Retro: Psychopaté

V jedné diskusi jsem označil Edvarda Beneše za psychopatickou osobnost. Až z reakcí publika jsem pochopil, že tohle slovo nemá v českém prostředí žádný specifický význam. V hovorovém jazyce je používáno spíše jako nadávka někomu, kdo se chová nepřístojně a v zasvěcenějších kruzích přetrvává Vondráčkovo pojetí z šedesátých let, zahrnující obecně osoby s nejrůznějšími poruchami chování. Přitom je výzkum psychopatie vysoce aktuálním tématem nejen v kriminalistice, ale, či ještě více, také v hospodářství a politice.

O kom je řeč

V roce 1980 stál v USA před soudem John Wayen Gacy, podle vlastních slov za to, že provozoval hřbitov bez povolení. To sice byla pravda, ale soud přikládal poněkud větší váhu třiatřiceti chlapcům, které Gacy znásilnil, zavraždil a ve sklepě pohřbil. Na tom zase neviděl nic tak pozoruhodného Gacy.

Přes dva tisíce let si vědecké představy o struktuře lidské osobnosti vystačily s Hippokratovými čtyřmi typy temperamentů. Teprve od šedesátých let minulého století se s pomocí počítačů a faktorové analýzy, biochemie a od konce století i magnetické rezonance začaly vynořovat nové obrysy toho, jak vlastně lidská duše funguje. Brutální zločinci a sérioví vrazi byli ovšem od počátku vděčnými objekty výzkumů. Postupně se začalo zjišťovat, že někteří z nich fungují uvnitř skutečně jinak, než zbytek populace. Již víceméně opuštěný výraz psychopatie tak získal nový, konkrétní a měřitelný obsah.

Nové odvětví kriminalistiky, profiling, zabývající se strukturou osobnosti pachatelů, zaznamenává řadu znaků charakterizujících psychopatickou osobnost. Jedná se o

• grandiózní pocit sebehodnoty
• povrchní šarm
• potřebu silných prožitků
• lhaní a schopnost manipulovat své okolí
• chladnokrevnost a bezohlednost
• absenci morálních zábran, citu, soucitu a zodpovědnosti

S řadou z nich se ovšem v různé míře setkáváme ve svém okolí, možná i sami u sebe. Psychopatická osobnost se vyznačuje tím, že vykazuje všechny, ve vysoké míře a dlouhodobě.

Výzkumy potvrzují, že se nejedná jen o vnější projevy, ale že se psychopatické osobnosti liší od normálu i v řadě měřitelných fyziologických veličin. Tak například jejich mozek vykazuje elektromagnetické vlny ve frekvence theta zpravidla pouze ve spánku nebo v meditativním stavu. U psychopatů se objevují i v průběhu bdění, někdy i ve stavu silného vzrušení. V situacích bezprostředního nebezpečí se zpravidla srdeční tep zvyšuje. U psychopatů zůstává konstantní, nebezpečí u nich nevyvolává paniku, ale stav chladného meditativního soustředění. V reakci na amfetamin vykazují několikanásobně zvýšenou produkci dopaminu (hormonu vyvolávajícího uspokojení z dosažení odměny). Aktivita jejich amygdaly (oblasti mozku řídící emocionální prožívání) je snížená a nervový svazek spojující ji se šedou kůrou mozkovou vykazuje sníženou integritu. V řadě situací probíhají mozkové procesy zcela bez jejího podílu.

Mezinárodní klasifikace nemocí vede pod kódem 301.7 diagnózu disociativní či asociální poruchy (APS, Antisocial personality disorder), odpovídající zhruba zavedené představě asociální osobnosti. Ovšem zdaleka ne všichni asociálové jsou také psychopaty. Každý psychopat sice může být jako asociál diagnostikován, ale pojem psychopatie nesouvisí s lékařstvím. Oprášila ho v první řadě kriminální psychologie v souvislosti s výzkumy sexuálního zneužívání dětí a sériových vrahů.

