Svět ruskýma očima 519

Evropa hledá v Rusku záchranu před aliancí USA s Anglií

Vladimir Karasjov

2. srpna 2019

Spojené státy dokončují spolek s Británií. Ten má vytvořit důležitou konkurenci EU. Nový britský předseda vlády Johnson by chtěl co nejrychleji opustit EU.  Trump vyslovil přání vytvořit s Londýnem zónu volného obchodu. Podle něho překážely obchodu mezi oběma státy právě vztahy Londýna s EU a po odchodu Británie z EU naroste obchod pětinásobně.

EU prožívá silnou politickou a hospodářskou krizi. Z funkce odchází Merkelová. Macron se snaží převzít prvenství v EU a připomenul tak zvanou „daň na Google“. Francie zavádí tříprocentní daň na zisky Google, Amazonu, Apple, Facebooku a dalších amerických internetových společností ve Francii.

Na revanš pohrozil Trump uvalením cel na francouzská vína. Na svém Twitteru okomentoval rozhodnutí francouzského prezidenta dost nekorektním způsobem: „Jestli je někdo povinen ukládat daně našim vynikajícím společnostem, potom je to jejich rodná země USA. Brzy oznámíme zásadní odvetná opatření na Macronův nesmysl. Vždycky jsem říkal, že americké víno je lepší než francouzské.“

Takto rozpoutaná obchodní válka mezi USA a Francií je svéráznou zkouškou pro evropské země. Koho Evropa podpoří?

Události probíhají na pozadí snah Německa a Francie dokončit co nejrychleji Severní proud 2 a sblížit se s Ruskem. Evropští experti předpovídají po navrácení ruské delegace do Rady Evropy úplné zrušení sankcí na RF.

Západní analytici již nepovažují  Ukrajinu za dostatečný důvod pro sankce. Západ na Ukrajině zpomalil, má na starosti důležitější věci. Macron hodně nasliboval Zelenskému, ale připravuje setkání s Putinem. Pozval jej do svého letního sídla  Fort Breganson a poukázal tak na dosažené osobní vztahy. K setkání obou prezidentů dojde několik dní před summitem Velké sedmičky ve Francii. Francie chce najít v ruském státě spojence pro íránský jaderný program. Po odstoupení USA z jaderné dohody s Íránem se Macron snaží zachránit situaci. Rusko má na Írán velký vliv a může být klíčem k dohodě.

Evropští vůdci jsou postaveni před volbu – buď se budou dále pohybovat v americkém koridoru ničíce vlastní hospodářství a budou hledět jak USA s Anglií společně oslabují EU, nebo se utkají s vlastní rusofobií, otočí se k Rusku čelem, zruší sankce, vybudují normální vztahy ve všech směrech a v poklidu přezimují hřejíce se od ruského plynu.

Francie a Německo se již rozhodly. Budou tou evropskou lokomotivou, která potáhne vagony k Rusku. Komu to nebude vhod, může dva či tři vagony odpojit.

Převzato z News-front.info

***

USA a Evropa se neshodnou v přístupu k Íránu

Nikolaj Bobkin

3. srpna 2019

Od 31. srpna poběží sankce proti íránskému ministru zahraničí Zarífovi. Íránský prezident Rouhání označil takové rozhodnutí za dětinské, bránící diplomacii a v EU uvedli, že „nemá pro Brusel velký význam“.

Pompeo řekl v prohlášení k sankcím, že íránský ministr zahraničí byl zapleten do podpory íránských teroristů, do mučení a do dalších zlovolných akcí po celém světě. Na ministerstvu financí USA toto rozhodnutí objasnili jinak. Zaríf byl prý potrestán proto, že „jednal, nebo chtěl jednat jménem“ ajatolláha Chamenejího, na kterého byly zavedeny sankce koncem června. Zároveň se ve státní administrativě z nějakého důvodu domnívají, že sankce proti nejvyššímu íránskému diplomatovi neomezí možnost USA jednat s Íránem.

Samozřejmě to tak není.Trump sice ujišťuje o své otevřenosti k jednání bez předběžných podmínek, ale Pompeo a Bolton dávají Íránu ultimáta. Podle Pompea administrativa stále hledá „diplomatické řešení“, ale „jediná cesta vpřed je prý všezahrnující dohoda, zacílená na celé spektrum (íránských) hrozeb“. Jinak prý bude „kampaň na diplomatickou izolaci a maximální  ekonomický nátlak (na Írán) pokračovat“.

