K čemu bylo potřeba smyšlené spiknutí proti prezidentu Venezuely?

Vladimir Prochvatilov

31. srpna 2019

Agentura Associated Press (AP) oznámila, že Trumpova administrativa tajně kontaktovala „bosse socialistické strany Venezuely Cabella“. Spolupracovníci Madura prý žádají záruky, že nebudou soudně vyšetřováni za případné zneužití a přestupky, pokud splní požadavek USA a sesadí prezidenta.

Cabello je druhý nejvlivnější člověk ve Venezuele. V červenci se prý v Caracasu sešel s nejmenovaným zprostředkovatelem, který je v těsném kontaktu s americkou administrativou. Má dojít i k dalšímu setkání. Podle AP jsou kolem Madura spiklenci. USA se delší dobu snaží přesvědčit socialistickou stranu k položení vlády. O domluvení se s Cabellem už usilovali i dříve. V roce 2015 se s ním setkal na Haiti poradce ministra zahraničí Kerryho, ale bez výsledku. Proto mu Trumpova administrativa projevila „hluboké pohrdání“ a uvalila na něj personální sankce, prý za organizování dodávek drog a řízení velké sítě úplatkářů. Ta prý zabavila státní peníze a vložila je do nemovitostí na Floridě. Navíc jej obvinili z organizování spiknutí s cílem zavraždit republikánského senátora Rubia z Floridy.

Podle AP patří mezi spiklence i venezuelský ministr obrany Padrino a ministr vnitra Reverol.

Podle Wall Street Journal přiznali Trumpovi úředníci, že se úsilí svrhnout Madura a nahradit jej Guaidem dostalo do slepé uličky. To je přimělo k soustředěnější pozornosti různým skupinám v zemi a kontaktovat se s jejich představiteli. zakrátko nato slíbili Madurovi „amnestii“, pokud dobrovolně odstoupí.

Cabello popřel, že by měl tajná jednání se zástupci americké vlády, ale později Maduro potvrdil, že měl Caracas „velmi dobré kontakty s oficiálními osobnostmi z Washingtonu“, ale otázku, zda se jich účastnil Cabello nechal otevřenou.

Německý Spiegel má za to, že USA rozehrály „známý scénář“ a píše: „Blízcí Trumpovi spolupracovníci tvrdí, že se dostali do kontaktu s vlivným člověkem … ve Venezuele a je jen otázkou času kdy vystoupí vojáci proti vládě v Caracasu. Přeběhlíkům je slibována beztrestnost za jakékoliv zločiny. Pád samovládce je nezbytný… Trump i jeho kolegové se již začátkem roku snažili zasít rozmíšky mezi Madura a jeho nejbližší spolupracovníky za pomoci podobné informace. Tehdy měl být krtkem v systému ministr obrany Padrino. Jenže se spiknutí ukázalo jako bluf, Padrino a jeho generálové stáli pevně za Madurem. Bolton a Rubio, kteří byli zapojeni do předpokládaného převratu se zesměšnili… Nyní se to opakuje?“

Podle Spiegelu by spiknutí s účastí Cabella mělo smysl jen tehdy, pokud by bylo utajeno až do doby, kdy by samovládce padl. To, že o tom vláda USA obeznámila tisk, svědčí o tom, že je zde snaha vyprovokovat konflikt mezi dvěma nejvlivnějšími lidmi režimu, aby bylo dosaženo pádu Madura.

Podle autora článku ve Spiegelu není žádný náznak, že by mezi Madurem a Cabellem byl rozkol. Naopak, ideálně doplňují jeden druhého. Trump si myslí, že by mu pád Madura zajistil bezvadnou volební kampaň.

Sázka na Guaidóa nevyšla. Bývalý kandidát na úřad prezidenta žijící v Miami Medina řekl, ža vytvořil „osvobozeneckou armádu“ k obraně Venezuely před Madurem. Uvedl, že už nashromáždil část peněz, ale potřebuje ještě 400 tisíc dolarů. Stovky abonentů Twittwru přijali příběh Medina  s posměchem, jak píše venezuelské Orinoco Tribune.

Přestože USA stále zesilují tlak na prezidenta Madura, ten má plnou podporu Ruska. Rosněfť pokračuje v dodávkách benzinu do Venezuely. V červnu dodal 1,7 miliard barelů pro venezuelskou státní společnost Petroleos de Venezuela.

