Putinovo největší selhání

Ať se stane cokoliv v budoucnu, Putin již zajištěné své místo v historii jako jeden z největších ruských vůdců všech dob. Nejenže se mu podařilo doslova vzkřísit Rusko jako zemi, ale za něco málo přes deset let ji převedl na světovou velmoc, která je schopna úspěšně napadnout Anglo-sionistické imperium. Ruský lid jasně uznal tento výkon a podle mnoha anket mu dal úžasnou míru podpory 90 %. A přesto je zde jeden zásadní problém, se kterým se Putin nedokázal vypořádat: Zjevná neschopnost Kremlu smysluplně reformovat ruskou ekonomiku.

Jak jsem již o tom psal v minulosti mnohokrát, Putin, když se dostal v letech 1999-2000 k moci, zdědil systém kompletně navržený a řízený USA. Během Jelcinovy ​éry měli ruští ministři mnohem méně moci než západní „poradci“, kteří přebudovali Rusko na kolonii Spojených států amerických. Rusko bylo v průběhu devadesátých let fakticky řízeno z USA přinejmenším stejně jako dnes Evropa a Ukrajina. A výsledky byly opravdu katastrofální – ruské přírodní bohatství bylo vypleněno, miliardy dolarů byly ukradeny a skryty na západních offshorových účtech, ruský průmysl byl zničen, nastoupila bezprecedentní vlna násilí, korupce a chudoby. Země se utápěla v bídě a Ruská federace se málem rozpadla na mnoho malých státečků. Byla to podle jakýchkoli měřítek absolutní noční můra, byl to horor srovnatelný s velkou válkou. Rusko se chystalo vybuchnout a muselo něco udělat.

Dvě zbývající centra moci, oligarchové a ex-KGB, byla nucena hledat řešení krize. Přišla tedy s myšlenkou sdílení moci: jedni byli reprezentováni Dmitrijem Medveděvem a druzí Vladimírem Putinem. Obě strany věřily, že udrží tu druhou stranu pod kontrolou a že tato kombinace velkých peněz a velkých svalů přinese dostatečný stupeň stability.

Nazývám skupinu Medveděva jen „Atlantičtí integracionisté“ a lidi stojící za Putinem „Euroasijští suverenisté“. Jedni chtějí, aby Rusko bylo přijato na Západě jako rovnocenný partner a bylo plně integrováno do Anglo-sioniistického impéria, zatímco druzí chtějí plně „suverénní“ Rusko a multi-polární mezinárodní systém s pomocí Číny a dalších zemí BRICS.

Atlantiční integracionisté však neočekávali, že Putin pomalu, ale jistě začal vytlačovat jejich síly. Nejprve příšel zátah na nejznámější z oligarchů, jako jsou Berezovskij a Chodorkovskij, pak se začaly provádět razie na místní oligarchy, mafii z gubernií, etnické gangstery, zkorumpované úředníky atd.. Putin obnovil „vertikální osu“ vlády a rozdrtil wahábistické povstalce v Čečensku. Putin dokonce pečlivě nastavit okolnosti potřebné k tomu, aby se zbavil některých z nejhorších ministrů, jako byli Serdjukov a Kudrin. Putinovi se však dosud nepodařilo:

• Reformovat ruský politický systém;
• nahradit pátou kolonu v Kremlu;
• reformovat ruskou ekonomiku.

Současná ruská ústava a vládní systém jsou čistým produktem „poradců“ z USA, kterým bylo Borisem Jelcinem po krvavém zásahu proti opozici v roce 1993 povoleno řídit zemi až do roku 1999. Je paradoxní, že Západ nyní hovoří o Putinově despotickém vedení, když ten pouze zdědil Západem navržený politický systém. Dnes je Putinovým problémem to, že nemá smysl nahradit některé z nejhorších lidí u moci, dokud systém zůstává nezměněn.

Hlavní překážkou k reformě politického systému je však odpor prozápadní páté kolony v okolí Kremlu. Těch, kteří stále nutí Rusku politiku „washingtonského konsensu“, i když je zřejmé, že důsledky jsou pro Rusko velmi špatné, dokonce katastrofální. Není pochyb o tom, že to Putin chápe, ale nebyl schopen, alespoň prozatím, vymanit se z dynamiky tohoto procesu.