Kanadský psycholog Robert D. Hare vyvinul dotazník na její měření (Psychopathy Checklist—revised, PCL-R). Obsahuje 20 položek, rozčleněných do dvou základních faktorů po dvou aspektech a dvě nezávislé položky:

První faktor

1. Meziosobní vztahy (plytkost/povrchní šarm; grandiózní pocit sebehodnoty; patologická lhavost; lstivost/manipulativnost)
2. Afektivita (chybějící soucit a pocit provinění; emocionální povrchnost; bezohlednost/chybějící empatie; neschopnost přijmout odpovědnost za své jednání)

Druhý faktor

1. Životní styl (potřeba stimulace/sklon k nudění se; příživnický způsob života; nedostatek realistického dlouhodobého plánování; impulsívnost; nezodpovědnost)
2. Antisociálnost (nedostatečná kontrola chování; ranné problémy chování; mladistvá delikvence; zrušení podmíněného propuštění; kriminální mnohostrannost)

Ostatní položky

1. Množství krátkodobých partnerských vztahů
2. Promiskuitní sexuální chování

Každá položka se hodnotí nulou, jedním či dvěma body, maximální skóre je 40 bodů. Ve vzorcích americké populace dosahuje 80% respondentů do tří bodů. Za hranici latentní psychopatie se považuje 13 bodů, kterých dosáhne asi 1,2% respondentů. 18 a více bodů dosáhnou 0,2% respondentů. Za těžkou psychopatii jsou považovány hodnoty od 23 bodů výše. Jak však Robert D. Hare zjišťuje, ne všichni psychopaté sedí ve vězení. Někteří sedí ve správní radě. A další ve vládě, dodejme k tomu.

Dotazník PCL-R a řada dalších nově vyvinutých metodologií umožnily vymanit se z neutěšeného prostředí zločinu a věnovat se výskytu psychopatických osobností v různých segmentech normální společnosti. Zjištěním je, že se s lidmi s profilem nejbrutálnějších zločinců setkáme v některých společenských strukturách podobně často či častěji, než ve věznicích se zvýšenou ostrahou.

Připomeňme, že psychopatie není nemoc, ale řídce se vyskytující typ osobnosti a že přechod mezi normálními a psychopaty je plynulý. V některých společenských strukturách dokonce může být psychopatický profil či alespoň některé jeho komponenty naopak žádanou předností. A také nebezpečím.

Nejvýraznějšími vnějšími znaky psychopatické osobnosti jsou vysoká sebedůvěra, osobní šarm, dobrodružná činorodost, přesvědčivost, schopnost získávat si obdiv a důvěru okolí a zpravidla také vysoká inteligence. Teprve se zpožděním – anebo nikdy – rozpoznáme, že celé charismatické vyzařování je ve skutečnosti založené na lžích, klamu, rafinované manipulaci a intrikách.

Méně zjevným znakem je absence všech korektivů vymezujících hranice přípustného jednání. Na fotografiích obličejů nejsou psychopaté schopni rozpoznat jednoduché emocionální obsahy jako radost, zlost, strach, překvapení. Postrádají mezilidské emoce jako soucit, lítost, stud, zodpovědnost, provinilost, morální a etické cítění. Zároveň se ale vyznačují mimořádnou vnímavostí pro psychické rozpoložení druhých a dokáží je úspěšně obelhávat a manipulovat pro své účely. Dokáží emoce daleko lépe předstírat i rozpoznat jejich opravdovost u druhých. Již jen ze způsobu chůze dokáží přesně vytipovat vhodné oběti násilí. Tento zdánlivý rozpor připomíná subtilní vnímavost šelmy pro rozpoložení kořisti. Jejím evolučním smyslem také není porozumění a soucit, ale lovecký úspěch. Další výzkumy ukazují, že psychopatické osobnosti prožívají emoce a strach srovnatelně s jinými – ovšem jen dokud se na ně soustředí. V okamžiku, kdy zavětří kořist, jdou po ní za jakoukoli cenu bez ohledu na rizika a následky.

I další uváděné charakteristiky psychopatů jako chladnokrevná koncentrace, houževnatost, bezohlednost, odvaha, pevné nervy a odolnost proti stresu lze nejlépe pochopit jako vzorce šelmy na lovu. Vzrušující kořistí, vyvolávající vysokou dopaminovou odměnu je ovšem v první řadě výkon moci nad druhými ve všech jeho variantách – fyzické násilí, sexuální násilí, rozhodování o životě a smrti, peníze, společenské postavení, politický vliv, kontrola, vlastní důležitost a elitárnost, nezávislost na společenských normách, pozornost, obdiv a poslušnost ostatních, prestiž, sláva a popularita. Jen malá část z toho je klasifikována jako zločinné jednání.