Nicolás Maduro má pocit jistoty a je ochoten obnovit jednání s opozicí vedenou bývalým předsedou parlamentu Guaidóem za zprostředkování Norskem. Řekl: „Chci, aby podobná setkání byla pravidelná. navrhli jsme sednout k jednání kvůli dosažení míru a překonání všech těžkostí.“

Za takových okolností vypadá Trump jako překotný politický diletant, neschopný dovést své akce k úspěchu.

Převzato z Fondsk.ru

***

Hra na povolení

Konstantin Kosačev

30. srpna 2019

Politici na Západě jeden přes druhého posuzují návrat Ruska do G8. Přišlo to od Trumpa a nikoliv poprvé. Na druhou stranu bylo Ruskem jasně a na vysoké úrovni  sděleno, že se do sedmičky/osmičky nijak nedere a bude ochotno téma posuzovat až po konkrétním návrhu, ne dříve. I přes to jede bouřlivá diskuse o tom, co by se mělo po Rusku žádat jako oplátka za „velkolepý návrh“ Západu.

Zvláštní vyslanec USA na Ukrajině Volker dal Rusku podmínku: Za G8 odchod Ruska z Krymu. Přisadil si i Berlín: Jestliže situace na Krymu a v Donbase bude pokračovat, bude Rusko i nadále vyloučeno.. Londýn připomenul Salisbury. Každý pospíchal vyřknout svoji „cenu“, dokonce i Ukrajina, která v sedmičce není. Žádala propuštění zadržených námořníků.

Od Ruska je požadováno nemožné výměnou za něco, co vůbec nepotřebuje. Co stojí za tím, že si Západ myslí, že bude Rusko o této věci jednat? Důvodů je několik.

V prvé řadě přesvědčení, že jakákoliv země musí usilovat o účast v „klubu vyvolených“ vytvořeném Západem. Je to naivní v této době, kdy už i prezident Francie mluví o konci západní hegemonie. Přesvědčení o „klubu vyvolených“ podporují postsovětské země, které jsou ochotny ke státním převratům, jsou ochotny zbavit se průmyslu, trhat svazky s tradičnímu trhy a učinit další sebevražedné kroky kvůli jakési abstraktní evropské perspektivě. Je za tím i nedůvěra k vlastním elitám, které se za téměř tři desetiletí „nezávislosti“ odtrhly od svých národů.

Co je možno očekávat od takového prostoru pro řečnění, jakým G8 je. Tu pochybnou prestiž? Kdyby do G8 vzali Ukrajinu, bylo by to pro její vládu symbolickým vítězstvím, velmi důležitým s ohledem na moc špatný život lidí. Ale pro Rusko, stálého člena RB OSN, člena velké dvacítky, ŠOS a BRICS, je to nezajímavé. Přesto se Západ usilovně snaží prodat tento „zatuchlý produkt“.

Japonský Nihon Keizai zcela otevřeně napsal: „Clinton nasliboval Rusku místo ve velké osmičce a podporu jejího rychlého vstupu do WTO. na oplátku požadoval od Jelcina uznání vstupu Polska, Maďarska a ČR do NATO. Ve skutečnosti to byl počátek rozšiřování NATO na východ. … Postoj G8 k Rusku je podmíněn historicky vytvořenou situací, kdy je vstup do ní součástí „ujednání“ v procesu rozšiřování NATO.“ Rusko tedy přijali do symbolického klubu vyvolených, což jeho účastníky nic nestálo, a na oplátku získali velmi důležité ústupky z ruské strany.

Další důvod vychvalování prestiže a úctyhodnosti členství v G8. Podobně dříve žádali ohromné ústupky za návrat Ruska do Parlamentního shromáždění rady Evropy (PACE), ale za tento produkt se Rusko „platby“ nedočkalo.

Sankce: Západ metodicky opakuje, že sankční omezení, která prý tak silně požaduje Rusko, budou sňata, až se Rusko odřekne všeho čeho se mu v posledních letech podařilo dosáhnout., tj. vyvěsí bílý prapor. Ač Rusko vytrvale prohlašuje, že nic takového nebude a že sankce vzalo jako realitu, při níž se musí naučit (a již se naučilo) žít – něco podobného přizpůsobení se změně klimatu. Přesto se Rusku snaží prodat „zrušení sankcí“ za neskutečnou cenu.

Takový je základní přístup Západu k „obchodu“: Dosáhnout reálné a důležité věci na oplátku za symbolická gesta, jakým je i pozvání do struktur s uměle nafouklou prestiží, nebo do poradních struktur či zrušení jejich nepřátelských akcí.