K tomu USA vytvoří evropským spojencům, kteří pracují na zachování jaderné dohody z roku 2015 doplňující překážky. The Politico upozorňuje na prohlášení EU, která se rozhodla ignorovat americké sankce proti Zarífovi. Je to také příklad neshody Washingtonu a Bruselu.

V posledních měsících balancují Washington a Teherán na pokraji války. V EU neexistuje podpora „maximálního nátlaku“ na Írán, Evropané přistupují s velkými obavami k možnosti další eskalace napětí v Perském zálivu. Na straně USA nejsou země, které by byly ochotné nechat se jimi zatáhnout do války proti Íránu.

I přes oficiální žádost Washingtonu o pomoc „při boji s íránskou agresí“ dává Berlín najevo nechuť připojit se k americkému válečnému námořnímu útoku v Hormuzské úžině. Německý ministr zahraničí Maas mluví o přání Německa zeslabit  napětí ve vztazích s Íránem. Generální tajemník NATO Stoltenberg vychází z toho, že oficiální žádost k vojenské alianci na zahájení mise v Hormuzském průlivu nepřišla a tato americká iniciativa se nebude posuzovat. Velvyslanec USA v Německu vyzval vládu Merkelové „vzít na sebe globální odpovědnost v souladu se svým hospodářským vlivem“. Když to Němci ignorovali, připomenul jim, že „Amerika dost obětovala, aby pomohla Německu zůstat součástí Západu“. Dal také na vědomí, že je prezident USA nespokojený s tím, že se Německo vyhýbá konfliktu s Íránem. Přitom v rozporu Washingtonu a Berlína nejde jen o Írán. Německo také nechce zvýšit na Bílým domem požadovanou částku rozpočet na obranu. Nesouhlasí s rozhodnutím Trumpa změnit cla a s americkými sankcemi na německé firmy, účastnící se budování Severního proudu 2.

Ani Britové nechtějí být v alianci s Američany, dokonce i po tom, kdy měli konflikt s Íránem – zadržený tanker v Gibraltaru. Odpovědí Íránu byl zadržený britský tanker Stena Impero v Hormuzské úžině. Přitom britský předseda vlády Johnson odmítl účast v americké koalici a navrhl vytvořit v Perském zálivu „evropskou flotilu“. Evropské země na tento návrh odpověděli opatrně: úsilí zachovat příklon k jadernému programu Teheránu a účast ve válečné námořní blokádě Íránu nejde dohromady.

Minulý týden se představitelé Francie, Německa, Británie, EU, Ruska, Číny a Íránu setkali ve Vídni, aby potvrdili svoji stabilní podporu íránské jaderné dohody. Nová vláda Británie to nezpochybňuje.

Rozpor mezi USA a pěti dalšími zeměmi, které podepsaly dohodu je velký. I tak jsou neshody mezi Velkou Británií a Bruselem ohledně Íránu hlubší než v kterékoliv jiné otázce po druhé světové válce. V Evropě nevěří, že bude Teherán souhlasit s jednáním s Bílým domem, který netají svůj záměr dosáhnout tam změnu režimu.

Převzato z Fondsk.ru

 

***

„Sametová revoluce “ v Československu a současné Rusko

Dmitrij Sedov

7. srpna 2019

„Sametová revoluce“ v Československu začala 17. listopadu 1989. Informace, které se později objevily o jejích příčinách  a hybných silách, přivádějí některé lidi na myšlenku, jak dnes rozvířit hnutí protestů v Rusku.

Fakta ukazují, že sametová revoluce v Československu neměla nic společného s projevem vůle lidu. Byla výsledkem spiknutí ve státních silových strukturách, jejichž cílem bylo svrhnout „ortodoxní komunistické vedení“ Gustáva Husáka. Hlavním zdrojem těchto poznatků byl jeden z hlavních organizátorů a vykonavatelů spiknutí, poručík české bezpečnosti Zifčák, který v roce 1990 mluvil před parlamentní komisí a řekl podrobně „jak to tehdy bylo“.

Půl druhého roku před sametovou revolucí dostal Zifčák za úkol od svého přímého vedoucího proniknout mezi disidenty a stát se aktivistou. Od Zifčáka k vedoucímu české kontrarozvědky generálu Lorenzovi je jen krátká cesta. Jiní vedoucí české bezpečnosti se spiknutí neúčastnili. Lorenz byl nejvlivnější. Během jeho působení se v Praze mnohonásobně zvětšila rezidentura CIA a SIS a stala se centrem pohybu disidentů. Lorenz jejich činnost nezastavil, ale jak se později ukázalo, přinejmenším jí nepřekážel.