Psychopaté mezi námi

Podle Great British Psychopath Survey se v Británii vyskytují psychopaté nejčastěji mezi řediteli podniků, právníky, v médiích, mezi prodavači, chirurgy, žurnalisty, policisty, duchovními, kuchaři a úředníky. V dalších profesích lze jejich vyšší výskyt snadno předpokládat, ale obtížněji zkoumat: tajné služby, armáda, speciální jednotky, ale také politika a finance. Ilustrativními sondami do světa finančního bankovnictví jsou například filmy Wall Street Olivera Stonea nebo Vlk z Wall Street Martina Scorseseho.

Jak v roce 2005 zjistily Belinda Board a Katarina Fritzon, vzorek ředitelů korporací (CEO, resp. MD v Británii) vykazuje vyšší skóre psychopatických rysů, než vzorek pacientů vězeňské nemocnice s nejvyšším stupněm ostrahy. Vysoký výskyt psychopatů ve vrcholném managementu hospodářských korporací od té doby potvrdila dlouhá řada dalších výzkumů.

Studie Corporate Psychopathy: Talking the Walk z roku 2010 analyzovala management sedmi podniků od 150 do 40 000 zaměstnanců. Rozložení psychopatie v nich v zásadě odpovídá vzorkům obecné populace, avšak s nepoměrně vyšším výskytem těžkých psychopatů. 4,4 % respondentů, zpravidla v nejvyšších pozicích, vykazovaly PCL-R skóre 25 bodů a víc, resp. 3,9 % skóre 30 bodů a víc. Studie však šla o krok dál a porovnávala postavení respondentů s jejich pracovními výsledky. Závěrem je zjištění, že kariérní postup těžkých psychopatů naprosto neodpovídá jejich zpravidla slabšímu pracovnímu výkonu. Je čistě výsledkem osobního šarmu, lhaní, manipulace a intrik, vytváření podpůrných skupin a sítí atd. V podnikové personalistice bývají psychopaté hodnoceni jako sebevědomí, energičtí, dynamičtí, charismatičtí, rozhodní, inovativní.

Závěry studie Clive R. Buddyho z roku 2011 shrnuje již její název: Corporate Psychopaths Organisational Destroyers (Podnikoví psychopaté, ničitelé organizací). Na základě zkušeností 346 kvalifikovaných pracovníků různých podniků srovnává krok po kroku působení psychopatických vedoucích ve srovnání s normálními a s neschopnými (dysfunctional) vedoucími. Psychopaté, sledující zcela bezohledně pouze egoistické krátkodobé cíle, mají na podnik podstatně závažnější devastující účinky, než sice neschopní, avšak nepsychopatičtí vedoucí.

Jejich působení začíná osočováním a zastrašováním podřízených, mobb ingem, vyvoláváním konfliktů s cílem odstranit rivaly a zamezit odporu. Zodpovědnost vůči zaměstnancům, komunitnímu i životnímu prostředí (corporate responsibility) mizí, redukují se školení a vzdělávání zaměstnanců, vybavení pracovišť, práce se stává obtížnější. Zároveň se zvyšuje její vyžadovaný objem a zkracuje čas k jejímu provedení. Podniková pravidla jsou porušována a postupně měněna ve prospěch psychopatů. Podřízení jsou manipulováni, aby za ně vykonávali jejich práci, psychopaté si přivlastňují jejich úspěchy a neúspěchy svalují na druhé. Narůstá stres, intriky, agresivita, mizí uspokojení z práce. Zhoršuje se pracovní morálka, rostou absence a fluktuace, podnik opouštějí dlouholetí zaměstnanci. Časté střídání v klíčových pozicích znemožňuje přiřazení úspěchů a neúspěchů konkrétním osobám. Destabilizace, chaos a nejistota otvírají psychopatům příležitosti k dalšímu kariérnímu vzestupu i ke stále vyšším finančním požadavkům. Než podnik zkrachuje, stačili si z něho vyvést, co se dalo, a mezitím již okouzlují svým šarmem a svým CV v další firmě.