Téma sankcí představuje ve zvláštním světle zásadní předmět obchodu: My nezavedeme sankce (nebo zrušíme již existující) a vy například nebudete rozvíjet národní jaderné programy. My nebudeme bombardovat a vy se zřeknete území, nebo ukončíte bojové akce proti těm, které my podporujeme. My zrušíme hospodářskou blokádu a vy ustanovíte námi určeného prezidenta. Atd.  Zavazují se, že se někdy v budoucnu vzdají zlovolných akcí. Je to absolutně banditský, a ne obchodní přístup.

Rusko je tím od roku 1991 přesyceno. Nepotřebuje symbolické struktury. Zrušení sankcí považuje za samozřejmé pro civilizované vztahy a nikoliv za zboží. Jednopolární vydírání nezápadního světa musí skončit. Nikoliv ropu za nenapadení, ale likvidace základen a pevně dojednané záruky výměnou za odmítnutí raketových programů.

Dnes je Rusko více třeba sedmičce než naopak. Věc je ještě v tom, že ani formát neodpovídá objektivním geopolitickým a geoekonomickým reáliím. Jednat o klíčových problémech světa jen v kruhu západních zemí a dokonce v režimu „Západ + Rusko“ nemá při existenci tak velkých světových hráčů, jako jsou Čína a Indie, smysl.

Vystupovat z očí do očí se Západem není pro Rusko zajímavé a řešit cokoliv ve světě bez států s miliardovými počty obyvatel je v principu nemožné a samo o sobě to G8 bere smysl.

Přesto je Rusko ochotno jednat a dohodnout se v libovolném formátu. Formát jednání není ústupek ani dar potenciálních partnerů, je to věc technická. Reálné výsledky jsou potřebné, ale nepatří k nim ani rušení sankcí, odmítání síly, nerozšiřování NATO a vystoupení ze zásadních dohod o kontrole zbraní. Výsledky – to jsou vzájemné závazky  a společné struktury a projekty, zajišťující bezpečnost, důvěru a rozvoj.

Převzato z Iz.ru

***

„Největší přínos“ Jak ve skutečnosti Chorvatsko „bojovalo s nacismem“

Andrej Sidorčik

3. září 2019

Chorvatská prezidentka Kolinda Grabar-Kitarovičová mluví o „největším příspěvku chorvatského lidu k antifašistickému boji“. Je to ještě opovážlivější tvrzení než to znějící z Kyjeva o jakémsi přínosu Banderovců do boje s hitlerovci .

Jednání Polska okolo osmdesátého výročí začátku druhé světové války se podílí na přepisování historie. Svaluje vinu za začátek války vedle nacistického Německa také na Sovětský svaz. Rovněž estonská prezidentka se „vyznamenala“  tvrzením, že pro Estonsko skončila druhá světová válka až v roce 1994.

„Chorvatský lid přinesl největší vklad do protifašistického odboje v Evropě“

Podle chorvatské prezidentky se musí vzít v úvahu počet obyvatel Chorvatska a potom hodnotit podíl boje proti fašismu.

Je ale potřeba oddělit zrno od plev. Mezi Chorvaty byli takoví, kteří se s fašismem utkali. Ti byli ve společenství sjednocené Národně osvobozenecké armády Jugoslávie pod velením Tita a považovali se za Jugoslávce, a ne za Chorvaty.

Nezávislé Chorvatsko svými zvěrstvy předčilo dokonce i Němce.

Na jaře 1941 vtrhla Třetí říše spolu se svými spojenci do Jugoslávie a 10. dubna chorvatští nacionalisté v čele s Ante Paveličem prohlásili nezávislý chorvatský stát. Hned od svého vzniku byl hitlerovským satelitem. Samotní hitlerovci žasli nad tím, co prováděli Paveličovi podřízení, kteří byli nazýváni ustašovci. Dne 10. července 1941 oznámil generál wehrmachtu Gleize-Horstenau německému vrchnímu velitelství: „Naše vojska musejí být tichými svědky takových událostí, které se na jejich reputaci špatně odrážejí. Často jsem upozorňován, že německá okupační vojska budou muset do zločinů ustašovců zasáhnout. Jednou se to může stát. V tuto chvíli nemohu se svými možnostmi o takové věci žádat. Dnes mohou v některých případech zásahy německé armády  ji činit odpovědnou za skutečnosti , které nemohla předem odvrátit.“

V únoru 1942 dostal Himmler hlášení o tom, co se v Chorvatsku děje. Je tam zvýšené partyzánské hnutí přímo spojováno s chorvatskými zvěrstvy: „Vzrůstající aktivita band je vyvolána především krutostí ustašovců v Chorvatsku k pravoslavnému obyvatelstvu. Ustašovci provádějí své zvířecké šílenství nejen proti dospělým mužům, ale speciálně proti bezmocným starcům, ženám a dětem. Množství pravoslavných sadisticky umučených nebo zavražděných dosahuje 300 tisíc.“

