Bezvízové centrum

Konstantin Kosačev

30. září 2019

74. zasedání Valného shromáždění OSN je už minulostí. Ale nikoliv jako výjimečná událost v historii, kterou by se skutečně mohlo stát. Že se nestalo, má více příčin. Jednou z nich je vážný zásah USA, které nevydaly víza členům několika účastnických národních delegací. Udivila mne reakce některých lidí na sociálních sítích, kteří tvrdili, že Rusko a další země zasažené americkou svévolí by měly přizpůsobovat složení svých delegací vízovým omezením USA a nevysílat na zasedání VS OSN účastníky uvedené na seznamech Washingtonem zakázaných osob.

Ovšem sankce se mohou uplatňovat jen na opatření přijatá RB OSN, ty ostatní jsou jen vnitřním opatřením k nátlaku a mají zcela agresivní charakter. USA neměly právo tak postupovat proto, že nemají takové povinnosti podle Dohody mezi OSN a vládou USA o umístění centrálních zařízení Spojených národů podle rezoluce č. 169(II) VS OSN ze dne 31.10.1947. V ní se konkrétně říká, že zákony a předpisy USA týkající se vstupu cizinců do země nemohou být uplatňovány tak, aby porušovaly privilegia lidí přijíždějících pracovat do OSN. Opakuji, že  národní „průšvihy“ USA (a jsou naprosto vnitropolitické, protože problém není na straně Ruska, ale v domácích bitkách demokratů a republikánů) nemohou ovlivňovat povinnosti USA, země na jejímž území jsou centrální zařízení OSN.

Pokud je pro USA nesnesitelné přijímat vzhledem k vnitropolitickým událostem delegace, je potřeba sdělit: Nemůžeme plnit funkci země, která má na svém území mezinárodní organizace. Světové společenství z toho potom musí učinit závěr. Například meziparlamentní unie již přenesla nejnovější summit z New Yorku do Vídně, především kvůli tomu, že USA praktikují proti členům parlamentu sankce, které se v principu posuzují meziparlamentní unií. Podstata není ve „škodlivosti“ Ruska, ale výhradně v praktické rovině: Jsou důležitější USA, umístění OSN v USA, nebo jejich „sankce“ proti členům OSN?

Zasedání VS OSN opravdu nebylo historické. Skandály spíše zastínily obsah a lze učinit závěry – nebylo to náhodné. Nechci se vyjadřovat k podstatě akce „Greta“, show na půdě VS OSN, vždyť zde byl zcela jasný politický zájem přehlušit exaltovanou produkcí ekologického tématu mnohem podstatnější problémy Západu.

V centru pozornosti medií byla ve VS OSN Ukrajina, ale ne tak, jak by to chtěli scénáristé. „Odposlech“ jednání Trumpa se Zelenským nepřinesl těm, kdo se o věc zajímají, nic nového. Kromě iniciátorů impeachmentu Trumpa je jich stále méně. Vnesl však pikantnosti do situace, kdy se lidé v zóně konfliktu na Donbase mohou cítit stále méně vítězi. Když švédské děvče tvrdí, že bylo okradeno o dětství, asi nezná osud dětí v Donbasu, které denně ostřelují stoupenci evropských hodnot, předvádějící aktuální svědectví války na tribuně VS OSN, namísto aby usilovali o ukončení konfliktu.

Ani se není čemu divit, že při takových okolnostech zůstává prakticky bez pozornosti návrh Ruska na rezoluci na posílení kontroly nad zbraněmi, na odzbrojení a nešíření zbraní.

Byl bych rád, kdyby bylo pro lidstvo nejvážnějším problémem šťastné ekologické dětství Grety a nikoliv reálná perspektiva rozmisťování jaderných raket středního doletu v Evropě. Ale realita pro to zatím nesvědčí.

Závěry z ukončeného zasedání VS OSN nejsou optimální: Problémy jsou jak na pořadu dne (náhrada těch naléhavých spekulativními), tak v technických detailech. USA se předvedly jako absolutně nezodpovědná země pro roli organizátora mezinárodních fór. Světové společenství by nemělo být závislé na tom, kdo je právě nespokojený s volbou dalšího amerického prezidenta. Existují důležitější úkoly.

