Putin vyhrál, ale co s tím má společného Čemezov?

V angličtině, na rozdíl od ruštiny existují dvě slovesa významu „moci“ – „can“ a „may“, z nich jeden znamená možnost fyzickou, tedy teoreticky to mohu udělat; a druhá znamená možnost udělat to tady a teď. Jejich vzájemný vztah lze vysvětlit starým antisovětským vtipem, kdy přijde pán do advokátní kanceláře a ptá se, zda může… – „ne“, zní odpověď. Pán se ohrazuje, že přece ještě neřekl co může… – odpověď zní opět „ne“. Nakonec se pán zmateně ptá, zda má právo… – „ano, právo máte“ – zní odpověď.

Celý vtip spočívá v tom, že naši občané už tradičně, v důsledku absence rozdílu v těchto dvou slovesech, si právo často pletou s možností… Někdy to vede ke zcela neočekávaným výsledkům. Já např. vidím v internetu, v různých sociálních sítích i na mojí stránce, řadu ukřivděných lidí projevujících svoje výhrady osobně k Vladimiru Vladimirovičovi. Říkají mu: Jak to, že penze neplatí, proč jsi podepsal důchodovou reformu? Hospodářský růst se nekoná – tak odstraň ty zrůdy, které ti sedí ve vládě atd. Nemohu nesouhlasit s tím, že ve vládě sedí zrůdy – tady nemám žádných pochyb, že tam sedí. Ale položme si otázku, co VVP může, a nezapomeňme, jak v 90. letech za družného potlesku lidu, protože si každý myslel, že může něco urvat (snad s výjimkou pár lidí, jejichž názory nikoho nezajímaly), provedli privatizaci, jejímž výsledkem bylo to, že včetně všech ruských podzemních zdrojů, všechny ruské podniky jsou de facto západním vlastnictvím. Přitom nejde o to, že mohou formálně být ruským vlastnictvím, ale tím, že jsme vstoupili do světového dolarového systému, klíčovým elementem každého podniku je jeho kapitalizace, a to v dolarech. A tu dělají na Západě. Proto, pokud se nechováte správně, například chcete uplatňovat svoje práva, tak vám sníží kapitalizaci – jak podniku, tak i vaši osobní.

Uvedu příklad z loňského Petrohradského ekonomického fóra, kdy se předseda kontrolní komory parlamentu (a mnohaletý ministr financí RF – pozn. překl.) Alexej Kudrin, jeden z lídrů našeho liberálního seskupení, zmínil o nutnosti snížení daně, kterou platíme z rozpočtu světovému dolarovému systému. Nato se šéfka MMF Christine Lagarde na něj přísně podívala a odpověděla, že to je špatná myšlenka. Od té doby téma z veřejné diskuse jaksi zmizelo. Ale z hlediska onoho lidu, který říká: A kde je to, že mám právo dostat (svoje peníze)? By stejná Ch. Lagarde neprodleně oznámila, že finanční a úvěrová politika v Rusku je špatná a proto je nezbytně nutné snížit ruský suverénní rating, což automaticky znamená snížení suverénních ratingů všech společností, nalézajících se v mezinárodním refinancování (a vnitřní refinancování v Rusku neexistuje – podle pravidel stanovených oním MMF a svatě dodržovaným finanční mocí v Rusku) a v takovém případě bychom museli hned odevzdat velmi mnoho peněz.
Poznamenávám, že toto téma nejspíš někde vyplulo v rozhovorech CH. Lagarde s Putinem, nebo ještě někde, protože Putin v jisté chvíli řekl nahlas, že naše finanční rezervy jsou dostatečně velké na to, abychom mohli vrátit nejen státní dluhy, ale i korporátní. To neřekl jen tak…

Celý problém je v tom, že s hlediska státní správy žijeme v rámci vnějšího systému a jsme jeho součástí. A tvrdé porušení pravidel tohoto systému nevyhnutelně vede k neobyčejně těžkým následkům, z nichž některé chápeme a vidíme, ale jiné nechápeme – což ale neznamená, že neexistují.