Genocida Srbů, Židů a Cikánů byla součástí chorvatské státní politiky. Mile Budak, jeden z vůdců režimu, vyhlásil: „Jednu část Srbů zničíme, druhou vystěhujeme a ostatní převedeme na katolickou víru a přeměníme na Chorvaty. Tak se jejich stopy rychle ztratí a to, co zůstane, bude jen špatná vzpomínka na ně. Pro Srby, Židy a Cikány bude u nás 3 miliony kulek.“

Přesný počet obětí genocidy Srbů v letech 1941 až 1945 provedené ustašovci není dosud znám. Podle skromného hodnocení bylo vyhubeno 200 tisíc lidí, avšak většina historiků má zato, že počet dosahoval až 800 tisíc. Ze své půdy bylo vyhnáno na 400 tisíc Srbů a čtvrt milionu bylo obráceno na katolictví.

Chorvatské legie a jiné

Síly domobrany zformované po rozhodnutí nacistického Německa bojovaly na straně hitlerovského bloku. V roce 1944 byly sloučeny s milicí ustašovců do Chorvatských ozbrojených sil. Na vrcholu bojové aktivity měla domobrana asi 130 tisíc lidí a po sloučení s ustašovci bylo v Chorvatských ozbrojených silách asi 200 tisíc osob.

Po porážce hitlerovského bloku v květnu 1945 se chorvatské síly uchýlily do Rakouska  a chtěly se vzdát západním spojencům. Jednotlivé skupiny Chorvatů ještě projevovaly ozbrojený odpor až do poloviny května 1945.

Hitlerovci si Chorvaty natolik cenili, že z nich tvořili formace a zařazovali je do wehrmachtu. V roce 1941 byl 369. chorvatský zesílený pěší pluk nazván Chorvatská legie. Tvořili ji Chorvaté a bosenští muslimové. Bojovala na sovětsko-německé frontě. Pod Stalingradem byla v lednu 1943 úplně rozdrcena.

Začátkem roku 1943 byla z dobrovolníků vytvořena 369. pěší divize (chorvatská). Jednalo se o ustašovce. Měla být odvelena na východní frontu, ale nakonec zůstala z velké části bojovat v Jugoslávii. Její zbytky kapitulovaly 15. května 1945. Divize se účastnila trestních akcí proti civilistům, za což byl nakonec její velitel Naidholdt odsouzen k trestu smrti a popraven.

Chorvatští dobrovolníci tvořili také dvě divize  wehrmachtu – 373. a 392. Existovaly i Chorvatské letecké legie  a Chorvatské námořní legie, obě byly nasazeny na sovětsko-německé frontě. V roce 1943 se vytvořila 13. horská pěší divize SS Handschar z bosenských muslimů a Chorvatů. Obě se účastnily operací proti partyzánům a civilistům. Na okupovaném území Jugoslávie působila chorvatsko-německá policie v počtu 32 tisíc osob. Hitlerovské velení jejich činnost vysoce cenilo.

Kdo chce zapomenout na ďábla z Jasenovace?

Po porážce Třetí říše přestalo existovat loutkové Chorvatsko. Pavelič utekl do Španělska k Francovi. Část ostatních se dostala před soud. Příkladem je Miroslav Filipovič, františkánský mnich, velitel táborů smrti Jasenovac a Stara Gradiška. Říkalo se mu ďábel z Jasenovace. Organizoval masové vraždění žen, starých lidí a dětí. V oblibě měl podřezávání malých dětí a lidi vraždil tak zvaným kladivem na Srby. V roce 1946 byl pověšen. Budak, který sliboval miliony kulek Srbům, Židům a Cikánům, byl lapen v květnu 1945 a popraven.

Po rozpadu Jugoslávie je příběh  nezávislého Chorvatska dobře znám. Nacističtí zločinci začali být ospravedlňováni a považováni za národní hrdiny.

Nyní chorvatská prezidentka oznamuje „největší přínos chorvatského národa v protifašistickém boji.“ To je ještě nehoráznější, než přesvědčování současných kyjevských vládců o přínosu banderovců v boji s Hitlerem. Pokud se bude v Evropě tak rychle přepisovat historie, není vyloučeno, že za hlavního bojovníka s nacismem bude označován sám Hitler.

Převzato z Aif.ru