Ztráty, které způsobili privatizátoři, ve srovnání se ztrátami za 2. světové války

Inna Novikova, Jurij Kondratěv

Jak v devadesátých letech pracovali domácí privatizátoři a jejich západní vůdci – spoluviníci vyloupení Ruska? Proč škody úspěšných manažerů Čubajse a Gajdara jsou možná ještě větší  než ty od fašistických hord? Na toto téma promluvil ředitel Institutu studia národních krizí Nikolaj Sorokin.

V devadesátých a dalších letech se skutečně za kopějky privatizovala hromada ohromných strategických a důležitých zařízení, včetně společnosti RAO UES.

Naštěstí nedospěla tato tak zvaná privatizace do logického konce, takže dosud nemůže svá aktiva prodávat do zahraničí. Jakmile by se staly zahraničními, zbankrotovaly by. Tak to bylo s několika podniky leteckého průmyslu Sovětského svazu, které když se dostaly do majetku Američanů v devadesátých letech a počátkem nového tisíciletí a zbankrotovaly.

O jaké podniky šlo?

Byly to například podniky spojené s výrobou letadel Il-86, Američané řídili tento podnik jako kdyby se chtěli společně účastnit dalšího rozvoje spolu s námi.

Il-76 bylo nejbezpečnější letadlo, které celkem ani jednou neselhalo …

Ano. A jakmile získali technologii (bylo tam aktuální rozpracování ještě z raných sedmdesátých let) nechali podnik zbankrotovat. Jsou to majitelé, mohou nechat zbankrotovat jakýkoliv jiný podnik, který ovládají. Je dobré, že Putinova vláda dokázala některé následky privatizátorů napravit, ale samozřejmě ne až do finále. Tato škoda způsobená zemi je srovnatelná jen s agresí Hitlera v roce 1941 a možná to bylo ještě více zničující než vtržení nacistů. Sovětští lidé se k agresorovi nepřipojili. V případě událostí koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let  se někteří ruští občané zlomili a postavili se na stranu Čubajse a Gajdara. Ne všichni, ale mnozí. Politika Putinovy vlády, přesněji  přímo Putina vedla k tomu, že jsou k dnešnímu dni mnohé následky privatizace lokalizovány, odstraněny a země je od nich většinou očištěna. Nacházíme se na celkem správném začátku rozvoje. Bude to tak i dále, pokud neodvrhneme to hlavní co vydobyl socialismus, co je ještě dosud zachováno. Je to možno dost rychle obnovit. kromě statiky mám na mysli také dynamiku, mechanismy rozvoje, mechanismy modernizace z doby socialismu. Tak třeba koncentraci maximálních prostředků pro životně důležité oblasti rozvoje. Je nutné vytvořit raketové a kosmické odvětví, mobilizovat celý stát. Toho kapitalistická ekonomika schopná není. Tam pracují v podmínkách vyváženého konkurenčního rozvoje. Také musíte vytvořit výkonný laserový průmysl, což se stalo. V Sovětském svazu už byl, potom jej Gajdarova vláda zničila. Dnes je obnoven. Takových příkladů je mnoho.

Byla zničena výroba našich léků. Všechny závody byly zrušeny.

Farmakologie byla zničena stoprocentně. Je to dobrý příklad. Provedly to zahraniční monopoly. Třeba inzulín, jehož výrobu v Rusku zlikvidovala dánská společnost mající světový monopol. Uplatila úředníky ministerstva zdravotnictví, kteří odpovídali za endokrinologii. V devadesátých letech to chodilo takto. Privatizujeme – ničíme. Privatizujeme to nejlepší a důležité, sbíráme nejlepší technologie a vyvážíme je. Bankrotujeme.

Stejně dopadly noviny Pravda, kde jsem tehdy pracovala. Objevili se tam řečtí investoři, říkající si komunisté. Tenkrát měla Pravda velkou redakci, byly to populární noviny. Ti noví vytvořili novinářům velmi těžké podmínky: nevypláceli mzdu. Nakonec se všichni rozešli. Jako vydavatelé Pravdy měli určité výhody. Prodávali dřevo, ropu, odvezli muzeum Pravdy, která byla praporem sovětské žurnalistiky. Nic nezůstalo. Totéž, o čem mluvíte vy.

To všechno zastavil Putin.

Převzato z Pravda.ru

***

Nové geopolitické myšlení v Polsku: objektivní věda místo rusofobie

Mateusz Piskorski

9. listopadu 2019

Ve Varšavě proběhla 6. listopadu prezentace nové knihy „Polská východní politika – mezi geopolitickým fatalismem a kletbou bezmocnosti“. Sestavil ji vědec a známý polský politolog , profesor Stanislav Belen. Mezi autory je řada jeho spolupracovníků z katedry orientálních studií fakulty politických věd a mezinárodních studií Varšavské univerzity. Obsahem práce je v podstatě nový přístup k polské zahraniční politice.