Putin to například chápe jistě. A v této situaci by i rád něco udělal, ale nemůže. Připomeňme si, že Putin má velmi silnou kvalitu v tom, že umí velmi dobře skrývat svoje myšlenky – velmi cílevědomě nevysvětluje, neukazuje ostatním, mj. ani svým západním partnerům, svoje slabiny. Pokud se podíváme na dosavadní Putinovu cestu – řekněme v posledním roce – vidíme  cestu od vítězství k vítězství. Vidíme, že už se vůbec nepřipomíná otázka kolem otravy Litviněnka, malajsijského Boeingu – přesněji řečeno, s výjimkou tzv. ochránců lidských práv živených na těchto tématech. Oficiální představitelé tuto otázku pečlivě obcházejí. Analogická je historie kolem Skripalových – tam jistě dosud nedošlo na omluvy, pokání a nabídky kompenzace škod vzniklých Rusku těmito kampaněmi, ale myslím si, že i na to dojde. Ale hlavně každé vítězství na zahraničně-politickém poli končí nějakým symbolickým gestem. V našem konkrétním případě je to Trumpova nabídka Putinovy účasti na G-7. Rozumí se, že některé osoby typu Boříka Johnsona jsou v této souvislosti nervózní, ale při bližším pohledu zjistíme, že nejsou nervózní ani tak kvůli Putinovi, jako proto, že nevědí, co udělat s Irskem a Skotskem. Když se mně, jen tak mimochodem, zeptali, co si o možnosti Británie kompenzovat škody vzniklé Rusku jimi organizovanými případy Litviněnka a Skripalových, odpověděl jsem, že já bych bral Irsko. Protože ale Irsko bude v případě Brexitu nezávislým státem, mohlo by se přijmout Skotsko. To byl, samozřejmě vtip – ale odpovídal.

V této souvislosti upozorňuji na to, že všechny ty naše, kteří hlásají, že všechno je v háji a Putin nás zradil, naprosto nezajímají fakta. K tomu se váže zajímavá historka, kdy jsem před nějakou dobou hovořil s jistým představitelem Západu a on mi začal vykládat o případu Litviněnka, odpověděl jsem mu, že protože jsou tam, některé vážné nejasnosti, budu zatím mít za to, že je to dílo britských tajných služeb. Byl to člověk chytrý, a proto se mně zeptal na hlavní nejasnosti, které v případu vidím. Zeptal jsem se ho, zda viděl ruské filmy z 90. let a v té souvislosti jsem připomněl dialog: „Vidíš sysla“ – „nevidím“ – „já taky ne, ale je tam…“. Zeptal se mně, co s tím má společného případ Litviněnka, na což jsem se ho zeptal, kde je v britské verzi otravy Litviněnka Boris Abramovič Běrezovskij (uprchlý a před pár lety záhadně zemřelý ruský oligarcha – pozn. překl.). Byl to chytrý člověk a nemusel jsem mu dál nic vysvětlovat – zamyslel se a řekl, že je to průšvih. A měl na mysli ty, kteří tu historku stvořili a předhodili médiím. Jestliže totiž v situaci existuje tak démonická postava jako Berezovskij a oni ho „přehlédnou“, pak jeho roli záměrně skrývají, a pokud ano, tak proč?

Putin tedy vyhrál zahraničněpolitický duel – i když zatím ne úplně, výhra ještě nebyla potvrzena, ale už k ní došlo. Je už jasné, že všechna ta zbožná přání, která Západ už od 90. let předkládal, se už – přinejmenším v rámci tendencí, které dnes probíhají – předkládat nebudou. Kdy bude to vítězství potvrzeno? – s největší pravděpodobností na „Nové Jaltě“ v roce 2022-23. Všimněte si, prosím, že Putin poprvé označil ta zbožná přání za nesprávná už na památné Mnichovské mezinárodní konferenci v roce 2007. Tenkrát nikdo nechápal, o co jde. Bylo to upozornění na to, že dělají chybu, a že by bylo dobře si o tom pohovořit. Jeho nejdřív „poslali do háje“ a on potom řadu let krok za krokem realizoval svoje pojetí spravedlnosti ve vztahu k Rusku. A ono pojetí spravedlnosti ve vztahu k nám umožňuje se vymanit z rámce, který nám zakazoval využívat svoje zdroje pro svoji vlastní potřebu.

A teď se podívejme: Je naivní předpokládat, že u nás jsou všichni blbci. V poslední době frekventovaný pojem „tranzit moci“ vymysleli liberálové hlavně v rámci onoho procesu, který je fakticky legitimizován a dostal se na veřejnost po Trumpově prohlášení, a o němž už nelze pochybovat, že probíhá. Proto se liberálové, pro které není místo na tom svátku života, který bude po roce 2022-23, rozhodli upevnit dnešní stav a svoje nynější aktiva, pro což vymysleli termín „tranzit moci“. Chtějí se tedy sejít a rozepsat, kdo komu a co, po výsledcích roku 2024, až odejde Putin.

