Retro: Tři sociální světy profesora Kellera I

10. října 2010

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.

Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Past postindustriální společnosti, z níž jsme vybrali dnešní ukázku, autor popisuje, jak význační sociologové definovali přechod k postindustriální společnosti, jaké přínosy i hrozby od tohoto jevu očekávali, a jak se naplnila, či spíše nenaplnila tato jejich očekávání. Popisuje příčiny rostoucí nerovnosti i mechanismy, kterými se nerovnost mění v novou kvalitu – nesouměřitelnost. Zabývá se příčinami rostoucí nezaměstnanosti, „flexibilizace“ a „prekarizace“ práce. Poukazuje na s tím související přeměnu tradičních pyramidálních organizačních struktur korporací na struktury „síťové“, která současně přenáší všechna „rizika podnikání“ co nejníže a jeho „benefity“ co nejvýše.

Ukázka je z kapitoly s názvem Útok na společnost zaměstnání:

…Všechny tři fronty, na kterých souběžně probíhá nárůst sociální nerovnosti v podmínkách postindustriální společnosti, jsou v úzkém vztahu se vznikem poměrně nového jevu – s masovým rozšířením neplnohodnotných (prekérních) forem práce. Nárůst objemu neplnohodnotných forem práce umožňuje vlastníkům firem a jejich akcionářům přivlasňovat si stále vyšší podíl nadhodnoty na úkor zaměstnanců. Pohlížejí proto na stálé zaměstnance s plnohodnotnými pracovními smlouvami jen jako na nákladovou položku, kterou je nutno neustále snižovat.

Tab. 1 Pracovníci na časově omezený úvazek jako procento všech zaměstnaných v zemích tzv. západní Evropy

Rozvoj prekérních forem práce patří k hlavním nástrojům, s jejichž pomocí manažežeři dosahují vyššího krátkodobého profitu firmy, a tedy i svých vyšších odměn. Nástup neplnohodnotných forem práce má umožnit, aby těkavost a nestabilita finančních trhů byla co nejvěrněji kopírována těkavostí a nestabilitou trhu práce. [1]

Masové šíření neplnohodnotných pracovních smluv je jednou z hlavních příčicn toho, že se kriticky nedostává prostředků na fungování sociálního státu, v důsledku čehož dochází ke zhoršování životní situace nezaměstnaných a lidí, kteří jsou odkázáni na nejrůznější sociální dávky.

Šíření nejistých forem práce má celou řadu podob, v zásadě však znamená dvojí. [2] Jednak jde o o vynucování neplnohodnotných pracovních kotraktů, které způsobují, že zaměstnání se stává stále nejistější, činí zaměstnance stále méně odolným vůči výkyvům trhu, stále méně mu umožňuje čelit sociální nejistotě, či dokonce předjímat a budovat svou vlastní kariéru. To má negativní důsledky pro samotného pracovníka, pro jeho rodinu a domácnost.

Druhou stránkou téhož procesu je, že nejisté, dočasné a špatně placené zaměstnání neumožňuje těm, kdo jsou na ně odkázáni, adekvátně přispívat do kolektivních pojistných systémů. Dochází tak k odpojování práce od sociálního zajištění. Výsledkem je, že pracující chudí se po ztrátě zaměstnání stávají druhořadými klienty chudnoucího sociálního státu. Je tím narušena solidarita v rámci celé kategorie zaměstnanců – pracovníci téhož odvětví, ale s různými formami pracovních smluv, jsou štváni proti sobě.

Zatímco první aspekt degradace práce a zaměstnání představuje v zásadě přenos tržních rizik na samotné pracovníky, aspekt druhý rozkládá kolektivní pojistky proti těmto tržním rizikům, čímž se zvyšuje bezbrannost všech zúčastněných.

Šíření neplnohodnotných pracovních kontraktů (nazývané též „flexibilizací“ práce) bývá zdůvodňováno řadou krajně účelových argumentů. Střídavě se tak setkáváme s tvrzením, že flexibilizace vlastně zaměstnancům vyhovuje, či že je pouze první etapou nástupu nováčků na trh práce, že je nezbytná kvůli zajištění světové konkurenceschopnosti firem v podmínkách globalizace, že určitá míra nejistoty zvyšuje výkonnost pracovníků a konečně – že i neplnohodnotná práce je lepší než práce žádná.

