Pro koho, kromě Íránu, připravují USA „svěrací kazajku“?

Jelena Pustovojtova

15. září 2018

Teherán si klade otázku, zda budou Spojené státy v září v RB OSN úspěšné, když jí předsedají. Budou chtít Írán srazit na kolena? Ač to zní hloupě, Washington to připravuje. Ministr zahraničí Íránu Zaríf obvinil USA ze zneužití svého předsednictví v RB OSN a připomenul, že „je jen jedna rezoluce RB OSN o Íránu, jenomže Trump ji porušuje a podněcuje ostatní postupovat stejně“.

Trumpovy úmysly znají všichni, ale postavit se jim na odpor jsou ochotni jen nemnozí. Nejžhavější pole střetu mezi USA a Íránem je Sýrie, ale není jediná. Začneme s Indií. Economist Times píší, že indický ministr průmyslu a obchodu Suresh Prabhu oznámil, že chtějí v nejbližších pěti letech s Íránem zdvojnásobit vzájemný obchod a dotáhnout jej na 13,8 miliard USD. Hlavním činitelem růstu obchodního obratu musí být Mezinárodní přepravní koridor sever – jih (INSTC) mezi Ruskem, Íránem a Indií, který propojí Severní Evropu s Kaspickým mořem, Perským zálivem a Indickým oceánem. K projektu se připojilo jedenáct zemí, od Turecka a Běloruska až po Sýrii a Omán.

Suresh Prabhu a íránský ministr dopravy a rozvoje měst Abbas Akhoundi projednali varianty možností vyhnout se sankcím. The Economist Times píší, že oficiální Washington žádá po Indii zrušit do 4. listopadu veškerý dovoz z Íránu. Jenže jak to udělat, když v tomto finančním roce dovezla Indie 18,5 milionu tun íránské ropy (Írán je po Iráku a Saúdské Arábii třetí dodavatel) a svůj obchod s Íránem zvýšila na miliardu USD.

Podle TV CNBC není Indie schopna zrušit dovoz íránské ropy podle požadavků USA, je po Číně druhou zemí v nákupu této suroviny. Dováží 70 % spotřebovaných energetických surovin, včetně ropy (523 tisíc barelů denně), zrušením by vyloučila jeden z hlavních zdrojů a zničila ekonomiku země s 1,3 miliardami obyvatel. Není možno, aby Indie našla náhradu za levný a blízko se nacházející zdroj, jehož doprava je také levná, z Íránu do Indie téměř nic nestojí a indické zpracovatelské závody jsou uzpůsobeny na zpracování íránské ropy. To Washington nezajímá. Indii navštívili americký ministr obrany Mattis a státní tajemník Pompeo a vyhrožovali s tím, že očekávají zrušení nákupu íránské ropy ve všech zemích a když ne, zavedou na ně sankce. Uděláme to, řekl Pompeo.

Indii namísto íránské vnucovali svoji ropu. A ta nakoupila v Íránu v srpnu o 56 % více ropy než v tomtéž měsíci před rokem. Avšak i nákup ropy z USA byl rekordní, 413 milionů barelů denně. Indická vláda má před sebou volbu, buď nakupovat pro své zpracovatele drahou americkou ropu, čímž podraží i výrobky z ní, anebo se vystavit sankcím „svěrací kazajky“.

Íránskou ropu ve velkém dovážejí i Jižní Korea, Japonsko, Čína a Turecko. S Jižní Koreou a Japonskem si Washington dokáže poradit a Číně už o ztráty nejde, ta je tak jako tak v seznamu americké Strategie národní bezpečnosti jakožto země „se snahou poškodit americké zájmy, hodnoty a blahobyt“. Stejně je na tom i Rusko. Postavit se na odpor americkému příteli na tom bude mezi dovozci íránské ropy nejhůře Indie.

Může Turecko oslabit ve vlastním zájmu nátlak USA na Írán? Ankara oznámila, že v roce 2018 zvýšila obchodní obrat s Íránem z deseti na  třicet miliard dolarů bez ohledu na sankce. Přesto mají turečtí byznysmeni obavu z druhotných sankcí USA. Turecko se ještě nevzpamatovalo ze zvýšení cel na svůj hliník a ocel, které v srpnu nabouraly liru. Stratfor píše, že Washington začal energicky brzdit obchod tureckým zlatem a hlídá terminály reexportu, jak Írán směňuje zboží s Tureckem, Ománem a Sjednocenými arabskými emiráty.

