Bismarck si na onom světě kvůli Merkelové rve vlasy

Nicolas Bonnal

2. července 2015

Angela Merkelová se podřizuje USA a Izraeli, vyhrožuje Evropě, útočí na Rusko a nyní ještě buduje nový sanitární kordon, aby rozdělila Eurasii, podobně jako tomu bylo v roce 1919. Přimlouvá se za připojení k nejhanebnější a také nebezpečné obchodní dohodě v historii – Transpacifickému (myšleno spíše Transatlantické – pozn. edit.) partnerství.

Kancléřka se nenarodila ve Východním Německu, ale v Hamburku, v roce 1954. Krátce po jejím narození se kupodivu rodina přestěhovala na východ. Její otec byl luteránský pastor, organizoval semináře v NDR a stal se ředitelem domova invalidů. Jezdil často na Západ. Jeho dcera vstoupila do státní mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend (FDJ) a nakonec se stala tajemnicí útvaru propagandy a specialistkou na politickou komunikaci v komunistickém systému. Její oblibou bylo přesvědčovat ostatní.

V listopadu 1989 zahájila CIA verbování příslušníků FDJ. Merkelová během měsíce prudce změnila politickou orientaci a připojila se k Demokratickému obrození – hnutí inspirovanému křesťanskodemokratickou stranou. Toto hnutí však nebylo ani křesťanské, ani demokratické, ale sloužilo Američanům a místním byznysmenům. Aby se předešlo masovému úniku Němců na Západ, snažila se Merkelová o přechod na německou marku a na tržní ekonomiku. Její ultraliberální, ale nepopulární téze nakonec popularitu získaly.

Joachym Sauer, druhý manžel Merkelové, byl zaměstnancem Biosym Technology a rok pracoval v laboratořích Pentagonu v San Diego. S Pentagonem spolupracoval i jako zaměstnanec společnosti Accelrys zabývající se softwarem obchodované na burze NASDAQ.

Merkelová napsala hrdinný a zároveň komický článek do Frankfurter Allgemeine Zeitung, v němž se distancovala od svých rádců. Své ochránce, ale i voliče nejednou zradila. Průměrný věk jejích voličů je 60 roků. Podporovali ji dva mediální giganti Axel Springer a Bertelsmann. V roce 2003 vystoupil kancléř Schröder proti angloamerické intervenci v Iráku a Merkelová nato napsala článek do Washington Post, v němž doktrínu evropské nezávislosti Chirac – Schröder pošlapala a vyjádřila dík Americe spolu s ubezpečením o svém přátelském postoji vůči ní. Skandální válku podpořila. Zde je několik úryvků z její kapitulace před americkými pány:

„Ve světle toho, co se děje, musí Evropa i USA přezkoumat základy svých domácích, zahraničních a obranných politických principů.“

„Poskytnutí podpory Turecku, našemu partneru v alianci už několik dní blokuje v RB OSN Francie, Belgie a Německo. Taková situace podkopává samotný základ legitimity NATO.“

„Země Východní Evropy, ucházející se o členství v NATO, jsou vystaveny útokům francouzské vlády jen proto, že daly najevo svoji příchylnost idejím transatlantického partnerství mezi Evropou a USA.“

„Ten kdo odmítá válečný zásah z krajní nutnosti, zeslabuje nátlak, který se musí vyvíjet na diktátory, a to nesnižuje, ale zvyšuje pravděpodobnost války.“

„Německo se musí přátelit s Francií, ale výhody tohoto přátelství lze realizovat jen v těsné spolupráci našich zemí s novými evropskými partnery a v transatlantické alianci se Spojenými státy.“

V roce 2005 Merkelová horko těžko vyhrála volby. Slíbila voličům zrušení odstupňovaných daní z příjmu, takže budou platit stejně bohatí jako chudí. Že by to bylo v souladu s jejím křesťanským vychováním? V televizní debatě to Schröder ostře zkritizoval. Se svou CDU dostala ve volbách 35 % hlasů, sociální demokracie pak 34 %. V poslední době se snaží o nové sloučení severoamerické a evropské zóny volného obchodu prostřednictvím vytvoření „velkého transatlantického trhu“. Nikdy dosud nebylo tak daleko od emancipace Evropy a tak blízko k válce s Ruskem.

Ve Francii přes 60 % lidí přeživších druhou světovou válku potvrzovalo, že je zachránila ruská armáda. Nyní je takových v důsledku americké propagandy sotva 10 %.