Převzato z Iz.ru

***

Český slavík. Čím utkvěl v paměti známý pěvec Karel Gott

Igor Karev

2. října 2019

Karel Gott, který zemřel ve svých osmdesáti letech s diagnózou akutní leukémie, se narodil v Plzni. Přihlásil se na Vyšší průmyslovou školu v Praze, ale neprošel zkouškami a vyučil se elektrotechnikem. Zprvu pracoval jako elektrikář. Přitom bral hodiny kytary a vystupoval na amatérské scéně. V roce 1966 se rozhodl pro dráhu profesionálního pěvce a studoval na pražské konzervatoři u Konstantina Karenina, Šaljapinova žáka. Od něho dostal radu, aby se nezabýval jen klasickým zpěvem, ale také populární hudbou. Brzy odjel na první zahraniční hostování, a to do Polska s orchestrem Karla Krautgartnera. Začal vystupovat v Semaforu. V polovině šedesátých let byl již v Československu velmi populární a v roce 1965 založil spolu se dvěma kolegy vlastní scénu Apollo, kde byl jedinou hvězdou. V této době začal sám psát písně a vydal své první album Zpívá Karel Gott. Tehdy v angličtině vyšla deska nazvaná The Golden Voice of Prague. Koncem šedesátých let hodně vystupoval v zahraničí, měl kontakt s německým Polydorem. V roce 1969 vystoupil v Eurovizi, tehdy za Rakousko. Obsadil třinácté místo (ze sedmnácti), ale v tomto roce byla soutěž neuspořádaná – byli tam najednou čtyři vítězové. Eurovize však přece jen Gottově kariéře pomohla.

Československo se sice soutěže neúčastnilo (tak jako jiné socialistické země), ale pozorně sledovalo, co se tam děje. Třicetiletý populární pěvec se ve své vlasti stal hvězdou. Začal vystupovat v televizi, v seriálech, na koncertech a vydával nová alba. Jeho úspěch se šířil do všech zemí socialistického tábora, ale nejen tam. Jezdil každoročně do Sovětského svazu, kde jej dobře znali a milovali ho a hodně jezdil do Západního Německa. Němci se k němu chovali velmi dobře, ať v NDR, nebo v NSR. Co bylo zajímavé – sovětské úřady si nevšímaly lehkých protestů populárního umělce. Například v roce 1977 zasvětil jednu svoji píseň památce Jana Palacha.

V roce 1990 se Karel rozhodl ukončit pěveckou kariéru a zorganizoval velké rozlučkové turné. Ale bez muziky nezůstal napořád. V roce 1996 o něho posluchači měli opět zájem. Vrátil se na scénu, předvedl nový singl a vzápětí vydal album. Jeho diskografie zahrnuje celkem  přes třicet titulů studiových prací vydaných po celém světě s nákladem třicet milionů. Má několik prestižních mezinárodních ocenění a čestný titul Český slavík.

Převzato z Aif.ru

***

Na Ukrajině vzniklo nové pole politického boje

Viktor Kaněvskij

3. října 2019

Po neustálých protahováních a opakovaných změnách postojů o 180 stupňů podepsali ukrajinští zástupci v Minsku dokument s takzvanou Steinmeierovou formulí. Tato formule navržená v roce 2015 předpokládá postup pro přijetí ukrajinského zákona o zvláštním řádu místní samosprávy v „odloučených“ regionech Doněcké a Luganské oblasti. Formule by měla praktický smysl jen v případě změny ukrajinské ústavy, kdy má podle odstavce 11 minských dohod zvláštní status Donbasu trvalý charakter.

Sergej Lavrov označil Steinmeierovu formuli za ústupek vzhledem k minským dohodám, v nichž stojí: Nejprve se přijme ukrajinský zákon o zvláštním statusu, zahrne se do ústavy a potom budou volby.

