9. února 2010
Ve vědecko-fantastickém románu A.C. Clarka Vesmírná Odyssea 2001 vystupují v úvodní části, která se týká úsvitu lidských nebo dokonce předlidských dějin, lidské nebo dokonce předlidské tlupy, kde jsou individuální identity definovány takovými slovními výrazy a spojeními jako například Ten, jenž hledí na měsíc…
Pokud by kapitalismus byl personifikován jako nějaká bytost, mohl by nést jméno Ten, co si musí píchat…
A co že si to píchá?
***
Společnost si zvykla na úvěry. A nejen zvykla – potřebuje (a zvyšuje) svou dávku jako narkoman. Značná část kapacit a jejich hodnota existují jen díky tomu, že je hladina úvěrů vždy znovu a znovu (rozšířeně) reprodukována – na vyšší a vyšší úrovni…
V kapitole Zahrada živých květin z Carollovy knihy Alenka za zrcadlem vysvětluje Černá královna Alence, že u nich, za tím zrcadlem, se musí dost usilovně běžet, aby člověk mohl zůstat aspoň stát na místě.
„To v naší zemi,“Alenka se stále ještě zajíkala, „když se běží tak dlouho, jak my jsme běžely, obyčejně se dojde někam jinam.“
„To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě, chceš-li se dostat jinam, musíš běžet aspoň dvakrát tak rychle!“…
(Lewis Caroll, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1988, str. 92)
Alenka se samozřejmě diví, ale v jistém smyslu je civilizace taková odjakživa – dokonce i před kapitalismem, který jen radikálně rozšířil rozměry onoho reprodukčního dluhu. Odjakživa přece platí, že aby „vše bylo, jak je“, musí lidstvo denodenně usilovně „běžet“ – tedy obsluhovat obrovský reprodukční deficit (dluh), počínaje životními silami člověka jako lidské bytosti, které bylo nutno obnovovat odjakživa, i kdyby dotyčný ležel na kanapi, a konče obrovskou záplavou statků moderní společnosti, které je nutno stále reprodukovat – „aby zítra bylo vše jako dnes“…
Jenže dnešní fáze té civilizace, která je zaplavena statky, které si vynucují reprodukci, není už jen pouhým podobenstvím vzpomínané Země za zrcadlem. Naše civilizace je v jistém smyslu ještě bizarnější než ta půvabná vymyšlená země jednoho sympaticky potrhlého viktoriánského učitele matematiky.
Takže představme si nyní opět Alenku. Už ne malou holčičku a trapičku dospělých, jak o ní hovoří skutečná historie. Už to není Alice Liddellová, jako když byla malá. Představme si ji nyní už jako starší, už jako Alici Hargravesovou, mladou emancipovanou dámu, která se dejme tumu dostala do XXI. století a odtud do Zázrcadlí. A představme si, jak říká Černé královně:
„Pchcháá! To u nás, Vaše Veličenstvo, tam, kde jsem teď, platí, že aby se nám nesesypal náš svět, tak musíme nejenom ze všech sil běžet, ale každý další následující rok musíme běžet ještě rychleji než rok předešlý – aby všechno zůstalo aspoň tak, jak je…
Ke své eseji Expanze a nezaměstnanost si citát z Alenky vybral i americký ekonom ruského původu Evsey (Jevsej Davidovič) Domar, který s ohledem na kapacitotvornou roli investic dokázal nutnost relativního (tedy exponenciálního, rakovinného) růstu a zdůraznil, že by dnes nestačilo ani to, kdyby se všechny úspory přeměnily na investice, a nic z nich by nezůstalo tezaurované a nečinně ležící.
Domar ukázal, že pokud nemá nezaměstnanost růst, musí být vynakládány nové peníze, které v systému nevznikly, respektive se musí už existující úspory rozpouštět.
(E. D. Domar, Eseje o teórii ekonomického růstu, Ekonomický ústav, Vydavatelstvo SAV, Bratislava, 1966, str. 141).
…ale feťák nebo diabetik?