Má-li čtenář pocit, že popis vystihuje současný stav ekonomiky a politiky obecně, Buddyho závěry ho zcela potvrzují a k obdobným dospívají i další výzkumy v různých zemích. Buddy vysvětluje rostoucí podíl psychopatů v podnikových managementech změnami v hospodářské kultuře. Odhalit, že charismatický dynamický manager jedná psychopaticky a proti zájmům podniku, vyžaduje čas a kontrolu. Do poslední třetiny 20. století bývaly velké korporace personálně stabilní. Kariérní postup závisel na dlouhodobých pracovních výsledcích, přestupy mezi podniky byly řídké a krátkodobě plánujícím psychopatům se mnoho příležitostí nenaskytovalo. S přebíráním firem, racionalizací, globalizací, novými technologiemi a ideologií neoliberalismu se dřívější stabilita začala rozrušovat. Vymizela pevná zaměstnání, pracovní mobilita a střídání podniků se staly běžnými. Rychlá fluktuace v klíčových pozicích a nemožnost dlouhodobé kontroly výsledků zvýhodňují ty, kdo mají silný hlas, široké posluchačstvo, vliv a politické nadání. V tom všem psychopaté vynikají. Buddy – a zdaleka nejen on – považuje vzestup psychopatů také za příčinu současných globálních finančních krizí.

Psychopatie a politika

Nejvyšší zastoupení psychopatů vykazují podle Buddyho studie podniky ve finančním a vládním sektoru, které nabízejí nejvyšší odměny ve formě moci a peněz. Systematické výzkumy ze světa financí, politiky, armád a tajných služeb ovšem chybí. Řada psychopatických rysů je zde naopak považována za přednost a finančníci, politici ani generálové na systematickém výzkumu zájem nemají.

Zároveň je svět politiky pro psychopaty přímo ideálním polem působnosti. Osobní šarm a charisma, schopnost získávat důvěru a inteligence jsou základními předpoklady úspěšné kariéry. Klamání a lhaní, schopnost manipulovat druhé, intriky, vytváření sítí kontaktů a podpory jsou víceméně standardní náplní práce. Odolnost proti stresu, absence emocí a schopnost je předstírat, bezskrupulózní chladnokrevnost a odvaha jsou výhodami. Nezávislá kontrola výsledků neexistuje, přivlastňovat si cizí úspěchy a svádět neúspěchy na druhé patří k řemeslu. O kariéře rozhodují anonymní voliči na základě toho, co jim politik sám napovídá a naslibuje. A kořist obsahuje všechny žádané ingredience – moc, peníze, kontrolu, prestiž, popularitu. Steven J. Rubenzer a Thomas R. Faschingbauer provedli v roce 2000 výzkum osobností všech 41 amerických prezidentů, založený na hodnocení jejich životopisci. Dle očekávání vykazovala řada z nich jednoznačně psychopatické rysy, nejvýrazněji John F. Kennedy a Bill Clinton.

To ovšem zdaleka neznamená, že politik rovná se psychopat. I v nejexponovanějších vzorcích jako těžcí zločinci či management velkých korporací se výskyt těžkých psychopatů pohybuje v několika málo procentech a není důvodu se domnívat, že by mezi politiky měl být významně jiný. Významně jiná jsou ovšem rizika. Jsou-li psychopaté schopni v průběhu času rozložit a zničit prosperující podniky, dokáží analogicky rozložit a zničit také fungující státy a vyvolat války. Abychom zůstali u nejprofánnějších příkladů, Hitler i Stalin vykazovali všechny znaky těžce psychopatické osobnosti.

Evoluční dynamika vztahů mezi organismy a parazity platí pro biologické systémy obecně. Paraziti průběžně vyvíjejí stále nové techniky jak profitovat na úkor hostitelských organismů a hostitelé na ně se zpožděním reagují vývojem odpovídajících detekčních a obranných mechanismů. Stejné procesy lze sledovat i v lidských společnostech. Rozpad východního bloku, globalizace, změny v hospodářských strukturách a ideologie neoliberalismu otevřely nové příležitosti pro parazitně jednající psychopaty. Ti jich náležitě využili. V roce 2015 již dosáhlo 62 jednotlivců stejného majetku jako spodních 3,6 miliard lidí dohromady a trend pokračuje.

