25. 11. 2011

Problémy s bankovními úvěry se zhoršují, především s těmi, za něž jsou státní záruky, jako jsou americké studentské půjčky a hypotéky Fannie Mae, což nastoluje otázku, jaká by měla být „férová hodnota“ těchto dluhopisů. Měla by spravedlivá hodnota odrážet to, co dlužníci mohou zaplatit – tedy zaplatit bez toho, aby zbankrotovali? Nebo je spravedlivé, aby banky a dokonce i supí fondy dostaly všechno, co se jim podaří z dlužníků vymáčknout? Odpověď bude záviset především na stupni, v němž vlády podpoří požadavky věřitelů. Právní definice toho, jak moc mohou být dlužníci skřípnuti, se stává politickou otázkou, která zatahuje vlády jednotlivých zemí, MMF, ECB a další finanční instituce do konfliktu, který staví banky, supí fondy a dluhy sužované obyvatelstvo proti sobě.

Tento ostrý konflikt právě teď vypukl na Islandu. Země trpí druhým kolem hospodářských a finančních potíží, které vyplývají ze zhroucení jejího bankovního systému v říjnu 2008. Tato krize způsobila ohromné ztráty úspor nejenom místním občanům, ale také zahraničním věřitelům, jako jsou například Deutsche Bank, Barclay’s i jejich institucionální zákazníci. Zahraniční investoři v zavedených bankách se z obav zbavili špatných půjček a dluhopisů od bankrotujících emitentů tím, že prodali své dluhopisy a další pohledávky v poměru cent za dolar kupcům, kteří se na svých webových stránkách sami popisují jako „specialisté na problémová aktiva“, všeobecně známým jako supí fondy. (Neutuchající fámy naznačují, že některé z nich pracují pro předchozí majitele zkrachovalých islandských bank, přičemž působí v zahraničních bankovních a daňových rájích a v současnosti jsou vyšetřováni speciálním státním zástupcem.). V době, kdy se tyto dluhopisy prodávaly na trhu, vlastnila islandská vláda stoprocentní podíl ve všech třech nových bankách. A protože zastupovala národní zájem, hodlala přes tyto banky řešit problémy dlužníků pomocí odpisu dluhů, při němž snížila hodnotu aktiv odkoupených od starých bank. Bylo to myšleno ve smyslu „férové hodnoty“ – nízké tržní hodnoty v té době. Měla se vzít v úvahu přiměřená schopnost domácností a firem splácet úvěry, které se staly nesplatitelnými v okamžiku, kdy se měna zhroutila, čímž se současně zvýšily dovozní ceny.

V listopadu 2008 vstoupil do děje MMF a poradil vládě, aby napravila bankovní systém takovým způsobem, že „bude obsahovat opatření pro zajištění spravedlivého ocenění aktiv (a) maximalizovat návratnost aktiv.“ Vláda vytvořila tři „dobré“ nové banky na troskách svých zkrachovalých bank a přenesla úvěry ze starých do nových bank se slevou 70 procent tak, aby to odráželo jejich opravdovou hodnotu na základě nezávislého ocenění třetí stranou. Vlastníky dvou ze tří nových islandských bank se stali supi. Vláda na základě doporučení od MMF vyjednala tak volné podmínky, že jim to dalo lovecký lístek na islandské domácnosti a firmy. Nové banky jednaly úplně stejně jako americké vymahačské agentury, když si koupí nesplácenou kreditní kartu, bankovní úvěr nebo nezaplacený účet v maloobchodě za 30 procent jejich hodnoty, a potom provedou štvanici na dlužníky ve snaze vymáčknout z nich co nejvíce všemi dostupnými prostředky. Tihle mrchožrouti finančního systému jsou prokletím mnoha států. Nyní však existuje nebezpečí, že vystoupají až na vrchol mezinárodní právní pyramidy, tedy na pozici, z níž jsou schopni utiskovat ekonomiky celých zemí.

U islandské kauzy došlo ke zvláštnímu obratu. Islandské hypotéky a mnohé další spotřebitelské úvěry jsou ze zákona navázány na rychle rostoucí islandský index spotřebitelských cen. Věřitelé těchto půjček mohou požadovat nejenom jejich stoprocentní nominální hodnotu, ale mohou také přidávat úroky zvyšované v závislosti na inflaci. Tisíce majitelů domů čelí chudobě a ztrátě majetku kvůli půjčkám, které se v některých případech více než zdvojnásobily v důsledku pádu měny a následné inflace. MMF, islandská vláda a islandský Nejvyšší soud však potvrdily cenovou indexaci úvěrů i lichvářské úrokové sazby, protože jinak by restrukturalizace bankovního systému ztroskotala. Tohle nikdo nečekal. „Levicová“ vláda, která nastoupila v roce 2009, vyjednala dohodu s věřiteli, že splátky dluhů budou úměrné jejich snížené hodnotě. Vláda na radu MMF předala kontrolní podíl v nových bankách věřitelům starých bank. Cílem bylo minimalizovat náklady na refinancování bankovního systému, ale nezničit přitom ekonomiku. Úvěry byly převedeny ze starých bank do nových po krachu z roku 2008 se slevou 70 % tak, aby to odráželo jejich sníženou tržní hodnotu. Tato sleva byla přenesena na dlužníky (domácnosti a malé podniky), které čelily nafukování úroků a plateb v důsledku indexace půjček v závislosti na inflaci.