Za pár let Merkelová rozdupala evropský pocit solidarity, zlikvidovala jaderné vybavení země (na tom trvala Amerika), odrala Němce, vzala pod svou ochranu nezákonnost a za podpory nezodpovědné americké administrativy zorganizovala krizi kolem Ruska. Čím se to vše skončí? Válkou nebo zničením Evropy?

Převzato z Pravda.ru

***

Západ Ukrajině: Porodil jsem tě, zabiju tě

Inna Novikova, Jurij Kondratěv

8. července 2015

Francouzský vojenský expert Xavier Moreau pohovořil o tom, jak vidí situaci v Kyjevě Francouzi a co bude s Mistraly.

Ukrajina je umělý produkt vytvořený Poláky, ale faktickou ukrajinizaci začali bolševici. Je vykonstruovaná a nestabilní. Žijí tam různí lidé s různou historií. Na západě ctí Banderu a Šuškeviče, po celé ostatní Ukrajině Vatutina, Žukova a další hrdiny 2. světové války. Vytvořit opravdový stát s takovýmito lidmi, k tomu je potřeba zodpovědná politika. Donedávna byla určitá rovnováha, a tu současná vláda rozbila. Mezi Ukrajince zasela nepřátelství a nenávist. To, co se nyní děje na Donbase, nemohou jeho obyvatelé odpustit a zapomenout. Nemohou žít v jednom státě. I v Rusku i ve Francii se děly hrozné věci, ale my oba jsme staré národy. Můžeme s naší historií jeden druhému odpustit. Jenže Ukrajina začala ve skutečnosti existovat před 25 lety, do té doby nebyla nikdy nezávislá. Lidé tam nemohou nalézt oporu v historii k pokračování ve společném žití. To neznamená, že Ukrajina nebude nadále existovat. Snad na jejím území nějaký stát bude – možná konfederace různých zemí. Východní Ukrajina je silný a bohatý region.

Propaganda k nenávisti, jaká je na Ukrajině, byla i ve fašistickém Německu. Ale když nakonec německý systém padl, všechno se to ztratilo. V Německu bylo třeba dobýt Reichstag a zorganizovat Norimberský proces. Na Ukrajině bude průběh jiný. Až padne ústřední kyjevská vláda, bude systém zcela zničen. Nebude centrální vláda, která by mohla řešit všechno a pro všechny. Dojde na silnou federalizaci. Vždyť například ukrajinský jazyk je pro Charkov zcela nepřirozený, tam všichni mluví rusky. Mají tak přístup k evropské literatuře, k obchodu s Ruskem a s Celní unií. Ruština se vrátí automaticky.

Ukrajinští nacionalisté si myslí, že bez jednotného jazyka není možno udržet celou zemi. Je to chyba. Vzali si příklad z Německa, kde Prusové rovněž zavedli jednotný jazyk. Ale na Ukrajině pro to není základ. Německo je stará země, kde takové opatření nevadí, ale na Ukrajině je to násilné a vede to k rozvalu.

Ukrajinština se začala učit ve Lvově v době, kdy byl součástí Rakouska-Uherska. Bylo to z obav, aby se region nechtěl připojit k Rusku. Ukrajinština byl uměle k tomuto účelu zavedený jazyk. Pokud by se měl vžít, musela by Ukrajina v této podobě setrvat alespoň 200 až 300 let. Proces by tak probíhal pomaloučku a přirozenou cestou. Západní země však tento umělý a nespolehlivý projekt zničily. Samy rozvrátily ještě neuspořádanou zemi a dospěly ke krachu projektu Ukrajina, který si ony samy vymyslely.

Jediné, co až donedávna drželo Ukrajinu, byla ústava. Dokonce i po oranžové revoluci se podařilo ústavu jakž takž zachránit. Nyní zničili i tu. Západ chtěl jednotnou Ukrajinu a dosáhl opak. Bude konfederace. Dohoda o asociaci k EU byla klamem. Nebylo v ní nic o bezvízovém režimu, o finanční pomoci, nic pro Ukrajinu pozitivního. Na Ukrajině to nevěděli, dohodu nečetli. Vždyť bezvízový styk nedostali dva roky před tím, když byla země celkem ještě bohatá. Ale dnes? Nelze ji postavit vedle Evropy. Lze ji srovnat tak s Albánií nebo se státy Afriky. Ukrajinci musí pochopit, že bezvízový styk nebudou mít nikdy. Dohoda o asociaci s EU byla potřeba k tomu, aby se na Ukrajině zničil průmysl. Deindustrializace znamená derusifikaci. Totéž provedli v Pobaltí.