Írán může minimalizovat ztráty z druhotných sankcí v investicích a obchodu, jestliže využije barter a účtování v národních měnách. Ankara platí za íránský plyn prostřednictvím hlavní turecké banky Halkbank, Teherán za ty peníze kupuje turecké zlato a to potom mění  za potřebnou íránskou měnu. Říkají tomu plyn za zlato. Je otázka, zda novou „svěrací kazajku“ nešije Washington pro Turecko.

Převzato z Fondsk.ru

***

Ve Slovinsku stále častěji vzpomínají na Jugoslávii a křísí kult Tita

13. září 2018

Země vstoupila do EU v roce 2004, 14 let po odchodu ze Sjednocené federativní republiky Jugoslávie. O tom, co jí přineslo členství v EU a co po této změně ztratila, promluvila starší vědecká pracovnice Institutu slavistiky Ruské akademie věd Naděžda Pilková.

Podle ní prožilo Slovinsko svá nejlepší léta po odchodu z Jugoslávie, ale ještě před vstupem do EU. Životní úroveň byla dostatečně vysoká a velmi úspěšně byla provedena privatizace. Každý Slovinec dostal v závislosti na délce zaměstnání kompenzaci a s těmito penězi se zvýšila životní úroveň. Jakmile země vstoupila do EU, musela se přizpůsobit novým normám a omezením a respektovat nařízení Bruselu. Situace se stala ještě složitější po zavedení eura. Kupní síla obyvatelstva prudce klesla a životní úroveň začala upadat.

V současné době se Slovinsko potýká s krizí bankovního systému. Banky jsou zatíženy špatnými úvěry v hodnotě 7 mld. EUR, to je 20 % HDP. Problémem jsou platby za současné úvěry, jedná se o 2 mld. EUR. Nicméně se země drží, opět tam rostou ceny nemovitostí. Sektor se začíná vzpamatovávat, přestože ještě nedávno kvůli bankovní krizi zkrachovalo mnoho stavebních firem. Ostatní odvětví se ještě drží. Mnohé slovinské firmy koupili lidé z jiných evropských zemí, firmy pracují, ale mají nové majitele.

Situaci ve Slovinsku je možno považovat za stabilně krizovou. Je to stejné jako jinde ve světě a hlavní potíž v této zemi představuje požadavek zvýšení mezd, především učitelů a státních zaměstnanců. Často dochází ke stávkám. Vláda nemá možnost s tím něco udělat, nemá peníze. Bývalý premiér Miro Cerar před čtyřmi lety dobrovolně odešel z funkce. Sliboval vzkřísit společnost, ve které „budeme všichni pracovat společně, kde bude člověk člověku člověkem“. Oznámil, že bude omezená fiskální politika a Slovinsko sníží státní výdaje a zvýší efektivitu výběru daní. Přesto výdaje rostou a kupní síla obyvatel klesá, což přirozeně vyvolává nespokojenost.

Poměrně silná nespokojenost je také s nevyřešenou námořní hranicí Slovinska s Chorvatskem. Další neřešený problém je výstavba železnice Koper – Divača, která by umožnila propojit zemi s Rakouskem a evropskou železniční sítí. Pilková k tomu řekla: „Projekt byl zrušen, což byl důvod odchodu Cerara. Všechno to v zemi vyvolává nepříliš příjemnou atmosféru, ale Slovinsko se drží.“ Podle ní nezněla otázka pro Slovinsko a Chorvatsko zda vstoupit do EU nebo ne: „Bylo to nevyhnutelné. Slovinsko se vždy snažilo stát se součástí evropského prostoru. Když opustilo Jugoslávii, byla snaha začlenit se do evropského společenství přirozená. Zemi to táhlo do Evropy už za éry Jugoslávie. Totéž platí o Chorvatsku.“

Přitom to pro obě země příliš výhodné nebylo. Slovinsko musí plnit požadavky EU, které jsou často v protikladu k národním zájmům. Příkladem je Jižní proud. Slovinci mohli vydělat přes 1 miliardu USD. Přitom by vznikla nová pracovní místa a snížila by se nezaměstnanost. Ale když se EU tak podivně zachovala, museli se plynovodu zříci. Stejné je to v případě sankcí proti Rusku, kdy země silně ztrácí v exportu. Nedodávají se třeba mléčné výrobky a slovinské zemědělství je škodné.