Záchrana ekonomiky však není prvořadým zájmem agresivních investičních fondů, které nahradily zavedené banky, jež původně půjčovaly islandským bankám. Místo toho, aby předaly částky odepsané z dluhů domácnostem a ostatním dlužníkům, zvýšily jim tyto nové banky úroky. Jejich požadavky drží ekonomiku ve svěrací kazajce. Místo původně plánované restrukturalizace dluhů je vše připraveno pro novou bankovní krizi. Přípravná fáze je dokončena, nastal čas pro tyhle vydřiduchy, aby prodali svoje nové bankovní akcie k hotovosti koncem roku. Nové banky udržely svoje korporátní dojné krávy nad hladinou, zatímco naaranžovali kapitál vlastníků nerealistickým oceněním spotřebitelských dluhů, které nemohou být splaceny, pokud nemá zkrachovat celé národní hospodářství. Vznikl dojem, že islandská vláda byla zbavena schopnosti jednat jako poctivý prostředník, když bankovní lobbisté začali pracovat se insidery uvnitř islandského parlamentu – teď i s podporou MMF – aby zajistili neočekávaný zisk pro věřitele. Problém se stává globálním. Mnoho evropských zemí i Spojené státy čelí zhrouceným bankám a vykolejenému bankovnímu systému. Jak by měl MMF či ECB reagovat? Budou jim předepisovat islandský typ modelu spolupráce mezi vládou a hedgeovými fondy? Nebo by se vláda měla postavit na odpor nadvládě supích fondů pro lichváře v mezinárodním měřítku, kryté mezinárodními sankcemi proti jejich kořisti?

Nebezpečná politika, které dnes čelí Evropa

Ekonomická krize je finančním ekvivalentem vojenské okupace. Je to příležitost pro finanční elity, aby shrábly svůj majetek dříve, než nastane éra konfiskací. Jde také o politický pokus zreálnit finanční pohledávky, které se staly nedobytnými a jsou tudíž víceméně fiktivními „kreativně  vytvořenými“ účty. Byla vytvořena populistická rétorika která dává do pohybu stále rostoucí finanční utrpení a všeobecnou finanční nespokojenost jako příležitost, aby se poražení pustili spíše do sebe navzájem než do věřitelů. Je to bod, ve kterém se vyplatily všechny ty roky finanční propagandy. Neoliberálové přesvědčili veřejnost, aby uvěřila, že banky jsou zapotřebí, aby „mazaly kola obchodní mašinerie“ – tedy aby poskytovaly krevní oběh úvěrů, který přináší výživu jednotlivým pohyblivým částem ekonomiky. Pouze za takových krizových podmínek mohou banky shrábnout to, co bylo jen humbukem fiktivních pohledávek. Nadměrný růst hypotečních dluhů, firemních dluhů, studentských půjček, dluhů z kreditních karet a ostatních dluhů je fiktivní, protože za normálních okolností neexistuje způsob, jak je splatit.

Čas na exekuce je nedostačující, protože mnoho majetku se propadlo do záporných čísel – jde asi o čtvrtinu amerických nemovitostí. A co se týče Irska, tržní hodnota nemovitosti pokrývá pouze asi 30 % nominální hodnoty hypoték. Sanace se stává nezbytnou. Banky předávají své špatné úvěry vládě výměnou za vládní dluh. Federální rezervní systém připravil za více než 2 biliony dolarů takových swapů, které jsou výhodné pro banky. Banky buď přijímají státní dluhopisy, nebo centrální banka udělá depositní vklad výměnou za jejich dluhy, akceptované v nominální, nikoliv „tržní“ ceně. V USA a Británii může centrální banka alespoň tisknout tolik domácí měny, kolik jen třeba, aby zaplatila úroky a udržovala vládní dluhopisy likvidními. Veřejné instituce pak přebírají postavení věřitelů vůči dlužníkům, kteří nemohou zaplatit. Tyto veřejné instituce pak mají na vybranou. Mohou se snažit získat celou částku (nebo přinejmenším co nejvíce z ní), jako je tomu v případě Fannie Mae a Freddie Mac ve Spojených státech, nebo vláda může prodat nedobytné pohledávky supím fondům za zlomek jejich nominální hodnoty.