Mezi důvody, které přiměly Kyjev podepsat dohody, bylo to, že „ukrajinská otázka“ stále více vadí Německu a Francii v jejich vztazích s Ruskem. Poslední zdržení podpisu dokumentu nebylo technického charakteru, ale byla tu naděje, že se Zelenskému podaří najít podporu u USA. Nepodařilo se. Trump mu jasně řekl: „Máte s Ruskem velký pokrok, pokračujte v něm a ukončete toto neštěstí. … Myslím, že vy a prezident Putin byste se mohli setkat a vaše problémy řešit. Myslím, že to zkusíte.“

Od převratu v Kyjevu v roce 2014 takto oficiální Washington nikdy nepromluvil. Kvůli americkým volbám v roce 2020 musí americký prezident klást nové důrazy ve svých postojích ke Kyjevu i k Moskvě. Volby nechce prohrát. Odvolání Kurta Volkera  a Alexandra Daniljuka je předehrou změn.

Rozhodující pro podpis dokumentu byla Moskva, která podmínila realizaci setkání v normandské formátu oficiálním stvrzením Steinmeierovy formule a určením návaznosti činnosti po splnění politické části minských dohod. Asistent prezidenta Putina Jurij Ušakov uvedl: „Chceme pevné dohody, protože některé, které byly před tím dosaženy v Paříži a v Berlíně, Ukrajina nedodržuje.“

Zelenskij se potřebuje setkat s Vladimirem Putinem, proto stále naléhá na co nejrychlejší summit v normandském formátu. Cestu k tomu otevírá podepsání dokumentu v Minsku. Ovšem Zelenskij na brífingu po podpisu dokumentu v Minsku říká: „Chceme-li udělat volby podle ukrajinských zákonů, nemohou projít bez ruských kulometů. Hranice musí být naše. Bude-li tam kdosi, volby nebudou. Nikdy neuspořádáme volby pokud tam budou vojáci. Jestli tam budou jakákoliv, pochopte, jakákoliv vojska, volby nebudou.“

Dne 2. října navrhl Zelenskij připravit „koncepci dočasné justice“ pro Donbas a Krym: „Jsou to odpovědi na složité otázky: Jaký bude život lidí po obnovení kontroly nad Krymem a v okupovaných částech na východě země, principy a formy odpovědnosti a v některých případech i osvobození od nich kvůli spolupráci s okupační mocí.“

Znamená to, že Zelenskij chce „osvobozovat“ Krym a „deokupovat“ Donbas. Pokud jednání vůbec začnou, bude Ukrajina jen natahovat čas. S takovou cestou k míru nebude souhlasit ani bojující Donbas, ani „vlastenecké“ veřejné mínění na Ukrajině. „Vlastenci“ se mobilizují. Proti podepsanému minskému dokumentu  se spikli „Národní sbor“ Bileckého, „Hlas“ Vakarčuka, „Svoboda“ Tjahnyboka a „Evropská solidarita“ Porošenka. Ten přejmenoval formuli Steimeiera na formuli Putina. Strašil tím, že přijetí dokumentu povede k oslabení a dokonce zastavení sankcí proti Rusku.

Mírové soužití vyčleněných regionů DLR a LLR  s Kyjevem si žádá vypracování desítek, ne-li stovek postojů. V minských dohodách je uvedeno, že tyto postoje musejí být projednány s představiteli republik Donbasu v rámci třístranné kontaktní skupiny. U Kyjeva je to obestřeno utajováním. Je stále opakováno, že vše bude podle ukrajinských zákonů. Na Ukrajině je nové pole politického boje. Zelenskij musí zajistit přijetí zákona a udržet se u vlády.

Podpis dokumentu s formulí Steinmeiera dává příležitost k urovnání ukrajinské krize, jenže příležitost není záruka. Tím více, že kyjevská vláda se nemůže svobodně rozhodovat. Její udržení u moci závisí do značné míry na situaci v USA, na boji Trumpa s jeho oponenty.

Převzato z Fondsk.ru