Přebudování vazeb

Alexej Ljusin

27. května 2018

Indický premiér Módí učinil neformální návštěvu u prezidenta Putina, přičemž nešetřil slovy chvály na Rusko i jeho prezidenta. Kromě chvály pronesl ještě mnoho dalšího, o strategii partnerství, o společné práci Ruska a Indie při vytváření mezinárodního přepravního koridoru Sever – Jih, o spolupráci v rámci BRICS, o vděčnosti Indie za pomoc k řádnému členství v ŠOS. Samotná jednání zřejmě nebyla zaměřena na nějaké speciální téma, ale během několika hodin  probírali oba vysocí představitelé záležitosti, které obě strany znepokojují.

Vzteklý pes chce mír

Šéf Pentagonu Mattis vysvětlil před několika týdny americkým senátorům, proč mohou americké sankce proti Rusku uškodit samotným USA, pokud Washington neprojeví nezbytnou pružnost a nepřestane tlačit na několik států, kde má své plány. Týkalo se to především Indie, z níž USA hodlají vytvořit předpolí k potlačování Číny. Řekl: „Jsou země, které pracují na tom, aby se zbavily ruských zbraní, například Indie, Vietnam a některé další. Pokud budeme v nátlaku na ně pokračovat, sami se paralyzujeme. Žádáme senát i Kongres, aby státní tajemník dostal právo zavést nezbytné výjimky ze sankcí ve prospěch národní bezpečnosti.“

Problém je v tom, že Indové doposud nakupují největší podíl zbraní v Rusku. Naposled je v plánu nákup komplexů S-400, kde si indičtí politici představují ochranu ze severu a západu, to je před Čínou a Pákistánem. Jenže nyní po amerických sankcích na Rosoboronexport a Almaz-Antej zůstalo všechno viset ve vzduchu. Indické banky nechtějí riskovat a zmrazily transakce na 100 milionů dolarů a varovaly, že zmrazí ještě 2 miliardy, pokud vláda vymyslí, jak sankce obejít.

Vzteklý pes, jak kdysi nazvali Mattise jeho podřízení, se ukázal šikovnější, zdrženlivější a prozíravější než mnozí američtí politici, kteří žádají, aby sankce proti Rusku i těm, kteří nakupují jeho zbraně, byly plněny stoprocentně.

Vejce v různých košících

Indové mají neblahou zkušenost. V letech 1971 až 1991 Byly Dillí a Moskva nejlepšími přáteli. Byly roky, kdy množství sovětských zbraní bylo v indických vojenských silách 85 %. Po rozpadu Sovětského svazu byli indičtí nákupčí a tuzemští výrobci ve stejně složité situaci. Na indické hospodářství dopadly naráz dvě těžké rány: odpadl jeden z klíčových a nadějných obchodních partnerů a krom toho v důsledku války v Perském zálivu prudce vyletěly ceny za ropu. Indie musela přejít na ekonomické reformy a perspektivy nákupu ruských zbraní padly.

Rusko si tehdy vedlo čím dál tím hůře. Nový ministr zahraničí Kozyrev rušil všechny dřívější formální i neformální aliance a Moskva sdělila, že pokračování spojenectví s Dillí není pro ni důležitější než navazování kontaktů s Islámabádem.

V Rusku se probrali až v polovině devadesátých let, ale i tak se vojensko-technická spolupráce nelepšila. Ruský obranný průmysl, který „hladověl“, dodával zákazníkům ne právě nejlepší zboží a zanedbával u nich servis.

Tato historie naučila Indy, že není možno se spolehnout jen na jednoho dodavatele. To, co dnes nevyrábí sama, to nakupuje z několika zemí: Ruska, USA, Izraele, Francie. Proto naděje jednotlivých amerických politiků, že ovládnou celý indický trh, jsou bezpředmětné.

Dillí a Moskva dnes mají starost, jak obejít sankce. A jde nejen o sankce proti Rusku, ale i proti Íránu – i ty mohou škodit spolupráci Ruska s Indií.

