Retro: Léto milosti

17. 4. 2010

Léto milosti

Překonat odloučenost
opustit vězení své samoty
vydat své srdce v plen
zbaběle mlčet a dusit se pod příkrovem sobectví
trhnout baldachýnem soumraku
roztrhnout oponu svatyně svatých
přistihnout Boha jak látá nebesa

olověná deska na hrobě puká a odskakuje
žár sálá z hrobu
andělé si zakrývají ústa v němém úžasu
slyšíš dunění bubnů
a lehký popěvek tralá

voda se vyhrne z rány
a zaplavuje města i pole
slévá se v ohromnou řeku
a na ní, jako na zrcadle
kloužou lodičky – pochodně
a za nimi další a další
a kapela na nich začíná hrát

soumrak se nekoná, tma byla zahnána<
mrtví vstávají z hrobů
a zajatci vychází z vězení
začíná léto milosti
tomu kdo má, je přidáno
stokrát a tisíckrát víc, než by unesl

pod příkrovem skleněné řeky
plavou bezduchá těla
v zoufalém, bezhlasém křiku
a v očích hrůzu a prosbu o pomoc
posléze pochopí a proud je odnáší

smrti, vzala sis svou porci na svatbě
jsi jako pes s kostí co spadla se stolu
spokojená a nažraná

průvod bludiček na břehu lomí rukama
volají, tady jsme
je pozdě dušičky zmámené
svatba je u konce, váš ženich tam venku
chrastí kostrou a roztáčí tanec šílenství

cožpak to nikdy neskončí?