Nyní je tedy na tahu společnost, aby si vyvinula adekvátní detekční a obranné mechanismy. Současný výzkum psychopatie, zejména podnikové, poskytuje alespoň personálním oddělením použitelné návody a prostředky ke včasnému odhalení a eliminaci psychopaticky jednajících managerů. Společnost jako taková je na tom hůře. Žádná personální oddělení nekontrolují, kteří ze sebevědomých, charismatických a sympatických politiků pod pláštíkem společných zájmů sledují chladnokrevně a bez ohledu na následky pouze osobní kořist moci, peněz, postavení a popularity. A už vůbec ne spojení a sítě, které si za tím účelem budují.

Jedním z bodů kritiky Hareho dotazníku je, že byl vyvinut specificky pro kriminální prostředí a že jeho použitelnost v normální společnosti je omezená. To má ovšem pochopitelný důvod. O sociální patologičnosti sériových vrahů a násilnických prznitelů dětí panuje konsensus. U finančních bankéřů, politiků, vojáků či agentů tajných služeb se hodnocení liší – co jedni kvalifikují jako sociálně patologické a destruktivní, kvalifikují druzí jako prospěšné a žádoucí. Nicméně v jednom základním ohledu může shoda existovat: za sociálně patologické považujeme jednání, kterým si někdo opatřuje prospěch pro svou osobu či skupinu ke škodě společenství. Operace tajné služby, vykazující jinak všechny psychopatické znaky, avšak motivovaná službou vlasti může být předmětem ideologických a etických disputací, ale chybí jí základní psychopatický příznak egoismu. Stejná operace, motivovaná kariérním postupem, eliminací rivalů, klamáním, manipulací a destabilizací za účelem získání kontroly, převodem moci a majetku do rukou jedinců a exkluzivních skupin, vymezuje psychopatické jednání.

Identifikace motivů je ovšem problémem i v klinických podmínkách. Ve světě politiky nezbývá než na psychopatické jednání usuzovat nepřímo až z ověřitelných vnějších znaků, projevů a důsledků. Vyjdeme-li z popsaného profilu osobnosti, působení v organizaci a následků, které pro ni má, můžeme si vymezit několik indicií, podle kterých je možné na psychopaty v politice usuzovat. Ne ovšem je identifikovat či dokonce měřit. V první řadě je třeba oprostit se od všech emocionálních dojmů jako charisma, šarm, vtip, přesvědčivost, krásná slova a sliby – to vše jsou osvědčené nástroje manipulace. Výpovědní hodnotu mají pouze obsahy, činy a důsledky.

Víme-li tedy, že se psychopaté vyznačují přehnaným pocitem sebehodnoty, povrchností, impulsívností a nedostatkem dlouhodobého plánování, můžeme posuzovat již samotný způsob argumentace. Vyjadřuje-li se politik sebevědomě k právě populárním tématům bez toho, že by se jimi dříve hlouběji zabýval, opakuje-li pouze známé povrchní argumenty bez nových myšlenek, obsahují-li jeho postoje pouze okamžitou reakci bez perspektivy, prezentuje-li samolibě vlastní názory jako jedině správné a všechny ostatní jako mylné, je na místě zbystřit pozornost a ptát se, co tenhle člověk vlastně v politice pohledává.

Víme-li dále, že psychopaté postrádají sociální a morální cítění a odpovědnost, empatii a soucit, avšak zároveň jsou schopni city předstírat, přesně rozpoznávat pohnutky druhých a dovedně je manipulovat, můžeme posuzovat výběr témat a zaujímané postoje z tohoto pohledu. Vyhýbá-li se politik systematicky tématům sociálních, morálních a lidských problémů, zaujímá-li v nich tvrdost a chladně odmítavá stanoviska, zbavuje-li se odpovědnosti postoji typu „mohou si za to sami“, okouzluje-li publikum šarmantně cynickými a amorálními výroky, projevuje-li emoce výhradně za účelem jejich vyvolání a usměrnění u publika, máme hned několik indicií naznačujících psychopatické rysy.

Víme-li také, že se psychopaté vyznačují sklony k delikvenci, chladnokrevností, chorobnou lhavostí a že neprožívají pocity studu a provinilosti, můžeme sledovat projevy v morálním kontextu. Vykazuje-li politikova biografie opakovaně důvodná či prokázaná obvinění ze lží, korupce, majetkových deliktů, reaguje-li na podezření bez projevu osobní dotčenosti s chladným odstupem typu „tak mi to dokažte“, jestliže i prokázané lži a delikty nevzrušeně přechází a odmítá z nich vyvodit důsledky, je na místě považovat ho za vysoce nedůvěryhodného a mít se před ním na pozoru.