Plyn a trasa

Nyní se vztahy mezi Íránem a Ruskem a Íránem a Indií zlepšují. Indie kupovala od Íránu ropu, stavěla tam komunikace a přijímala íránské studenty. Hlavně však všechny tři země pracovaly na projektu Sever – Jih. Jeho počátek je v indické Bombaji, vede přes moře do íránského Čabaharu a poté přes území Íránu na sever. Uvažovalo se o třech základních trasách: západní přes Ázerbájdžán a Dagestán, centrální přes Kaspické moře do Astrachaně a východní přes Turkmenistán a Kazachstán s možným zahrnutím Uzbekistánu.

Projekt byl schválen už v roce 2002 a od té doby se na něm pracuje. Hlavním problémem se ukázala být nerozvinutá transportní síť Íránu, která nemohla pojmout tolik nákladů. Po dlouhých sporech, konzultacích a diskusích nakonec vyčlenila Indie potřebné peníze a brzy se íránský problém „hrdla láhve“ mohl řešit, ovšem přišly do toho nové americké sankce proti Íránu.

Koridor se ocitl v nebezpečí: není jasný další osud indických plynových projektů s účastí Íránu. V Dillí uvažují o dvou možnostech. Buď pokračovat v rámci projektu Írán – Pákistán – Indie, anebo položit potrubí po mořském dnu přímo z Íránu. Obě varianty závisí na íránském plynu a indických penězích.

Otázka taktu

Indy to, co se děje, nijak netěší. Ještě před několika lety měli se zahraničím vše v pořádku. Obama Indii sliboval štědré investice, vysoké technologie a veškerou možnou pomoc a přitom za to nic nechtěl. On pracoval pro budoucnost, chtěl připoutat Indii těsně k Americe a pro příště vybudovat protiváhu Číně. Jenomže to jeho administrativa dělala netaktně, chyběla tomu jemnost a kroky postupné, nešetřila se samolibost Indů.

Trump jedná jinak. Tvrdě žádá vyúčtování každého centu a zostra, někdy dokonce hrubě prosazuje americké zájmy. Není jasné, jestli taková taktika u Indů uspěje. Indie se odůvodněně počítá za velkou mocnost a chce, aby to uznávali i druzí. Americké požadavky mnohé lidi v Indii urazily. V tisku se objevily výroky úředníků ve stylu „nikomu nedovolíme diktovat nám, co máme dělat“.

Po návštěvě Módího v Soči píší mnohá indická media o přebudování indické zahraniční politiky: Dillí, které se principiálně nesnaží vstoupit do kdejakého bloku a aliance, kromě těch, které samo vede, se sblížilo s Washingtonem. Je čas vrátit se do neutrality, vyrovnanosti a omezeného přátelství ke všem velkým mocnostem. Ve stejném duchu se nesla i nedávná návštěva Módího v Číně. Indický premiér jednal se svým indickým kolegou a domluvili se na přátelství bez rozbrojů.

Nyní je to na Washingtonu. Budou-li mít Američané dost taktu a moudrost, aby učinili krok zpět, nebudou tlačit na Dillí, potom se vztah Indů k nim zlepší. Pokud ne, riskují ztrátu velké části indických sympatií, které se vytvořily ještě za Obamy.

Převzato z Iz.ru

***

„Evropa se musí postavit USA na odpor“: americký ekonom vyzval EU spojit se s RF proti Trumpovi

Giordano Bruno

29. května 2018

Americký ekonom Jeffrey Sachs objasňoval německému Die Welt, proč musí Evropa odmítnout jednání USA ohledně jaderné dohody s Íránem a jak USA zahájily obchodní válku. Evropa by se v této věci neměla odříkat spojenectví s Ruskem.

Die Welt uvádí, že Sachs se nejednou setkal s Merkelovou. Již na summitu Global Solutions v Berlíně se ji snažil přesvědčit, že Trump je schopen pochopit jen jazyk síly. Ekonom si je jistý, že USA nemají právo omezovat spolupráci evropských společností s Íránem, neboť to porušuje mezinárodní právo, jedná se o obcházení pravidel WTO a rozhodnutí RB OSN o jaderném programu Teheránu.