Nedávno vyšla kniha X. Moreaua „Ukrajina. Proč se Francie zmýlila?“ Proč? Protože ve Francii nejsou ani na ministerstvu zahraničí, ani ve zpravodajských službách odborníci na Rusko. Nikdo tam nic neví o ukrajinské historii, přestože archivy jsou již přístupné. Je přece jasné, že Ukrajina je umělý polsko-rakouský projekt s účelem oslabení Ruska. Kdyby měla Francie na ministerstvu zahraničí a v institucích pro něj pracujících kompetentní a vzdělané lidi, jednala by jinak. Mohla by vystoupit proti sankcím a nedošlo by na ně, Francie má v EU velkou váhu.

Nedávno řekl Sarkozy, že Krymčané zvolili správný krok. Ze čtyř kandidátů na francouzského prezidenta jsou tři přesvědčeni, že Krym je ruské území a chtějí pokračovat ve spolupráci s RF, přejí si dodat Mistraly. Problém je v silném nátlaku USA na Francii, jejíž politici nejsou tak silní, jak by bylo potřeba. Hollande je nepopulární především kvůli jeho domácí politice. Má oblibu jen 10 % voličů.

Podle autora nejsou pro Rusko ani sankce, ani Mistraly velký problém. Jeho postoj je stále srozumitelný: „Nechcete dodat Mistraly – vraťte peníze, chcete – dodejte“. Lavrov řekl jednoznačně, že sankce jsou problémem těch, kteří je vyhlásili. Údajně je ve francouzské vládě mezi ministrem obrany a ministrem zahraničí konflikt. Ministr zahraničí pracuje více pro USA než pro Francii. Ministr obrany se snaží hájit zájmy Francie. Jestli nebudou Mistraly dodány, přijde Francie o 1,5 miliardy. Ministra zahraničí zřejmě klamali, že to Francii tolik stát nebude.

Na francouzském ministerstvu zahraničí jsou nekompetentní lidé a jsou ochotni zničit vlastní vojensko-průmyslový komplex. Uvnitř tohoto ministerstva je strategické oddělení, které zvolilo protiruskou strategii a agresívní je všude, na Blízkém východě, na Ukrajině atd. Nyní už všichni chápou, že je třeba platit. Neoficiálně se proslýchá, že Francie Rusku navrhla, že zaplatí, ale méně. Francie počítá s tím, že Rusko je laskavé.

Francie a Německo mají v Evropě nejsilnější armády, ale 40 % jejich stíhaček nelétá. Někdy ještě více. Byl totiž zkrácen rozpočet armády, který se v tomto státě využívá pro předcházení bankrotu. Ministerstvo obrany funguje jako otloukánek. Válka v Evropě nebude. Budou se vyzbrojovat Spojené státy. Generál de Gaule má zásluhu na tom, že ve Francii nejsou americké vojenské základny a nikdy nebudou. Ovšem jejich počet se bude zvyšovat v Pobaltí, v Polsku, v ČR a na Slovensku. Ty však stejně nebudou moci útočit na Rusko, je jich tolik, že se USA pod jejich tíhou prohne. Jedna z příčin rozpadu SSSR bylo množství jeho základen ve světě. A nyní základny oslabují ekonomiku USA. Nechť tento trend pokračuje!

Francie má svoje problémy, její systém je „měkká totalita“. Nikoho nesebere třeba v 5 hodin ráno policie, jako je tomu na Ukrajině, ale média jsou zcela pod kontrolou a ideologie státu je atlantická. Ruský svět vítězí v ideologické válce. Při nedávném průzkumu se ukázalo, že o to, co se děje na Ukrajině, se zajímá 11 % Francouzů. Z nich 95 % podporuje jednání Ruska. Je tedy možno říci, že francouzská inteligence stojí na správné straně a ti ostatní – to je otázka času a trpělivosti.

Převzato z Pravda.ru

***

Polsko – Ukrajina: nejprve restituce, potom území?

