrajiny a pak to prý zase odvolali. Dejme slovo korporátní četce, článek se jmenuje Separatisté odvolali zmínky o Krymu z návrhu ústavních změn.

Tím vznikl v naší skvěle informované veřejnosti dojem, že opolčenci jednou říkají to a podruhé ono, a nejlépe by bylo je úplně vyhladit. O to se kyjevská junta poctivě snaží od samého začátku vypuknutí bojů, když začala střílet nevinné lidi na ulicích ve městech, kam vjela s vojenskými transportéry. Viz článek Praha 1968 – Mariupol 2014 s vidoeozáběry. Tak začala válka na Ukrajině, a je dobré to vědět.

A dnes už Minské příměří přestalo platit, protože Kyjev navezl k frontě těžké zbraně a bombarduje všechna města i s civily už celý týden. A Západ mlčí, jako obvykle. A nyní k tomu podstatnému. Protože opolčenci nechtějí skončit upáleni zaživa jako v Oděse nebo postříleni na ulicích jako v Mariupolu, pak jim nebývá, než se bránit. A divit se Rusům, že jim pomáhají přes dodávky zbraní a vojska, to může jen největší pitomec, který neví, že NATO a USA dělají pro ukropy totéž. Za ně zde bojují za naše daně placení žoldnéři, protože oficiální armádu sem poslat nemohou.

Takovému konfliktu se po americku říká „proxy war„, neboli „válka v zastoupení“. Za zájmy EU a USA se nechávají masakrovat násilím naverbovaní Ukrajinci, zatímco nacionalisté a fašisté Kyjevské junty zde vraždí a bojují z přesvědčení, stejně jako banderovská vojska na Ukrajině a v Polsku za 2. světové války. Tehdy jim nacisté nedali mnoho zbraní, protože těmto přeběhlíkům nedůvěřovali. Tak museli banderovci z UPA ubíjet polské sedláky a židy ručně, třeba i rýči, a křižovat je hřebíky na vrata jejich vlastních stodol. Viz heslo Volyňský masakr. Dnes Polsko pomáhá potomkům těchto banderovců v jejich proxy válce proti Rusku. Tak velká je nenávist Poláků proti Rusům, a USA to dobře vědí, a také toho plně využívají.

Tento rámec je nutné vědět, abychom pochopili strategii opolčenců a jejich vyjednavačů. Bojují s vrahy a válečnými zločinci, kteří je chtějí zmasakrovat, a už to také rok dělají. Západ vrahům pomáhá z vlastních zištných zájmů, OBSE a organizace pro lidská práva mlčí, protože se dali koupit korporátními zájmy, a ne kauzou lidských práv. Považuji za naprosto zbabělé, že mezinárodní humanitární organizace neodsoudí bombardování civilních měst armádou, protože to je zločin i podle mezinárodního práva. Ale v době studené války už mezinárodní právo neplatí a opolčenští vyjednavači to velice dobře vědí. A my to musíme vědět také, jestliže chceme něčemu rozumět a jestliže nechceme, aby nás naše i cizí korporátky a presstitutky vodily za nos.

Strategie opolčenců a Vietnamská válka

Mrkněte se na anglickou wikipedii o vietnamské válce a zjistíte, že podobná situace se už opakovala a pochopitelně také ve válce a za podobných okolností. V říjnu 1972 byl Severní Vietnam v problémech, protože tzv. „Nguyen Hue Ofenzíva“ nedopadla a Vietnam se bál mezinárodní izolace, protože nevěděl, co udělá Čína a Rusko, které jej podporovaly. Prezident Nixon lhal a mlžil jako obvykle, podobně jako Bílý dům a NATO dnes. Válka je vůl a dělá z lidí voly, pokud se nechají. Kissinger zase tak hloupý nebyl a jasně viděl, že celoplošné bombardování severního Vietnamu napalmem a chemikáliemi typu hnojiv Monsanta jako Round Up k ničemu nebylo. Proto připravil návrh dohody (opakuji: návrh), kterou jednoduše podvedl jižní Vietnam a snažil se rychle domluvit se severním Vietnamem, který byl v úzkých. Jak známo, válka je vůl. Severní Vietnam souhlasil s návrhem a byl připravený podepsat podmínky, s nimiž v žádném případě nehodlal souhlasit. Válka je vůl, a když ji prohráváte, musíte získat čas a uklidnit spojence. Mezitím se ovšem o americkém podrazu dozvěděla vláda jižního Vietnamu a ostře jej odsoudila. Severní Vietnam si zase myslel, že jej podvedl všeho schopný Kissinger. Proto návrh tajné dohody nejprve oficiálně zveřejnil v rozhlase – a pak odvolal. A jak známo, válku nakonec vyhrál.

Strategie opolčenců je jasná. Na jednání Minsk-2 po vítězství v Debalcevu přijít museli, protože jim to nařídili Rusové, kteří nechtějí ztratit EU, jež se naprosto prodala zájmům USA. Korporátní EU vedená Bruselem je nebetyčně hloupá. Bere naše daně a dává je Ukrajině na zločinnou válku proti vlastním lidem, což je napomáhání zločinu proti lidskosti. Proto korporátky a úklidové čety západních humanistů zarputile mlčí o bombardování civilních měst ukropskou armádou. A touto válkou bojovanou za zájmy USA se EU definitivně vyřadí ze zemí BRICS a pak končí na smetišti dějin a světové ekonomiky.

Brusel a líný a neschopný, Evropský parlament nám za naše vlastní peníze kope hrob. Američané budou na Ukrajině válčit do posledního Ukrajince a klidně na válku nějakou tu miliardu obětují, včetně starého vojenského šrotu. Od toho mají EU a NATO, aby válka v zastoupení proti Rusku mohla pokračovat. Rusové válku nechtějí, protože Krym už mají – stejně ne/zákonně, jako USA a EU vytvořila ne/zákonný stát Kosovo. Zde dnes vládne vskutku roztomilá společnost bývalých válečných zločinců, a pravděpodobně i kšeftařů s orgány zajatých a pak zavražděných válečných zajatců. Ale kosovští Albánci a jejich mafie budou pro Západ potřeba, protože jejich terorem je třeba zabránit výstavbě ruské odbočky South Stream do Evropy. Viz nedávný a jistě ne poslední masakr v makedonském Kumanovu.

Takže Rusové mají, co chtěli (tedy Krym), a bombardování dětí v panelácích není podle jich gusta. Tedy, pokud nejde o Čečence v Grozném, skrze které tehdy bojovala proti Rusku pro změnu Saúdská Arábie a USA. Jenže opolčenci vědí, že pro Rusy je spolupráce se Západem důležitější, než jejich mrtvé děti. A jim se zase zdá, že jejich mrtvé děti a ženy nějakou cenu mají, když za ně nasazují život proti ukropským tankům. A tak je potřeba být stejně chytrý jako Vietnamci na konci roku 1972. Nejprve podepsat dohodu o státní příslušnosti k Ukrajině, aby se rozběhla jednání. Pak je třeba klauzuli o Krymu zase zpochybnit, když to druhá strana včetně českých korporátek pochopila jako znamení kapitulace. Proti amorálním velmocím je třeba v době horké lokální války být stejně chytrý, jak to udělal severní Vietnam v roce 1972.