Nakonec na nezákonné jednání Trumpa doplácí EU, což je podle Sachse komické a nepřípustné. Evropa se nemusí pod tlakem USA ohýbat a vyprošovat si výjimky z amerických cel, která neodpovídají mezinárodním dohodám. Dodal, že USA budou stále zneužívat slabost EU, pokud taková slabost bude. Uvedl: „Takový tyran jako je Trump rozumí jen tvrdé řeči. Cožpak USA musejí EU tyranizovat věčně? Pokud se nyní Evropa nepostaví na odpor, nebude nadále v mezinárodní politice brána vážně. Jestli nyní ustoupí, budou jí USA soustavně vnucovat svoji vůli.“

Proto Sachs Evropě navrhuje nerespektovat sankce USA a ve věci Íránu konat svobodně. V krajním případě je možno se obrátit na WTO, OSN i Radu bezpečnosti. Evropskou unii v tomto případě podpoří Rusko i Čína. Dodal, že se hodí zrevidovat rovněž sankce Evropy na Rusko, které přinášejí škodu oběma stranám. K tomu je potřeba připravit adekvátní dialog mezi Moskvou a Bruselem. Řekl, že na řadě krizí nesou vinu NATO s Bruselem, oni navrhli Ukrajině a Gruzii vstoupit do aliance, následně došlo v roce 2008 k válečnému konfliktu a k připojení Krymu k RF v roce 2014.

Podtrhl, že „Rusko není jednoduchý partner, ale ani my se nesmíme chovat tak, jako kdyby naše pověst byla bezúhonná“. Na závěr radí Západu postupně vylaďovat vztahy s Ruskem a nakonec se s ním spojit k odpovědi Trumpovi. Jinak bude budoucnost Evropy v riziku, minimálně ztrátou mezinárodní autority.

Převzato z Politpuzzle.ru

***

Transatlantický rozkol: od teorie k praxi

Dmitrij Minin

30. května 2018

Mezi Amerikou a Evropou nebyla shoda zájmů nikdy. Evropané se viditelně nebo skrytě podřizovali Američanům, ti zase považovali Evropany za nezaopatřené příživníky. Avšak problémy, které vznikaly, byly smazávány, případně tlumeny. Nyní se ve vztazích Evropy a Ameriky objevilo cosi nového. Ukazuje se, že nynější vzpoura Evropy není jen brblání, ale možná přelom v transatlantickém partnerství. Kdyby šlo jen o jednu věc, Evropané by pravděpodobně ustoupili, tak jako mnohokrát dříve. Jenomže Trump po nich chce bezpodmínečné podřízení prakticky ve všem sporném. Od revize jaderné dohody s Íránem a zesílení sankcí proti Rusku až po zvýšení plateb do NATO a zavedení pokut za dovoz oceli a hliníku z Evropy. Zde se mohou již přeměnit diskuse v konfrontaci.

Předseda Evropské rady Tusk zaslal dopis evropským vůdcům, ve kterém varoval, že prezident Trump znamená pro EU potenciální hrozbu tím, že činí evropskou budoucnost mimořádně nepředvídatelnou.

Ovšem krize atlantismu není jen důsledkem svévole jednoho politika, byť vlivného. Předzvěsti rozkolu jsou mnohem zásadnější. Hlavní je, že zaniká důvod k existenci pevného západního bloku jakožto faktoru protikladu dvou systémů. Současná „atlantická solidarita“ je budovaná na umělých schématech. Snahy rozdmýchat nové nebezpečí a odůvodnit záchranu mechanismů solidarity se někdy jeví vyloženou fraškou. Nedaří se strašit nepřítelem.  Průzkumy ukazují, že stále více Evropanů přestává vidět v Rusku hrozbu pro bezpečnost a vidí ji spíše za oceánem. V transatlantické alianci jsou mezi sebou spíše konkurenty než spojenci. Zčásti je to proto, že rozšíření NATO a EU oslabilo jejich jednotu.