Pilková uvádí, že Slovinsko je mezi zeměmi EU jednou z nejpřátelštějších k Rusku: „Je vždy ochotno k dialogu s Ruskem, máme s ním těsné hospodářské i kulturní svazky. Slovinci otevřeli památník synům Ruska a Sovětského svazu, kteří na slovinské půdě padli v první i druhé světové válce. V takové době, kdy se v Evropě podobné památníky boří, je to velké gesto. Oni si vždy chrání svoje postavení, vědí, že Rusko potřebují a vztahy s Ruskem budují nehledíce na jednání EU.“ V aféře Skripalů nebyl z Ruska vyhoštěn ani jeden slovinský diplomat  a ze Slovinska ani jeden ruský. Slovinci otevřeně mluví o svých zájmech a o svém úsilí. Je možno jej porovnávat s Chorvatskem po stránce hospodářské, ale ohledně politických a historických záležitostí je zkušenost zcela jiná. Slovinci mají svoji cestu již odpoutanou od jugoslávské minulosti, žijí současností a budují svůj stát.

Svůj rozhovor autorka zakončila osobním komentářem, podloženým vlastními zkušenostmi. Nedávno se vrátila z Lublaně a překvapilo ji, že se opět objevil kult bývalého prezidenta SFRJ Tita. Všude se prodávaly magnetky s jeho portrétem, jugoslávské vlajky a v Koperu byla otevřena výstava věnovaná partyzánskému hnutí. O Titovi se mnoho mluví a opět se křísí myšlenky jugoslávského prostoru. Vnitřní trh mezi bývalými republikami Jugoslávie  je pro ně mnohem výhodnější než trh evropských zemí, které výrobky z Balkánu nechtějí. Nyní existuje jakási iluze spojenectví na hospodářském základě.

Převzato z Eadaily.com

***

Čína – Rusko: spojenectví, partnerství nebo symbióza?

Sergej Kuzněcov

19. září 2018

Vztahy Ruska a Číny prošly různými etapami: od „spojeneckých“, provázených bujarým přátelstvím mezi Stalinem a Maem, což bylo čistě deklarativní, aniž by se spojenci skutečně sbližovali. Stalin věřil, že Čína dospěje ke komunistické proměně.

Chruščovovu kritiku Stalinova kultu Mao nedokázal přijmout. Kdyby ji přijal, musel by sám podstoupit sebekritiku, tím poškodit své postavení a spustit politické procesy, nad nimiž by ztratil kontrolu. Přirozeně, že v takové situaci nemohl Chruščov vyhovět žádosti čínského vedení předat „bratrské zemi“ jaderné zbraně, což ještě více situaci zhoršilo. Vrcholem nepřátelství pak byl ozbrojený střet na Dalekém Východě kolem ostrova Damanskij. Tak se ukončila první etapa spojenectví mezi Sovětským svazem a Čínou. Druhá etapa nebyla.

Přes půl století Čína sledovala bitvu světových mocností USA a SSSR. Podle slov samotných Číňanů se v této době stali Říší středu, když se řídili odkazem Maa, že „Chytrá opice sedí na vrcholu kopce a pozoruje, jak se v údolí perou dva tygři.“

Dnes se ani RF, ani ČLR, přes veškeré pozitivní rozvíjení politických i ekonomických vztahů, nesnaží vytvořit svaz. Má to své závažné politické důvody. Rusko se nechce zatížit spojeneckými povinnostmi. Čína má, mírně řečeno, „specifický“ poměr k sousedům: Indii, Vietnamu a Indonésii, s nimiž Rusko udržuje těsné ekonomické i politické styky. Čína zase nemá v úmyslu přehodnocovat ekonomické a politické vztahy se zeměmi, s nimiž je Rusko v rozporu.

