1. 3. 2012
Takže, Amerika dosáhla svého, protože měla co přihodit na misku vah. A přihodit ne leckde, ale v samém centru dění. A přihodit ne leccos, ale dva milióny vojáků. A je v tom všem jeden důležitý malý detail, zatraceně důležitý, a při tom si ho nikdo nevšímá. Amerika nejen že budovala armádu, ona budovala „jolly, singing army“, veselou, zpívající armádu. Armáda vytvářená prakticky z nuly byla budována VESELE. Ne snad proto, že Američané jsou tak veselí lidé, ale proto, že ti, kteří tehdy stáli v čele státu, velmi dobře chápali význam toho fragmentu našeho bytí, kterému se říká propaganda.
Do té doby toho Evropa o Americe moc nevěděla, nemluvě o tom, že nikdy neviděla Američany „en masse“. A pro Američany právě teď byla příležitost, nejen podívat se, jak to chodí jinde, ale také představit sebe. Přitom představit sebe v počtu dvou miliónů lidí. No a americká armáda vysílaná do Evropy byla od samého začátku pojata tak, že z dvaceti devíti divizí (americká divize měla v té době přibližně třicet tisíc mužů), které byly v Evropě nasazeny v první linii, bylo pouze jedenáct naplněno branci, kdežto osmnáct divizí bylo zformováno z dobrovolníků, pro něž byla služba v armádě zábavným dobrodružstvím. Americká armáda představovala ve srovnání se zachmuřenými, válkou unavenými Evropany obrovský kontrast. Američané dokonce pochodovali ne za zvuku vojenských pochodů, ale na veselou písničku Irvinga Berlina „Oh, How I Hate To Get Up in the Morning!“ Kromě jiného, propaganda též vytvářela v Američanech pocit, že jsou statečnými rytíři zachraňujícími nevinné děvčátko Francii ze spárů zlého Huna.
Právě tehdy byl mladými Američany, kteří se vysadili ve Francii, stvořen obraz Ameriky coby mladé, usměvavé, veselé země, pomáhající nezištně všem ubohým a opuštěným. Vymyšleno to bylo dokonale, protože obraz, původně určený navenek, se vrátil zpět ke svým autorům a dovolil jim uvidět sebe sama z venku, uvidět se cizíma očima a uvidět se v lichotivém světle, což všestranně pozvedlo vlastní sebevědomí. Amerika (jako národ) vyrostla ve svých vlastních očích.
Propaganda je stará jako svět, ale zbraň hromadného ničení z ní učinili Angličané. Američané se však ukázali býti dobrými žáky, kteří nejen, že dokázali s učiteli držet krok, ale občas také na hlavy těchto učitelů hodili pár propagandistických bomb. Osvěžme nudný výklad příkladem: Všichni slyšeli o „Suezské krizi“, znárodnění průplavu Egypťany a počátku boje proti kolonialismu. Ovšem málokdo ví o zlomovém okamžiku, od kterého se Násir stal pro Angličany „nepřítelem číslo jedna“. A důvodem vůbec nebylo znárodnění, ke kterému se Angličané postavili celkem filosoficky. Zpočátku se vůbec stavěli k Násirovi „s pochopením“. Ten krok od nelásky k nenávisti je přimělo udělat to, že Egypťané dle amerických rad začali z Káhiry vysílat podvratné rádiové vysílání zaměřené na Britskou Východní Afriku. Jakmile Násir „vstoupil do etéru“, Angličanům se vzteky zatmělo před očima. Účinnost podobné propagandy, navíc zacílené na prosté, jestli neříci primitivní, lidi, chápali jako nikdo jiný. A doba nebyla jednoduchá. Keňa, Mau-Mau, „rvoucí řetězy kolonialismu Černý kontinent“ a podobné věci. Američané hráli svoji hru, jednou rukou vystrkovali Angličany z Východní Afriky, nutíce je „uvolnit místo“, a druhou rukou všelijak „kolonizátorům“ odchod komplikovali, unavujíce a vysilujíce je. Takže hrdé Brity je možno v jejich vztazích s Násirem pochopit. Na jejich místě by se vzteknul každý.
