Sto let od smrti Franze Mehringa

Koneckonců, my jsme si z německé buržoazie vzali to nejlepší, co nám mohla nabídnout ve smyslu ducha, talentu a charakteru – Franze Mehringa.
(Rosa Luxemburgová)

Franz Mehring byl nejdůležitějším historikem německého dělnického hnutí. Napsal čtyřsvazkové dějiny německé sociální demokracie, historii Německa od konce středověku a první komplexní biografii Karla Marxe. Ta byla vydána rok před Mehringovou smrtí při příležitosti 100. výročí narození zakladatele vědeckého socialismu. Práce o Marxovi byla přeložena do mnoha jazyků a zůstává klíčovým textem, který stojí za to číst. Dějiny německé literatury, které se Mehring opakovaně snažil dokončit, zůstaly nedokončeny jen proto, že se přihlásily jiné naléhavé úkoly. Jeho eseje o literárních otázkách, které tvoří dva svazky v sebraných spisech, nicméně poskytují přehled německé literatury z 18. a 19. století.

Mehring měl rozsáhlé znalosti o dějinách a literatuře a hrál nepostradatelnou roli ve vzdělávání stovek tisíc dělníků v zásadách marxismu, tradicích jejich hnutí, pruských dějinách a klasické německé literatuře. Tím je imunizoval proti nacionalistickým mýtům, militarismu a kultu Pruska, které převládaly v takzvaných vzdělaných buržoazních kruzích.

Mehringovy neúplné sebrané spisy, které vydalo nakladatelství Dietz Verlag v Německé demokratické republice v 80. letech, jsou uspořádány do patnácti svazků. Psal je pro několik sociálně demokratických publikací, včetně ústředního tiskového orgánu strany Vorwärts i mezinárodně uznávané teoretické revue Die Neue Zeit. V letech 1902 až 1907 byl šéfredaktorem Leipziger Volkszeitung, který nabídl platformu pro Rosu Luxemburgovou a další příslušníky levého křídla SPD. Jeho vlastní články se soustředily na dobové politické, historické, filozofické a kulturní otázky a měly často polemickou formu.

Až do roku 1895 vedl Mehring také sdružení Freie Volksbühne v Berlíně, které bylo založeno jako první kulturně-politická masová organizace pro dělníky s cílem poskytnout chudým pracovníkům přístup ke vzdělání a kulturnímu životu. Vedle klasiků jako Goethe a Schiller vydalo Volksbühne díla společensky kritických autorů, včetně dramatiků Henrika Ibsena a Gerharta Hauptmanna. V roce 1902 Mehring publikoval část literárního dědictví Marxe a Engelse, což byl průkopnický krok ve studiu dějin socialismu. Od roku 1906 do roku 1911 vyučoval na hlavní stranické škole SPD v Berlíně.

Georgij Plechanov, Karl Kautský a další tehdejší marxističtí teoretici se před První světovou válkou posunuli doprava a postavili se proti proletářské revoluci v Rusku. Mehring naopak nadšeně přivítal již ruskou revoluci roku 1905 a podpořil Rosu Luxemburgovou v debatě o masové stávce, která vypukla v SPD. V roce 1917 poskytl bezpodmínečnou podporu Leninovi a bolševikům. V Německu se Mehring stal jedním z vůdců revolučního levého křídla SPD. Již na kongresu v Drážďanech v roce 1903 byl ostře odsuzován pravicovým křídlem strany poté, co v debatě o revizionismu deklaroval svoji podporu marxistickým odpůrcům Eduarda Bernsteina, ale lídři strany August Bebel a Karl Kautský ho na tomto fóru byli ještě připraveni bránit.

Kompletní zrada SPD přišla v roce 1914, kdy socialisté podpořili světovou válku a uzavřeli příměří s vládnoucí třídou, na rozdíl od Marxova komunistického hnutí. Mehring k nim nepatřil a spolupracoval s Luxemburgovou na publikaci Die Internationale, která se postavila proti válce z revolučního a internacionálního hlediska. Dne 1. ledna 1916 byl Mehring jedním z dvaceti delegátů, kteří se zúčastnili prvního národního kongresu Spartakovců (Spartakusbund).

Přestože mu již bylo 70 let a byl nemocný, byl Mehring v srpnu 1916 uvržen na čtyři měsíce do vojenské vazby kvůli svému odporu proti válce. V březnu 1917 byl zvolen do pruského státního parlamentu. Vyhrál v berlínském volebním obvodu Karla Liebknechta, kterému nebylo umožněno kandidovat kvůli jeho přesvědčení. Jako Spartakovec se Mehring s plným nasazením zapojil do příprav zakládajícího kongresu Německé komunistické strany, která se konala v průběhu roku 1919 uprostřed revolučních bojů v Berlíně. Nemoc však Mehringovi zabránila v účasti na zakládajícím kongresu. O dva týdny později byli jeho nejbližší kamarádi, Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht brutálně zavražděni pravicově extremistickým Freikorpsem, což se stalo s tichým souhlasem tehdejší vlády pod vedením SPD. Mehring přežil Luxemburgovou a Liebknechta jen o dva týdny.

Život a dílo Mehringa a jeho revolučních druhů ukazují, že jít proti proudu je smrtelně nebezpečné. Historie jim však dala za pravdu v odporu proti válce i proti kolaboraci levice s vládnoucí třídou. Současná levice se však nepoučila a nehodlá poučit ze zkušeností vykoupených krví. Stačí se podívat na dnešní kolaboraci socialistů a komunistů s režimem, který by jejich zakladatelé zcela jistě označili za zločinný. Takže máme se souhlasem levice „demokratickou“ a „sociálně spravedlivou“ společnost, v níž jsou na jedné straně lidé mrznoucí bez přístřeší na ulicích a na druhé straně multimiliardáři s bohatstvím odpovídajícím HDP půlky Afriky. A tito fašisté a oligarchové tehdy jako dnes ženou svět do další světové války. A tehdy jako dnes to dělají s požehnáním zbabělé levice, která zradila své původní ideály.

Zdroj: WSWS

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

• Kostarika: Marténův solidarismus a pokus o ústavní reformu v roce 1976
• Svoboda, demokracie a periferie
• O fašismu, racionálně
• Podivný zápach z eura se šíří dokonce i do Polska
• Varování Evropě z Princetonu: USA již nejsou demokracií

Napsáno pro e-republika.cz