Kritici intenzivního rozvoje vztahů Ruska s Čínou vytýkají ruskému vedení, že nereaguje na hospodářské styky Číny s Ukrajinou, Kazachstánem a Běloruskem, když se u těchto zemí objevily nacionalistické protiruské postoje. Kritici na druhou stranu nevnímají negativně to, že Ukrajina má s Ruskem svůj největší zahraniční obchodní obrat a že Rusko je největším zahraničním investorem do ukrajinské ekonomiky. Proč by se neměly u Ukrajiny kupovat motory Sič, pokroková produkce za konkurenční ceny?

Čína má intenzívní kontakty s Velkou Británií i přes dost složité vztahy Británie s Ruskem. V lednu letošního roku byla dohodnuta mezi Si Ťin-pchingem a Mayovou koordinace britské a čínské politiky.

Svoji úlohu hraje čínská strategie „Pás a cesta“, při níž se řeší všechny varianty dodávek zboží vyrobeného v Číně na evropský trh. Británie zde s největší pravděpodobností plní úlohu agenta USA, rozehrávajíce čínskou kartu s evidentním protiruským zaměřením. Čínské vedení soustavně zdůrazňuje, že „Pás a cesta“ je čistě ekonomická iniciativa a nikoliv myšlenka na vytvoření geopolitické aliance nebo vojenského svazku.

Čína uvádí, že obchodní obrat se zeměmi trasy dosáhl 5 bilionů USD a objem přímých investic do těchto zemí je 60 miliard USD. Zásluhou toho je kolem „Pásu a cesty“ vytvořeno 200 tisíc pracovních míst. Samozřejmě, že realizace tak rozsáhlého hospodářského projektu musí mít politický rozměr. Aby si Čína zajistila perspektivu buduje přepravní koridor s mnoha paralelními větvemi. Asi 40 % dopravy povede Indickým oceánem a Suezem do Středozemního moře. Dalších 45 až 50 % má směřovat Severní námořní cestou (SNC). Pozemní cestou má jít 5 až 7 % nákladů. Hlavní jsou tři trasy: přes Rusko paralelně s Transsibem, přes Kazachstán a Rusko a zvlášť jižní cestou přes Turecko.

Čína se silně zajímá o severní námořní trasu a pro budoucno se snaží o zajištění v právních normách. V lednu 2018 zveřejnila dokument o čínské představě úlohy Říše středu v Antarktidě – Bílou knihu „Arktická politika Číny“. Odvolává se na to, že otázky Arktidy se netýkají jen zájmů arktických zemí, ale mají životně důležitý význam pro veškerou společnost a svoboda plavby SNC musí být zabezpečena pro všechny země. To je v rozporu s postojem Ruska a dalších zemí podle břehů Severního ledového oceánu. Zde zaujímají nejméně smiřitelný postoj USA, které nepřiznávají přednostní práva Ruska a Kanady na regulaci plavby v jejich arktických vodách. USA přirovnávají SNC k mezinárodním úžinám a vyžadují sem volný přístup civilních i válečných lodí. Prakticky to znamená přístup do ruských teritoriálních vod.

Je jasné, že k SNC existuje určitá shoda postojů USA a ČLR. Není jasné, zda čínské vedení nevidí, že Američané mohou takový postoj Číny zneužít a obrátit jej proti ní samé. ČLR si velmi svérázně vysvětluje konvenční práva v oblasti plavby v pobřežních vodách.

Také Rusko má svoji variantu projektu „Pás a cesta“, a to s Japonskem. Plánované vybudování mostu z pevniny na Sachalin má své pokračování v další fázi: most mezi Sachalinem a japonským ostrovem Hokaidó. Bude to znamenat rozmach hospodářských vztahů mezi Ruskem a Japonskem a učiní tuto zemí poslední kontinentální mocností. Pro Rusko to znamená citelný rozvoj Dalekého východu a Sibiře. K tomu přistoupí výhodné ekonomické podmínky pro dodávky ropy a pro plynovody do Japonska. Budou to výhody pro všechny zainteresované země a ač se to může zdát divné, tak i pro Čínu. Přes etapu zdravé konkurence dvou hospodářských gigantů se rýsuje jejich průmyslová, vzájemně výhodná aliance Ruska, Japonska a Číny.