Kdo jsou tedy ti exponenti páté kolony? Vybral jsem devět jmen nejčastěji uváděných ruskými analytiky. Jsou to (bez zvláštního pořadí): bývalý první místopředseda vlády Anatolij Čubajs, první náměstkyně ruské centrální banky Xenia Judajeva, místopředseda vlády Arkadij Dvorkovič, první místopředseda vlády Igor Šuvalov, guvernérka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová, bývalý ministr financí Alexej Kudrin, ministr pro hospodářský rozvoj Alexej Uljukajev, ministr financí Anton Siljanov a premiér Dmitrij Medveděv.

Jedná se samozřejmě pouze částečný seznam – skutečný seznam je delší a je hlouběji vrostlý v ruské silové struktuře. Lidé na tomto seznamu se pohybují v rozmezí od nebezpečných ideologů jako Kudrin nebo Čubajs až po průměrné a suchopárné lidí, jako Siljanov nebo Nabiullinová.Nikdo z nich by sám o sobě nepředstavoval velkou hrozbu pro Putina, ale jako skupina a v současném politickém systému je z nich impozantní protivník, který drží Putina v šachu. Věřím však, že čistka se připravuje.

Jedním z možných příznaků očištění, které přijde, je skutečnost, že ruská média (jak blogosféra a velká korporační média) jsou nyní velmi kritická k hospodářské politice vlády premiéra Medvěděva. Většina ruských ekonomů se shoduje, že skutečným důvodem současné hospodářské krize v Rusku nejsou klesající ceny ropy ani západní sankce, ale pomýlená rozhodnutí ruské centrální banky (jako to o plovoucím kursu rublu nebo o udržování vysoké úrokové sazby) a nedostatek vládních opatření na podporu skutečné reformy a na rozvoj ruské ekonomiky. Co je zvláště zajímavé, je to, že hlasití odpůrci současné páté kolony nyní získávají spoustu času v ruských médiích, včetně státních VGTRK. Přední odpůrci současných ekonomických praktik, jako je Sergej Glazjev, Michail Deljagin nebo Michail Chazin jsou nyní dotazováni na to, za jak dlouho dojde k absolutnímu výbuchu hospodářské politiky Medveděvovy vlády. Putin se přesto nepouští do žádné viditelné akce. Ve svém posledním výročním poselství dokonce pochválil práci ruské centrální banky. Takže co se tady vlastně děje?

Za prvé. Pro západní propagandu to může být těžké si představit, že Putin je omezen existencí právního státu. Nemůže prostě poslat nějaké speciální síly a zatknout všechny tyto lidi za nějaké podezření z korupce, porušování předpisů nebo sabotáž. Mnoha lidem v Rusku je to moc líto, ale tak to v životě chodí. Teoreticky by Putin mohl jednoduše odstřelit celou vládu (nebo její část) a jmenovat jiného guvernéra centrální banky. Ale problém je v tom, že by o vyvolalo extrémně násilnou reakci ze Západu. Michail Deljagin nedávno prohlásil, že pokud by to Putin udělal, reakce Západu by byla ještě násilnější než po sjednocení Krymu s Ruskem. Má pravdu? Možná. Ale já osobně se domnívám, že Putin nemá jen obavy o reakci Západu, ale i o reakci ruských elit, zejména těch, které obecně již teď intenzivně neoblibují Putina a jež by viděly takovou čistku jako útok na své osobní a vitální zájmy. Kombinace americké podvratné činnosti a místních velkých peněž rozhodně mají potenciál vytvářet v Rusku krize. To je, myslím, zdaleka největší hrozba, které musí Putin čelit. Ale tady také můžeme pozorovat paradoxní dynamiku: na jedné straně Rusko a Západ byly v otevřené konfrontaci od chvíle, kdy Rusko zabránilo USA v útoku na Sýrii. Ukrajinská krize to pouze zhoršila. Přidejte k tomu poklesl cen ropy a západní sankce a dalo by se říct, že Putin se nyní více než kdy jindy musí vyhnout všemu, co by mohlo způsobit, že se krize ještě horší.

Na druhou stranu však tento argument může být postavený na hlavu tak, že se vezme v úvahu jak špatné je to už dnes a vzhledem k tomu, že Západ už udělal vše pro to, aby poškodil Rusko – není to ten správný čas, aby se dům konečně vyčistil a  pátá kolona byla zkrocena? Opravdu – mohou být věci ještě horší?