Ale vraťme se do roku 1918, čert ví, kým vymyšleného. Vždyť to nezajímavější se dělo tehdy a tam. Dnešní pokolení nejen že nejsou žádní bohatýři, ale plytké je právě tím, že není schopné pochopit význam tehdejších událostí.
Takže, stal se Brest-Litevsk. Cokoliv mělo k Brestu-Litevskému jakýkoliv vztah, ze zcela jasných důvodů posilovalo Německo. Nejvíce na tom vydělali Němci. Ne tak zjevné (a zjevně proto nikým nezkoumané) je to, že kromě Němců, byl Brest-Litevsk výhodný i pro USA. Z toho jednoduchého důvodu, že čím silnější se stávalo Německo, tím přístupnější se stávali Francouzi ohledně americké „přítomnosti“ v Evropě, což znamenalo – ve Francii. A americká kalkulace se ukázala býti správnou, Francouzi nejen že okamžitě souhlasili s americkou „přítomností“ (to by ještě šlo), ale oni začali VYŽADOVAT, aby Američané přesunuli do Francie co nejvíce vojska, a přitom se jejich požadavky velmi rychle stávaly panickými. A to proto, že když se mluví o německých potížích v První světové, zapomíná se na potíže francouzské, z nichž potíže demografické zdaleka nebyly ty poslední. Leč zanechme Francouze jejich potížím a otočme se k Evropě zády. Obraťme náš pohled na východ a pohleďme, co tam se dělo v tom slavném 18. roce. V polovině osmnáctého roku, v průběhu několika málo dní se na území Ruska staly tři události, které nikdo nespojuje dohromady. A to je chyba.
Události to byly následující: 18. července roku 1918 vstoupila v platnost Ústava RSFSR. Den předtím, 17.července, byla (jak se domníváme) zastřelena rodina bývalého ruského cara. A 24. července 1918 Lenin prohlásil, že se Sovětské Rusko de facto nachází ve válečném stavu s Dohodou.
Ústava znamenala, že na místě bývalého státu, Ruské říše, se objevil jiný stát – Sovětské Rusko. Leninovo prohlášení znamenalo, že tento nový stát si vybral, na čí straně bude. Byl to od Lenina správný krok, nebo ne? Odhadl to? Formálně – ne, protože my víme, jak skončila První světová. Ve skutečnosti však v polovině roku 1918 nikdo nevěděl, jak skončí. „Nikdo“ znamená – nikdo. „Domnívali se“ jak válka skončí – domnívali, „přemýšleli o tom“ – přemýšleli, ale „vědět“ – to nevěděli.
Dokonce ani Američané připravující za tři měsíce výbuch své bomby nevěděli, čím to všechno skončí. Angličané mohli klidně zvednout sázky a prohlásit – „chcete uzavřít s Německem separátní mír?, no prosím, něch sa páčí, my ale budeme bojovat do posledního muže, jeszcze Britain nie zginela!“
Mohlo se to stát? Mohlo. V takovém případě by ovšem všechno dopadlo úplně jinak, a jak by v takovém případě vypadal náš dnešní svět, ani netušíme. No a tehdy nikdo ani netušil to, co dnes víme my. V polovině roku 1918 všichni (úplně všichni) měli za to, že se válka protáhne na celý osmnáctý rok, celý devatenáctý a možná dokonce i celý dvacátý, a že válku vyhrává a vyhraje Německo.
Takže, když Lenin dělal své prohlášení, vycházel ze všeobecně známých faktů, a stavěl se tím na stranu budoucího vítěze. Ovšem, upřímně řečeno, neměl příliš na výběr. Bolševici to protahovali, co to šlo, ovšem nakonec museli „zaujmout pozici“. Což mělo za následek v srpnu 1918 to, co se z lehké bolševické ruky začalo nazývat „intervencí Dohody“, i když nebyla to ani tak intervence, jako boj „interventů“ mezi sebou. Ještě se k tomu vrátíme. Ale před tím si vyhradíme trochu času na třetí událost – „zastřelení carské rodiny“.
Přeložil Hamilbar, vzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