Z Putinova hlediska hovořit o tom, kam odejde a jak odejde, bude mít smysl až po „Nové Jaltě“, kdy bude mít jiný statut, jiné možnosti, takže to není téma. Na druhé straně naši oligarchové let devadesátých žili v ještě větších zbožných přáních než jejich západní partneři, protože západní partneři žijí v anglojazyčném prostředí a dobře vědí, čím se od sebe liší dvě slovesa „moci“. Naši to nevědí, takže byli upřímně přesvědčeni, že mají vše – jak řekl kdysi už jmenovaný Boris Berezovskij: „Patří nám 80% této země a my tu rozhodujeme, co a jak…“ Ukázalo se, že se poněkud zmýlil.

V této situaci všichni ti lidé, kteří se dopustili mnoha chyb, v 90. i nultých letech, jak ve vztahu k Rusku ze kterého si příliš mnoho brali, mnoho rozbili a příliš málo vraceli, tak i ve vztahu k Západu, protože nepochopili tam probíhající globální tendence, a vsadili na Hillary místo na Trumpa – a teď všichni jaksi visí ve vzduchu. Přijít mohou jen k jednomu člověku, a tím je V.V.Putin. Ale podívejme se, zda jsou – s hlediska vztahů, vytvářejících se ve světě – zda jsou hodni toho, aby se s nimi Putin bavil. S hlediska systému vztahů, které se vždy v takových situacích vytvářely, nejvyšší osoba příjímá takové kající se hříšníky teprve poté, co oni projeví „účinnou lítost“, což znamená, že přijdou a odpovídajícím způsobem kompenzují dopuštěné chyby, tedy přinesou to, co ukradli – přinejmenším v nejvyšším měřítku.

Podíváme-li se na nejrůznější internetové zdroje a sociální sítě, tak ty hovoří o tom, že se slepují různé velké koalice, přičemž liberálové devadesátých se, bůhvíproč, začínají shlukovat kolem Čemezova*). Všechny ty zprávy nekomentuji, protože nejsou ničím podložené. Ale představme si na chvíli – a je to jen hypotéza – že právě Čemezov má od příslušných osob přijmout všechna aktiva, která přinášejí státu, a tedy i lidu jako vyjádření své účinné lítosti… Proto budeme očekávat mnoho prodejů aktiv různého druhu na Západě, patřících oligarchům let devadesátých. Myslím si, že budeme očekávat jisté změny v řízení ruských společností, protože zabírat – to je vulgární a nesprávné. Spíš je třeba převzít ty společnosti a balíky akcií patřící oligarchům pod správu. A jak se potom ocitnou ve vlastnictví státu, je jiné téma.

Pokud přijmeme takovou hypotézu, tak nám mnohé věci objasní. Tak se totiž objeví zdroje, které podle toho, jak se změní vnější pravidla, a bude možné provádět suverénní hospodářskou politiku, také umožní ruským občanům dostat některé věci, na které mají právo. Protože za dnešního stavu to prostě není možné. Jakýkoli pokus to udělat nevyhnutelně vyvolá různé problémy (teď nemluvím o přímé sabotáží se strany finanční moci Ruska, která vyváží peníze). Celý svět svoje hospodářství stimuluje (USA, Čína, Západní Evropa), zatímco my mu naproti tomu pouštíme žilou. Teď ale hovořím o něčem trochu jiném – o sociální politice, která se trochu liší od hospodářské.

To, co jsem dosud řekl, vůbec neznamená, že je to absolutní pravda. Jen se pokouším podat trochu jiný popis probíhajících událostí, řekněme, že nikoli v logice, že je vše v háji, vše hyne a zemi už nemáme – za což může Putin, protože všechno zradil. Pokud se na události díváme z mého hlediska, stává se ne docela optimistickou, protože pro potvrzení výhry v roce 2023 musíme projít ještě velký kus cesty. Připomínám jen, že SSSR také vyhrál, ale potvrdit svoji výhru nedokázal – a proto nakonec prohrál. Nicméně, z mého hlediska, obecná tendence se vyznačila naprosto přesně…

*) Sergej Čemezov (1952) – ruský ekonom a politik, generální ředitel státní technologické společnosti ROSTECH, jež sdružuje 14 holdingů, z nich 11 zbrojních.

Vybral a přeložil st.hroch 190827