Po krachu ze září 2008 převzala vláda Islandu staré, zkrachované banky a místo nich vytvořila nové. Původní vlastníci dluhopisů starých bank prodali na trzích islandské dluhopisy v poměru cent za dolar nominální hodnoty. Koupily je vydřidušské fondy. Tito majitelé dluhopisu se stali majiteli starých bank poté, co všichni původní akcionáři byli eliminováni. V říjnu orgány vlády, odpovědné za měnovou politiku, jmenovaly nové správní rady bank. Byly ustaveny tři nové banky a všechny vklady, hypotéky a jiné bankovní účty byly převedeny do těchto nových ozdravených bank – s výraznými slevami. Tyto nové banky obdržely 80 procent aktiv, staré banky 20 procent. Vlastníci starých bank poté získali kontrolu nad dvěma z těchto nových bank (85 a 95% podíly). Vlastníci těchto nových bank nebyli označeni za supy jen kvůli výrazným slevám finančního kapitálu a pohledávek, s nimiž jim byl majetek starých bank předán, ale především proto, že si koupili ovládnutí starých bank za jednu setinu nominální hodnoty. Výsledkem je, že namísto vlády, která by banky držela pod svojí kontrolou a jednoduše je nechala zbankrotovat, vláda stála stranou a nechala investorské vydřiduchy získat nečekanou obrovskou „výhru v loterii“ – kvůli které nyní hrozí propad islandské ekonomiky do chronického finančního živoření. Ohlédneme-li se zpět, nic z toho nebylo nutné. Otázkou je, co může vláda udělat pro úklid nepořádku, který vytvořila tím, že důvěřivě skočila na špatné rady MMF?

Banky ve Spojených státech přijaly záchranný balík TARP, tyto peníze měly použít k přehodnocení hypoték s dlužníky, odepsání dluhů tak, aby se hypotéky dostaly na tržní hodnotu nebo na výši, kterou by dlužníci byli schopni splácet. To se ale nestalo. Také na Islandu se očekávalo, že vydřidušské fondy, které skoupily špatné „staré banky“, budou jednat s hypotečními dlužníky a odepíšou dlužníkům jejich dluhy. A to se taky nedělo. Ve skutečnosti byly jistiny oceňovány směrem nahoru v souladu s jedinečným islandským indexováním, které bylo navrženo tak, aby banky neutržily ztráty – to znamená, aby se zajistilo, že ekonomika jako celek utrpí, že se dokonce uskuteční fatální „úsporný“ atak, jenom aby bankéři nebyli dotčeni. Znamená to nečekané obří zisky pro šťastné supy, kteří nakupují špatné úvěry za pakatel.

Čeká i Evropu taková budoucnost? Pokud ano, současná finanční krize přinese neočekávané obří zisky supím bankám i bankám obecně. V posledních několika stoletích jsme mohli vidět, jak finanční krachy vymazaly úspory a pohledávky (dluhopisy, bankovní půjčky apod.), které jsou protějškem nedobytných dluhů, dnes jsme naopak svědky držení nedobytných dluhů v účetních knihách, ale banky a držitelé dluhopisů, kteří poskytli nedobytné úvěry, jsou tím nedotčeni, a to na úkor daňových poplatníků. Demokracie v ekonomice nefunguje tak, jak se očekávalo v 19. století, když nastal pohyb směrem k parlamentním reformám. A na počátku 20. století se očekávalo, že sociálně-demokratické a labouristické strany převezmou vedoucí úlohu v převedení bankovnictví a úvěrování do veřejné sféry společně s další základní infrastrukturou. Dnes se však, od Řecka po Island, vlády chovají jako pohůnci nebo dokonce exekutoři v zájmu finančního sektoru – jak to vyjadřuje hnutí Occupy Wall Street, nejbohatšího 1 %, nikoliv těch spodních 99 %. Island je generálkou pro převzetí moci. MMF a islandská vláda uspořádala v Reykjaviku 27. října konferenci na oslavu jejich údajného úspěchu v rekonstrukci islandské ekonomiky a bankovního systému.

Ve Spojených státech personální šéf Bílého domu Rahm Emanuel oslavoval krizi jako „příliš dobrou příležitost, aby se nechala propást“, bude sníženo sociální zabezpečení a programy Medicare jakmile nastane podzimní soudný den a dvanáctičlenný „supervýbor“ Kongresu (s presidentem, který drží 13. hlas v případě rovnosti) se dohodne, že pracující budou platit Wall Streetu za jeho špatné úvěry. Řecký úsporný plán tedy slouží jako generální zkouška pro USA – s demokratickou stranou, která hraje roli partnera socialistické strany Řecka odpovědné za úsporné programy a vyhazuje ze svých řad odborové vůdce, pokud mají námitky proti této velkolepé šarádě.

Převzato z  Global Research

Překlad: Clair, Stan