Kapitalismus vznikl na bázi dluhu jaksi „poctivého“ – třebaže bouřlivě expandujícího – reprodukčního dluhu (hodnoty) reálných statků, které si reprodukci vynucují. A tento „poctivý“ dluh sám vyrostl na ještě fundamentálnější bázi věčného a existenciálního dluhu člověka jako živého tvora, který musí reprodukovat své životní síly…
Rozsáhlé nadmuté výrobní kapacity existují a mají dnes jen proto vlastní hodnotu, že tu existuje neskutečná záplava toho umělého, nadstavbového dluhu. Ale tato záplava umělého dluhu nestačí. Nemůže dokonce ani zůstat zítra jen v takovém rozsahu, „jak je“ – pokud ovšem hodnota stávajících kapacit má zůstat alespoň stejná, jaká byla. I jen pouhá stabilizace, vyvrcholení, kulminační stagnace tohoto umělého dluhu (tedy jeho stagnující „ne-růst“) by mohla znamenat pokles kapitálové hodnoty mnoha podniků.
A kdyby nebyl úvěr reprodukován (a to dokonce rozšířeně), produkce, vytvořená, aby za její tržby byl zaplacen předchozí úrok, by při nedodání a neprodloužení úvěru dalšího, pustošila (srážela) ceny statků. Jen reprodukovaný, obnovovaný, a co víc – rozšiřovaný – úvěr toto pustošení statků vždy znovu a znovu maří…
Nebo destrukce reálných statků a kapacit – jako řešení „z druhé strany“.
Dvě D – destrukce nebo dluh…
***
Kapitalismus se takto jeví jako principiálně nerovnovážná ekonomika, která si jako nemocný, rozklepaný, drogově těžce závislý jedinec musí denně píchat umělý dluh, protože ten reprodukční (tzv. reálná ekonomika) už nestačí. Jen když dostane svou dávku v potřebném objemu, přestane se třást a vyroste na chvíli do rozměrů svalnatého džina z láhve, který všechny socialismy drtí svou silou – do chvíle, než bude potřebovat další injekci dluhu a bude se roztřesený choulit na zemi a žadonit o další dávku…
Bohužel se obávám, že toto přirovnání není vhodné – ne snad proto, že by bylo příliš hysterické, ale spíše přesně naopak – protože vytváří obraz jakési až příliš velké a nerealistické rozhodovací volnosti.
Kapitalismus nepropadl nějaké droze, která by snad k němu systémově nepatřila, a které by se mohl vyhnout tzv. jinou politikou, nějakými dobře promyšlenými regulacemi trhu – na které jakoby dnes nebyla třídní vůle panující třídy, ale kdyby byla – tak by prý bylo všechno jinak…
Ba ne.
Kapitalismus připomíná spíše než feťáka těžce nemocného diabetika, který si musí denně píchat úvěrový inzulin, lék proti dluhové nedostatečnosti … lék proti nízké hladině reprodukčního dluhu v „krevním oběhu společnosti“… nebo podstoupit zákrok destrukce.
Nic z toho si kapitalistická společnost nezavinila takovým či jiným, správným nebo nesprávným rozhodnutím. Je to něco, co k ní neodmyslitelně patří…
Co dělat?
Řešení se promítají do obecně známých technik:
- a) heslo pomyslných woodyallenovských „Brigád kapitalistické spotřeby“:
„Musíš co nejvíce potřebovat a spotřebovat!“
„Dej si kapitalistický závazek, že už tu příští televizi – i kdyby byla laserová – vyhodíš už za poloviční dobu, než jsi vyhodil tu, která u tebe ostudně takovou dobu doposud strašila!“
„Musíš mít co nejvíc přání a nových potřeb a koukej, ať každý den tak jedna dvě přibydou!“
- b) pochvala státům:
„Nekomoditní vlastní (money proper) peníze jste už zavedly (fiat money) – takže toto si už můžeme odškrtnout – tento úkol byl splněn.“
- c) a taky výzva bankám:
„Musíte pumpovat do ekonomiky co nejvíce Peněz-Pohledávek, které nejsou odměnou za sníženou vzácnost, za nový statek v oběhu, za vytvoření a prodej něčeho – musíte do ekonomiky pumpovat peníze vzniklé out of air, vyrobené u vás v bance, v mezeře dílčího (fraktálního) krytí vkladem, aniž by byl vyroben nějaký produkt, aniž by byl snížen agregát odstranitelné vzácnosti, reprodukčního deficitu – jinak bude zle. Jen když vznikne nová Pohledávka, kterou někdo bude držet, aniž by musel za to předtím snížit ten ve společnosti existující nedostatečný reprodukční Dluh … jen tak se ekonomice – na chvíli – uleví.“
Potom bude bolest ještě větší. A dodatečnou produkci na to, aby byl z tržeb zaplacen i úrok, je třeba vyrobit, a to bez ohledu na realizaci, neboť platí:
Potřebné množství přinejmenším vyrobit je nutno, aby realizovat bylo aspoň případně možno…
Jako hodnota už musí posloužit jakýkoli dluh, jakákoli náhražka, jakákoli derivace. Jakákoli náhražka – jen když bude plnit potřebnou funkci, i kdyby v jiné souvislosti byly tyto náhražky společenským jedem. A zde už nejsou žádné limity – jen důvěra…
Systémově konformním řešením jsou tedy i nadále spotřební úvěry značky „Carpe diem“, které si bude brát mediálně a reklamou zpracovaný, zpitomělý a pokud možno, co nejvíce infantilní spotřebitel, nejlépe nastavený tak, aby chtěl mít všechno hned. Naprosto ideální je něco na způsob dychtivého děcka pod vánočním stromečkem – pohrát si (pravda pohrát si intenzivně) s dárkem, a pak ho co nejrychleji omrzele odsunout stranou…
A zas…
…a ještě jednou…
…a ještě…
…a vždy znova…
…a hlavně pokaždé vždy ještě rychleji než předtím..
Však také máme co dohánět. V kdysi puritánských Spojených státech, vzoru všech protestantských ctností, byla už dokonce i záporná míra úspor, a kola šíleného kolotoče se přece točí dál a dál…
***
Naši proúvěrovanou civilizaci doprovází typický růst cenové hladiny a typický pokles kupní síly peněz, ale paradoxně to zároveň znamená – jak připomínají výstižně „Rakušáci“ – že čím je více úvěrů, tím jsou zatuhlejší poměrné (relativní) ceny statků navzájem mezi sebou. Hladina cen po většinu doby (než zase bouchne nějaká z „bublin“) sice obvykle jen pomalu roste, relace cen mezi sebou jsou ale poměrně „zamrzlé“. Nevíme nakolik, neznáme míru „odchylky“ od nikdy nezjistitelných, nezamrznutých (flexibilních) cenových relací, které by byly, kdyby … kdyby společnost (tolik) „proúvěrována“ nebyla…
Ano, pro všechny a zejména pro stoupence „překonání kapitalismu“ je to všechno záhadná nepřístupná komnata. A právě ti „revolucionáři“ by to rádi věděli. Nikdo však pořádně neví, co by se odehrálo, kdyby úvěr (tolik) neexistoval a poměrné relace cen by (více) rozmrzly.
Nikdo neví, co vlastně objem dluhu v proúvěrované společnosti zakrývá, skrývá, jak by se vlastně relativní poměrné cenové relace přeskupily, kdyby společnost odmítla dál pokračovat dosavadním směrem.
Jaké by bylo celkové výsledné skóre přeskupených cenových relací? Existoval by vůbec ještě dál zhodnocovací proces privátního kapitálu jako dominanta ekonomického systému? Nebo by si civilizace vynutila nějaký jiný zhodnocovací systém, než ten, kterým jsme obklopeni?
Nikdo neví. A pokud růst zadlužování poroste?
…fermata…
Kdyby byl kapitalismus nějakou „bytostí“, mohli bychom ho také přirovnat k Dorianu Grayovi ze známého díla Oscara Wildea.
Ano, zkusme si to představit. Dorian „Kapitalismus“ Gray se prohlíží – nakonec i v zrcadle.
S výsledkem prohlídky je zatím vcelku spokojen. Instituce v podstatě fungují, všechno do sebe zatím nějak zapadá, ekonomika se přes nejrůznější výkyvy – které je asi třeba předržet a vydržet – točí a dokonce občas expanduje… Je to zkrátka pořád on. Prostě – starý, dobrý kapitalismus…
A zatím, stranou, v pokoji plném krámů leží „rakouský“ obraz Doriana „Kapitalisma“ Graye zakrytý starými hadry.
Co bychom asi na tom obraze uviděli, kdybychom ty hadry strhli…?