Pouze Putin na to zná odpověď. Prostě proto, že jedině on má všechna fakta. Jediné, co můžeme dělat, je pozorovat, že populární nespokojenost s „ekonomickým blokem“ vlády a centrální banky je dnes nejvyšší a nadále rychle roste a že Kreml nedělá nic, aby blokoval nebo potlačil takové pocity. Můžeme si také všimnout, že zatímco většina Rusů se zlobí, znechucení a frustrovaní hospodářskou politikou Medveděv vlády, Putinova osobní popularita je stále v závratných výšinách. A to i přesto, že ruská ekonomika zcela určitě dostala ránu – i když možná menší než v jakou Anglo-sionistické impérium doufalo.

Moje výhradně osobní vysvětlení pro to, co se děje, je následující: Putin záměrně nechal věci zhoršit, protože ví, že hněv lidu nebude směřovat na něj, ale jen na jeho nepřátele. Myslete na to, že přesně to se dělo v devadesátých letech. Ruské bezpečnostní služby pak nedovolily dovést krizi v Rusku až k výbuchu, protlačily Putina k moci a pak přišla nemilosrdná a rázná opatření proti oligarchům. Copak Putin nepočkal dokud wahábité v Čečensku nenapadli Dagestán a teprve pak nespustil ruskou vojenskou akci? Copak Rusové nedovolili Saakašvilimu útok na Jižní Osetii předtím, než v podstatě zničili celou jeho armádu? Líbilo se Putinovi, když musel čekat, až totální Ukronanáckové zaútočí na Donbas, aby mohl otevřít „Vojentorg“ (vojenské dodávky) a „Severní vítr“ (odeslání dobrovolníků)? Putinovi kritici by řekli, že ne, tak to nebylo. Putin byl podle nich překvapený, spal v práci a musel zareagovat, ale jeho reakce byla příliš pomalá a přišla příliš pozdě. Když už musel jednat, byla to jen korekce situace, která se proměnila v katastrofu. Moje odpověď na tyto kritiky je jednoduchá: Co se tedy stalo na konci? Copak Putin nedostal přesně to, co chtěl, a pokaždé?

Domnívám se, že Putin je si vědom toho, že jeho skutečnou mocenskou základnou není primárně ruská armáda nebo bezpečnostní služby, ale ruský lid. To zase znamená, že než podnikne nějaké kroky, zejména nějakou nebezpečnou akci, musí mít téměř bezpodmínečné zabezpečenou podporu ruského lidu. A to zase znamená, že si může vzít za své pouze takové riskantní akce, kdy je krize zřejmá a pro všechny viditelná, kdy jsou ruští lidé ochotni nechat ho převzít riziko a v případě potřeby platit následky. To je přesně to, co jsme viděli v případě znovusjednocení Krymu nebo při aktuální ruské vojenské intervenci v Sýrii: ruského lidu se to týká, trpí následkem rozhodnutí Putina, ale přijímá ho, protože věří, že neexistuje žádná jiná možnost.

Tak tady to máte. Buď Putin spí v práci, je chycen nepřipravený jednotlivými krize a reaguje příliš pozdě, nebo Putin záměrně nechává situaci zhoršit až do totální krize, je na pravém místě a jedná s plným vědomím toho, že ruský lid ho plně podporuje a zároveň ho neobviňují ani z vyvolání krize, ani z ceny, kterou je nutno za její řešení platit. Vyberte si verzi, která je pro vás přijatelnější.

Jisté je, že Putin se dosud nedokázal vypořádat s pátou kolonou poblíž a uvnitř Kremlu a že situace se rychle zhoršuje. Nedávný tah Kudrina, při němž se pokusil dostat zpět do vlády, byl poměrně transparentním použitím páté kolony v ruských médiích (i v zahraničí), a předvídatelně selhal. Ukazuje to však na rostoucí sebevědomí, nebo dokonce aroganci Atlantických integracionistů. Něco se musí nevyhnutelně stát. Pravděpodobně už v blízké budoucnosti.

Zdroj: The Saker, 24 ledna 2016

Překlad na webu Pro zítřek: Stanislav Vozka