Problém USA je i v tom, že způsob jejich existence, kde základem je disponování světovou měnou a kontrola hlavních peněžních toků, vyžaduje světové vedení. To není možné bez kontroly oblasti s největším počtem obyvatelstva, a tou je Eurasie. A aby ji kontroloval stát vzdálený tisíce kilometrů přes oceán, je nákladné. Protože si roli celosvětového hegemona nárokují v Eurasii, musejí se USA opírat o systém lokálních spojenectví a trvale jej rozšiřovat. Jenomže takové prostředí je stále méně homogenní, jsou zde vlastní zájmy. USA, ať chtějí nebo nechtějí, musejí zesilovat kontrolu nad spojenci, kteří jsou pochopitelně čím dál tím nespokojenější a protestují. Příčiny krize atlantismu jsou v jeho vlastní expanzi. Druhým důvodem neúspěchu zaoceánské mocnosti je to, že k tomu účelu vyčleňuje velké zdroje a přitom v globální konkurenci ztrácí postupně své postavení. Samotná kontrola je anomálií a její zrušení je neodvolatelné.

Ředitel The Earth Institute Kolumbijské univerzity Jeffrey Sachs předpokládá, že bezpečnost Evropy dnes závisí především na zachování íránské jaderné dohody. Proto je nezbytné, aby EU spolu s Ruskem, Čínou a dalšími členy OSN mohly zaručit rozvoj hospodářských vztahů s Íránem. K tomu je nutné, aby se Evropa nepodřídila extrateritoriálním sankcím USA. Pokud Evropa ustoupí, budou jí USA stále diktovat. Představa, že Rusko je největší a nejhorší nepřítel, s nímž nelze vyjednávat, je z podstaty chybná, uvažuje Sachs.

Zdá se, že představitelé EU jsou v této chvíli naladěni rozhodně. Mogheriniová se zaručila podporou ministrů zahraničí hlavních členských zemí EU v přípravě ekonomických a právních mechanismů, které mají ochránit evropské společnosti. Budou mít zakázáno podřizovat se americkým sankcím vůči Íránu. Zde může být konkrétně využit předpis z roku 1996, kdy Clintonova administrativa zavedla sankce proti Íránu, Libyi a Kubě. Tehdy tento předpis nebyl potřebný, neboť Clinton nezavedl sankce proti evropským komerčním strukturám s těmito zeměmi obchodujícím. Nyní hodlá EU starý předpis rozšířit a učinit Evropskou investiční banku garantem dohod a vkladů do íránské ekonomiky.

Nespokojenost s jednáním amerického spojence byla viditelná i při nedávných návštěvách Merkelové a Macrona v Rusku. Ačkoliv se oba vyhnuli otevřeným výpadům proti Washingtonu, bylo na jednáních vidět, že prohlubování dialogu s Moskvou neladí s pokyny přicházejícími z USA. Přání zachovat íránský jaderný program znělo v diskusích neustále.

Principiálně důležité je i prohlášení ruské strany na petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru. Rusko je připravené přejít v kalkulacích z dolaru na euro. To by umožnilo vyhnout se  mnoha umělým omezením v obchodování.

Vzpurné nálady vůči USA zachvacují stále více evropských zemí, s výjimkou nejúpornějších spojenců Washingtonu, jakým je například Polsko. Gazeta Wyborcza nazývá kontakty Putina s evropskými vůdci verbováním a „odhaluje“ úmysl Kremlu „odvážit se vést nezávislou politiku, to je neposlouchat nařízení zpoza oceánu“. Není náhodou, že Varšava navrhla USA, aby si na území Polska vybudovaly jednu z největších vojenských základen v Evropě.

Polákům vůbec nic neříká příklad Sofie, která si najednou vzpomněla, že se na nátlak z Washingtonu nadarmo zřekla mnohamilionové smlouvy na plynovod Jižní proud. V politice bývají iracionální rozhodnutí, která je později těžké napravovat, obzvláště pokud mají přednost cizí a ne vlastní zájmy.

Převzato z Fondsk.ru