Rusko a Čína mohou těžko uvažovat o dlouhodobých svazech, protože obě země se střetávají nejen po stránce politické, ale i ekonomické a navíc mají i kulturní a kognitivní bariéry z důvodů národnostních. Obě kultury se podstatně různí. Tak se na věc dívá čínská strana. Odlišnosti jsou v kulturním uvažování, v principech chování a zvláštnostech národních charakterů. Různé jsou i mravní hodnoty: Rusové tíhnou k duchovnu, Číňané zdůrazňují současný život.

Ať je to ale jak chce, v nynějších geopolitických reáliích je Číně i Rusku silně potřebný rozvoj politické a možná ještě více hospodářské spolupráce. Ekonomická a politická válka USA proti oběma zemím je mocným stimulem k posilování vzájemných dvoustranných vazeb. Ve světě započalo důležité přerozdělení sfér vlivu, vyvolané oslabením pozice USA v ekonomice, politické sféře a vojenské oblasti a je zřejmé, že antagonismus mezi USA a ČLR musel přijít.

Snaha Spojených států nasadit Číně, Rusku a EU uzdu prostřednictvím řízeného chaosu „barevných revolucí“ a ustavením dozoru nad energetickými zdroji zkrachovala. USA se opozdily se svými sankcemi vůči Číně. Ta už v té době řídila svoji ekonomiku a začala přecházet z hospodářského růstu ne toliko z investic a exportu, na růst vyvolaný domácí poptávkou. Jednoduše – Spojené státy Číně pomohou, stejně jako pomohly Rusku silně povznést ruské zemědělství.

Hlavním hospodářským soupeřem Spojených států je Čína, ale okolnosti způsobily, že pro dosažení vítězství nad ní musí nejprve rozbít, morálně zlomit Rusko. Problém USA je v tom, že Rusko, které nemá ekonomiku srovnatelnou s čínskou a americkou, je vojensky schopno porazit kteroukoliv západní mocnost, včetně USA.

Pro Spojené státy je noční můrou sblížení Číny a Ruska ve vojenské oblasti. Západní stratégové si dělají iluze, že Rusko, mající v paměti tragický vojenský střet s Čínou, jí neposkytne své zbraně. I u nás jsou odpůrci prodeje zbraní Číně, kteří upozorňují, že Čína úspěšně kopíruje všechny moderní technologie. Jenže nejnovější výrobky vojenského a kosmického oboru není tak snadné kopírovat. Nejsou to auta či telefony. Spojené státy se například řadu let snaží okopírovat ruský raketový motor RD-180 a „jsou vedle“. Kopírování v tomto oboru vždy vede k výrobkům zastaralým, překonaným. Rusko nikomu nepředává nejnovější vojenské technologie.

Ať je tomu jakkoliv, USA „pošťuchují“ Rusko a Čínu k nebývalému sblížení ve všech oblastech. Poměr mezi Ruskem a Čínou se projevuje jako partnerství, „strategické partnerství“, ale stále více se blíží pojmu symbióza. Oba státy se vyvíjejí samostatně, mají své hospodářské i politické priority, ne vždy stejné, ale v důsledku objektivních příčin a nepřátelství západních zemí k nim je strategická interakce Číny a Ruska životně nezbytná. Vyžaduje to úspěšný vývoj obou i samotné fyzické přežití.

V perspektivě může pro Západ být nejhroznější to, že kvůli nerozumné politice všestranného nátlaku na Čínu i na Rusko vznikají objektivní předpoklady pro vojenský svazek obou zemí.

Podle německých analytiků odpovídala rozsáhlá vojenská cvičení Ruska a Číny Vostok-2018 známým gigantickým operacím 2. světové války a měla být důrazným signálem Washingtonu.

Zde se nabízí obrátit pozornost na další odstín výkladu podstaty vztahů Číny a Ruska , který vyslovili čínští analytici. Podle nich naše země „nepotřebují svazy a aliance“. Ale se známou čínskou moudrostí dodávají: „v době míru“.

Převzato z X-true.info