Vladimir Něstěrov

10. července 2015

Nová polská vláda ustavená loni v říjnu zaměřuje svůj zájem na Kresy Wschodnie. Jedná se o bývalá území ruského impéria, která přešla po sovětsko-polské válce v letech 1919 až 1921 do Polska, kde byla až do roku 1939. Nyní jsou součástí Ukrajiny, Běloruska a Litvy. V poslední době byla v Polsku zřízena organizace Restytucia Kresowa, která usiluje o navracení polského majetku na území Západní Ukrajiny do polských rukou, anebo kompenzace za nemovitosti zanechané tam Poláky. Vedoucí strany Zmiana Mateusz Piskorski vysvětlil, že strana sdružuje dědice bývalých majitelů nemovitostí na území Západní Ukrajiny. Mají databázi majetku a skupinu právníků, která se kompenzacemi zabývá z hlediska práva.

To, že se v Polsku vynořily restituční nároky, je důsledkem vstupu ukrajinské vlády na vratkou cestu evropské integrace. Všechny země, které podepíší dohodu o vstupu do EU nebo o asociaci, mají závaznou podmínku přijmout zákon o návratu majetku bývalým majitelům. V devadesátých letech to absolvovalo Pobaltí. Například v Lotyšsku tak přišlo o střechu nad hlavou přes 110 tisíc lidí. Na Ukrajině může na restituce doplatit historická metropole západoukrajinské Haliče Lvov se 750 tisíci obyvateli.

Předseda organizace Restytucia Kresowa Konrad Rekas tvrdí s jistotou: „Podle našich odhadů si může nejméně 150 tisíc Poláků činit nároky na majetek za východní hranicí, nedostali dosud žádnou náhradu a v souhlasu s evropským právem zůstávají vlastníky tohoto majetku, který představuje kolem 5 miliard dolarů.“

Poláci, kteří se chystají restituovat, už zaplavili Lvov a prohlížejí nemovitosti. Restituce jsou v postkomunistické Evropě dobře známy. Prakticky všechny země Východní Evropy přijaly po ztroskotání socialismu zákony o denacionalizaci a restituci. Svého času se „zákonní majitelé“ objevili v Maďarsku, Bulharsku a v Polsku. Ale o co se tam jedná, když se Lvov až do roku 1918 jmenoval oficiálně Lemberg. Až v roce 1939 se přičlenil k Sovětskému svazu. Západní Ukrajinu opustilo přes 800 tisíc Poláků. To dává představu o možném objemu polských nároků. Teoreticky je možné vznesení restitučních nároků také ze strany Maďarů a Rumunů.

Kompenzace pěti miliard zřejmě neznamená veškeré nároky Poláků. Varšavský institut pro veřejné záležitosti spolu s kyjevskou firmou Sotsis-Gallup International provedl průzkum nazvaný „Polsko – Ukrajina: společný obraz“, který ukázal, že u 50 % Poláků vyvolává Ukrajina výlučně negativní asociace a u 38 % lhostejnost. Jen 23 % dotázaných Poláků bylo ochotno uznat současnou hranici mezi Ukrajinou a Polskem.

To ukazuje na skutečnost, že většina polských občanů očekává nejen vrácení polského majetku, ale také vrácení půdy, která se mnohým jeví jako jejich „východní okraj“.

V Polsku nejsou politické strany, které žádají revanšistický návrat Wschodnich Kresow. Pro seriózní politiky jsou rozhovory o revizi hranic tabu. Ale atmosféra ve společnosti tak jednoznačná není. V Polsku je například mimořádně populární román o „alternativní historii“, autor Zychowič, „Pakt Ribbentrop – Beck, aneb Jak mohli Poláci spolu s Třetí říší zvítězit nad Sovětským svazem“. V tomto románu vytvořilo Polsko spolu s Německem vojenský svazek, který Varšavě dopomohl k získání Ukrajiny a Běloruska.

Před několika lety známý polský komentátor Kolonko prohlásil: „Pokud dědictvím historie světa padla Berlínská zeď, můžeme my Poláci pro nejbližší dobu počítat s padnutím východní hranice a návratem dávných polských východních území Polsku. … Proč pomáhat Ukrajincům budovat demokracii? Vždyť silná Ukrajina se nikdy nevrátí naší zemi.“

Taková prohlášení by mohla být ignorována. Neštěstí je v tom, že téma „polské Ukrajiny“ se v Polsku uplatňuje všude. Ve státních všeobecně vzdělávacích školách a odborných učilištích funguje projekt „Znej východní teritoria“. Témata k diskusi jsou charakteristická: „Dny kultury Teritorií“, „Hosté z Ukrajiny“, „Zachráníme polské hřbitovy na Ukrajině“, „Setkání s těmi, kteří milují Teritoria“ atd.

Převzato z Fondsk.ru