Zároveň je třeba mít na paměti, že nejde o morální soudy, ale o rozpoznání rizik a obranu proti nim. Jak víme, nejúčinnější obranou proti psychopatům jsou stabilní, dlouhodobě fungující demokratické a kontrolní struktury. Psychopaté pro své egoistické cíle naopak potřebují prostředí chaosu, strachu, nenávistnosti, polarizace a konfliktů. Neprožívají ho jako stresující, zachovávají si v něm odstup a chladný přehled a koncentrují se na vlastní cíle a na příležitosti, které se otvírají. Nepřehlednost je zbavuje vnější kontroly a umožňuje rozšířit vlastní. Zaujetí druhých obsahem a průběhem konfliktů je zamýšleným efektem. Vlastním cílem není vítězství, ale destabilizace.

Nebudeme-li tedy zkoumat, zda politik zastává správné postoje a soustředíme se pouze na jeho působení z hlediska stability společnosti, máme jednu z nejdůležitějších indicií potenciální psychopatie. Jestliže polarizuje, vymezuje okruhy nepřátel, konflikty vyhrocuje namísto mírní, šíří paniku, strach a nenávist, volá po násilných řešeních, argumentuje následky předchozího násilí ke zdůvodnění nového, pod záminkami bezpečnosti omezuje svobody a vyžaduje výjimečná opatření, je pro společnost nebezpečný, ať už je sám psychopatem, anebo pro ně jen vytváří příznivé podmínky.

Vlastní motivací psychopatů je ovšem výkon moci nad druhými. Ten má vedle bezprostředního fyzického a sexuálního násilí, jehož pachatelé zpravidla končí ve vězení, mnoho subtilnějších podob. V oblasti politiky jsou to v první řadě politická a vojenská moc, prestiž a peníze, v každém případě ale moc osobní, vztažená k vlastnímu egu. Což nejen nevylučuje, ale zejména v politice naopak předpokládá koalice a společné zájmy. Politická moc, vojenská síla, bohatství, mezinárodní prestiž, globální vedoucí úloha jsou atraktivními lákadly nejen pro psychopaty, ale pro celá společenství. Mussolini, Hitler i japonská generalita založili svůj vzestup na příslibu obnovení mezinárodní prestiže a síly svých států.

Samy o sobě tedy jako indicie psychopatických rysů nestačí, na ty lze usuzovat až zprostředkovaně. Sleduje-li politik zvýšení bohatství, bezpečnosti a moci vlastní země, nemusí to ještě být známkou psychopatie. Až teprve nárokuje-li si nad nimi osobní kontrolu. Přesvědčivou indicií jsou však faktické výsledky: přinesl přírůstek bohatství prospěch celé zemi a jejím občanům, anebo se naopak i s jejich stávajícím majetkem přelil do rukou úzké skupiny? Posílila se transparentní moc demokratické společnosti, anebo naopak kontrola společnosti úzkou neprůhlednou elitou? Přispělo posílení moci ke stabilitě a zvýšení bezpečnosti doma i ve světě, anebo naopak k nárůstu napětí, rizik, konfliktů a chaosu?

Odpovědi jsou známé. Zdá se, že celý svět v posledních desetiletích nabyl výrazně psychopatických rysů. Jako kdyby nezadržitelně směřoval ke konečnému stavu, kdy několik psychopatických parazitů bude vlastnit veškerou moc, bohatství a miliardy otroků.

Biologie i historie nám říkají, že k takovým stavům nedochází. Část organismů zahyne, ostatní si proti novým technikám parazitů vyvinou účinné detekční a obranné mechanismy. V historii období, kdy bohatí bohatnou a chudí chudnou, pravidelně končí revolucemi, rozpady impérií a vznikem nových řádů – a ovšem také nových garnitur psychopatů. Nejzajímavější otázkou dnes tedy je, zda si naše západní kultura ještě dokáže proti nástupu psychopatů vyvinout účinné detekční a obranné mechanismy, anebo jestli skončí a bude nahrazena jinou, obranyschopnější. Pozornost, kterou západní věda v posledních letech věnuje výzkumu psychopatie, by mohla být jiskřičkou naděje pro první možnost.

Vídeň, leden 2016

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 950 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!