Zifčák dostal falešné jméno Milan Růžička a začal vydávat nevelký nelegální studentský list. S falešnými dokumenty vstoupil ke studiu ve finančním institutu v Ostravě. Ve věku 28 let se stal skutečným studentem.

Brzy se seznámil s Annou Šabatovou, která jej seznámila se svým mužem Petrem Uhlem. Ten mu navrhl zorganizovat studentské hnutí po celé zemi proti vládnoucímu režimu. V roce 1989 vznikla v Československu řada studentských organizací, především Nezávislý studentský svaz (NSS), organizoval a vedl jej Růžička. V NSS bylo zapsáno kolem dvou tisíc aktivistů. Zifčákovi pomáhali jeho spolupracovníci z STB, kteří byli rovněž ve vedení svazu a byli to stejní „studenti“ s falešnými jmény. Po demonstraci 17. listopadu všichni beze stopy zmizeli a nedali se vypátrat.

Zifčákovi pomohla při zařizování studentské organizace reklama v zahraničních rádiích. Při organizování vystoupení studentů bylo vybráno datum 17. listopadu úmyslně, bylo to 50 let poté, co nacisté v okupovaném protektorátu Čechy a Morava rozehnali studentské demonstrace. Je obecně známo těsné spojení mezi podvratnými rozhlasovými stanicemi a americkými zpravodajskými službami, které stály i za sametovou revolucí. Uhl i Šabatová byli napojeni na rezidenturu CIA v Praze. Aby se rychleji získalo povolení k demonstraci, byli do organizačního výboru přizvány také hlavní osoby z SSM.

Dospělí „disidenti“ v čele s Havlem se od demonstrací okázale distancovali. Důvod našli: „Odchýlení od povolené trasy“. Bylo zakázané centrum města, ale provokatéři a bezpečnost dav odklonili do zakázaného prostoru. Na Národní třídě byli připraveni policisté a STB. Vše bylo připraveno 2 hodiny předem, byly zamčeny dveře domů vedoucí do ulice, aby nikdo nemohl utéci. Policisté dav obklopili a začali nemilosrdně bít. Asi 600 studentů a náhodných chodců bylo zraněno. Přes 100 z nich bylo dopraveno do nemocnic: Zlomené nohy, ruce, žebra, otřesy mozku a podobně. Na závěr sehrál poručík Zifčák podle předem schváleného scénáře zabitého  „studenta Martina Šmída“. Pokyn k tomu dostal od Lorenze. V jedné z pražských VŠ studovali dva studenti stejného jména a organizátoři předpokládali, že bude v první chvíli zmatek kolem toho, který z nich je obětí policejního násilí, proto zvolili toto jméno.

Později novináři objasnili, že jeden ze Šmídů šel tento večer tancovat a druhý, ač na demonstraci byl, nebyl nijak poškozen a je živ a zdráv. Pražská STB objasnila příští den „šťastný osud“ obou Šmídů, ale tuto informaci utajila a západní média i rádia dezinformaci o zabitém rozšířila. Navíc celostátní STB všemožně bránila snahám lidí, kteří znali pravdu, aby  lži vyvraceli. Dne 19. listopadu byla znemožněna tisková konference v soukromém bytě jednoho z disidentů – kdo tam přišel, byl zadržen.

„Zabití Martina Šmída“ vyvolalo masové demonstrace protestu po celé zemi pod heslem „Zabíjejí naše děti“. Do ulic vyšli pracující závodů i státních zařízení. Provokace vyšla dokonale. Vláda byla paralyzována a KSČ se zřekla politického systému jedné strany a své pravomoci předala. Byla zahájena jednání s opozicí, která ještě včera neexistovala.

Další zvláštností sametové revoluce bylo, že dříve existující opoziční organizace Charta 77 pod vedením Havla byla velmi anemická, pasivní a v zemi nehrála žádnou významnou roli, měla 200 až 300 členů. Náhle vyskočila iniciativa Občanské fórum (OF) s vůdcem Havlem a nastaly šílené obrátky. Jsou toho plná média, auta s delegáty OF jezdí po zemi s informačními kampaněmi. Cílem je agitovat za Havla. Operativně se formuje otázka „když ne Husák, tak kdo?“ Ještě včera málo známý Havel se adoruje do celonárodního rozměru. Měsíc po 17. listopadu se stává kandidátem na prezidenta a záhy je zvolen. Tento člověk vpadl do české politiky jako eso z rukávu šejdíře.. Dlouho se o tom moc nevědělo, až v roce 2018 přiznal Soros, že OF i Charta 77 byly placeny z jeho kapsy. Později také vyšlo najevo, že peníze poskytl i americký Národní fond pro demokracii, napojený těsně na CIA. To všechno musel všemocný Lorenz vědět. Rychle odešel ze scény a ukryl se.