…

Zatímco velké části zaměstnanců je neplnohodnotná práce vnucena, firmy na ní mnoha způsoby vydělávají. Umožňuje jim výrazně snižovat náklady na pracovní sílu a tím zvyšovat zisky majitelů a akcionářů. Druhou stranou tohoto vývoje ovšem je, že k udržení své životní úrovně z roku 1973 potřebuje americký pracovník v polovině devadesátých let pracovat o 245 hodin (tedy o šest a půl týdne) déle, než mu stačilo odpracovat počátkem sedmdesátých let (Lipietz 1998). [3]

Zároveň umožňuje flexibilizace obcházet zákoník práce mnohem snadněji, než je to představitelné u práce plnohodnotné. To jednak uvolňuje ruce manažerům při „aktivizaci“ zaměstnanců organizace, jednak degraduje pracovní podmínky dodavatelů a subdodavatelů.

A v neposlední řadě umožňují neplnohodnotné formy práce firmám profitovat ze sociálního státu, tedy z instituce, jež měla původně pomáhat nikoliv podnikatelům, nýbrž sociálně potřebným. Firmy se mohou touto cestou ucházet o dotace ze strany státu. Přímo modelovým příkladem je dávka zvaná RMA (Minimální příjem za aktivitu) zavedená ve Francii roku 2004. [4]

Tytéž firmy, které využívají nejistých forem práce k tomu, aby se snáze dostaly ke státním dotacím, se snaží zbavit svého dílu plateb do veřejných pojistných systémů, z nichž jsou dotace financovány. Omezují a krátí tak svoji účast na financování „pracující chudoby“, kterou samy rostoucím tempem vytvářejí…

[1] Manažeři ovládaní touhou po všemocnosti a vystrašeni hrozbou, že budou propuštěni, spolu s akcionáři, kterým jde jen o nejvyšší možnou míru rentability jejich investic, společně pohlížejí na práci jako na něco druhotného, co je třeba učinit flexibilním kvůli vyšší adaptaci na požadavky trhu (Gaulejac 2005)

[2] Zaměřujeme se zde nikoliv na nejistotu (prekaritu) obecně, ale právě jen na nejistotu práce. Obecně je prekarita chápána ve více významech. Maryse Bressonová (2007) hovoří o čtyřech nejužívanějších:

1. a) označení pro jakoukoliv problémovou sociální situaci,
2. b) označení pro ty, kdo mají ztížený přístup k příjmu, práci a vzdělání,
3. c) výraz pro hrozbu, že situace se bude do budoucna zhoršovat
4. d) nejistota a nestabilita sociálního pojištění

V kapitole Arogance financí popisuje jev, při němž si své místo tahouna ekonomiky vyměnil kapitál průmyslový a finanční. Průmysl se v tomto pojetí stává součástí finančního sektoru. Kapitalismus volné soutěže se změnil v „kasinový kapitalismus“. Funkcí firem už není vytváření bohatství pro celou společnost, ale tvorba zisku pro malé skupinky spekulujících akcionářů. Snižování mzdových nákladů a zvyšování zisků zákonitě vede k tvorbě spekulačních bublin. Současně roste tlak na „omezování“ a „privatizaci“ sociálního státu.

[3] Již počátkem devadesátých let dvacátého století upozorňuje americká badatelka Juliet Schorová, že po iluzích šedesátých let o příchodu společnosti volného času zcela převládl trend opačný. Všichni, kdo mají nějakou práci, pracují denně, týdně, měsíčně, ročně i celoživotně stále déle. Na spodním konci stupnice výdělků nebývá přitom výjimkou ani kumulace tří až čtyř dílčích pracovních úvazků po deseti hodinách týdně. I když se Schorová domnívá, že více času stráveného v práci je daň za stále vyšší konzum, na několika místech knihy upozorňuje též na nárůst pracující chudoby. „Téměř třetina amerických dělníků pobírá mzdy, které je nemohou ani při plné pracovní době vymanit z chudoby. Musejí proto pracovat přesčas a mít alespoň dva pracovní úvazky. (Schor 1992)

[4] Jedná se o pracovní kontakt nabízený nezaměstnaným na dobu šesti měsíců s možností prodloužení maximálně o jeden další rok. Jde o práci na snížený úvazek 20 hodin týdně za zhruba polovinu minimální mzdy. Dotyčný nedostává životní minimum od státu, tyto prostředky jsou předávány firmě, která mu je vyplatí za zpravidla podřadnou práci. Pokud by takovou práci nepřijal, hrozí mu pád do bídy. Jak podotýká Noelle Burgi, ve skutečnosti není RMA orientována na lidi nejméně zaměstnatelné, ale naopak na relativně nejlépe disponované nezaměstnané. Jen takové lidi firmy přijmou, pokud jim to stát subvencuje. Získávají tím pracovníky pro málo kvalifikované práce, které by za ty peníze nikdo nevykonával. Opatření, jež je vydáváno za prostředek aktivizace nezaměstnaných, tak pomáhá firmám, nikoliv nezaměstnaným. (Burgi, 2006)

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.