Výsledkem spiknutí bylo zničení socialistického režimu, země přešla do tržně-demokratické fáze. Začaly reformy, které zbavily obyvatele mnoha výhod socialismu.

Zifčák a Lorenz šli před soud za „překročení pravomocí“, dostali bezvýznamné tresty, šťastně se jim vyhnuli a žijí jeden v ČR a druhý na Slovensku.

Podstata věci je v tom, že s Čechy a Slováky byla sehrána špinavá hra a byli zataženi do politického spiknutí jako stádo ovcí.

Sametová revoluce se dosud ruské společnosti podává jako vzor úspěšného aktu masové neposlušnosti s požadovanými výsledky: Československo se osvobodilo od „neodvolatelné vlády“ a přešlo na cestu demokratického vývoje. Je tedy potřeba, aby všichni lidé vyšli organizovaně na demonstrace a režim se zatřese. Na výměnu přijdou samozřejmě osoby vhodnější. Tato „výměna“ nemá ani jasný program sociálně-ekonomických přeměn. Ti vyměnění jsou jen loutky, jednající v zájmu stínových figur, které si přejí ruskou sametovou revoluci s jediným cílem – zorganizovat přerozdělení majetku. Není náhodou, že tito rabovači drancující Rusko jako Chodorkovskij získali tvář proroků a změnili se na „bojovníky za svobodu a demokracii“. Lidé už asi zapomněli, kdo zabil starostu Něftějuganska Vladimira Petuchova.

Přirozeně to slouží zahraničním hráčům. Zdá se jim, že mají příležitost opětovně začít krvavé bakchanálie, za nimiž přijde americký kapitál a americký prapor.

„Nesystémová opozice“ staví před občany Ruska nejednoduché hádanky.

Převzato z Fondsk.ru

***

Děti jako instrument. „Bojovníci za lepší“ přešli na poslední předěl

Andrej Sidorčik

7. srpna 2019

Dospělý člověk má plné právo rozhodovat si o svém osudu. Může se účastnit protestních akcí a nést za ně odpovědnost. Roční dítko takovou volbu nemůže udělat.

Moskevská prokuratura se hodlá domáhat, aby byl zbaven rodičovských práv manželský pár Prokazových, který na nepovolené akci 27. července předal své dítě „třetí osobě“. V sociálních sítích nazývají to, co se stalo, „šíleností státního zařízení“, „prolomením dna“ atd. Zplnomocněnec pro práva dětí v Moskvě Buninovič ve svém komentáři napsal: „Vydírání dětmi pro politické cíle nepřipustíme.“

Podstata věci je v tom, že manželé Prokazovi  předali při protestních akcích svého ročního syna člověku jménem Fomin, který je úřady považován za jednoho z organizátorů nezákonných akcí. V této době je na seznamu federálně hledaných. S tím, že měl dítko, prošel kordony pracovníků ministerstva vnitra. Sám říká, že jej přátelé vyvedli z průvodu, oblékli mu kapsu na nošení dětí a on s dítětem v ní prošel.

Prokazov má trochu jinou verzi. Prý se žádných nezákonných akcí neúčastnil, šel na procházku a tam požádal bratrance své ženy, aby mu děcko nesl.

Demonstrativní pochody mnoha účastníků na nepovolené akci „vyzbrojených“ dětskými kočárky představuje nedobrou tendenci. Děti jsou živými štíty.

Dobře připravení advokáti mohou všechno vysvětlit a vyvrátit vinu. Viděno vlastníma očima: Občan vyprovokuje jiné občany k nezákonnostem. Je přitom v nebezpečí, že bude zadržen. Opatří si malé děcko a úspěšně se za něj schová.

Červená čára se dá jednoduše jedenkrát překročit a dále jde všechno samo od sebe. Na Ukrajině všechno začalo pláčem nad studenty, které zabila milice a končilo vražděním lidí na Donbase s pomocí dělostřelectva a letectva. Dospělý člověk má právo určovat si svůj osud. Roční dítě se rozhodovat nemůže, za něho rozhodují rodiče. Jestliže si zahrávají s politikou, dělají z dítěte prostředek pro realizací svých cílů a to je skutečný zločin. Ne-li právní, potom lidský. Takové politické hry jsou příliš špinavé. Není potřeba, aby se staly ještě krvavé.

Převzato z Aif.ru

Přejít do diskuze k článku 47 komentářů