Problémem polské politologie je politická korektnost jako výsledek závislosti vědy na politické situaci. Jednou z nejcitlivějších otázek jsou vztahy Varšavy s Moskvou a se všemi postsovětskými zeměmi. Polští vědci se této problematiky bojí. Jakákoliv kritika  zahraniční politiky vlády přináší určitá rizika. Je možno se dostat pod útok státních medií, autor může být dokonce označen za špiona pracujícího pro Rusko. Následky jsou jasné. Zpočátku žádné granty a vědecké projekty, izolace mezi vědci a konečně uvolnění z univerzity. Toto všechno je v lepším případě. Může být i hůře. Chceš-li v Polsku pokračovat ve vědecké kariéře, bezpodmínečně podporuj linii strany a vlády.

Profesor Belen se aktivně nezajímá jen o vědeckou činnost, ale též úspěšně šíří výsledky svého výzkumu mezi obyčejnými občany – čtenáři novin a časopisů v nichž publikuje. Jeho poslední kniha je sbírkou vědeckých prací o polské východní politice. Práce má 15 kapitol o různých aspektech vztahů Polska se zeměmi bývalého Sovětského svazu. Některé podávají analýzu politických programů v této oblasti, jiné ukazují různé proudy polského politického myšlení a filozofie. Nechybí ani kritické hodnocení zahraniční politiky Varšavy v průběhu posledních desetiletí. Že je o tyto záležitosti zájem ukázala účast na prezentaci knihy. V sále univerzity bylo plno – vědci, novináři, analytici i odborníci.

Profesor Belen podtrhl, že dokonce i v akademických kruzích vyvolává pohled na některé aspekty současné polské politiky opodstatněné obavy. Prakticky neexistuje dialog s ruskými vědci. Jaké jsou vztahy polské vlády k vědecké výměně je vidět na příkladu profesora Karnauchova, který několik let pracoval v Polsku, potom byl ze země vyhoštěn a byl mu zakázán vstup do Schengenské zóny, protože jej obvinila polská Agentura vnitřní bezpečnosti. Tomuto historiku a politologu z Novosibirska je kladeno za vinu šíření novodobé historie v pojetí, které se liší od oficiální současné polské politiky. Ta se snaží o protiruské falšování historických fakt.

O cenzuře v polské vědě promluvil také  politolog profesor Zemba, autor mnoha prací v oboru evropských studií, národní bezpečnosti a mezinárodních vztahů. Pracoval v Polsku přes 45 let a nikdy se nesetkal s cenzurou vědeckých prací, k tomu dochází až v poslední době. O polské východní politice řekl, že Varšava žádnou vlastní, založenou na realizaci svých zájmů, nemá. Podle jeho názoru nemá Varšava rozpracovanou o znalosti opřenou politiku ve vztahu ke Kyjevu. Politické elity se zajímají jen o to jak postavit dnešní Ukrajinu proti Rusku. Chtějí využít jakoukoliv možnost  uškodit Ruské federaci. Pro Polsko je takový přístup nebezpečný. Je to stát střední politické váhy, jenže se nyní snaží hrát podle pravidel odpovídajících  supervelmocím a zasahovat do procesů, které nemůže rozhodujícím způsobem ovlivnit. Profesor Zemba připomenul jak takový postup dopadl koncem 18. století, kdy věčné pokusy narušit geopolitickou rovnováhu vedly k dělení Polska.

Jeden ze žáků významného polského vědce studujícího ruskou filozofii a civilizaci profesora Valickiho, nyní pracovník týdeníku Przeklad Jaroslav Dobrzanski si také myslí, že dnešní Varšava postrádá samostatnou zahraniční politiku. Řekl: „Východní politika Polska je funkcí politiky vůči RF a ta je funkcí politiky americké.“

Polské politické elity jsou charakteristické nedostatkem vzdělání a profesní přípravy, ale přitom se vyznačují sebevědomím a arogancí. Odvolávají se na program J. Gedrojce, redaktora pařížského časopisu Kultura, podle něhož by měla Varšava co nejvíce podporovat všechna separatistická hnutí z doby Sovětského svazu. Archaické pohledy své a svých spolupracovníků z doby studené války považují za dogmata.

Prezentace knihy se účastnil také profesor Kaluski, zabývající se problémem hranic  jakožto sociálního a kulturního jevu. Po zkušenostech s názory obyvatel polského pohraničí sdělil, že většina z nich se staví za spolupráci s východními sousedy. Obávají se provokování ozbrojeného konfliktu ze strany centrálních politiků a jsou přesvědčeni, že se američtí vojáci nehodlají exponovat pro bezpečnost Polska a jeho obyvatel. Připomenul i manipulaci veřejného mínění, když měli jet Noční vlci přes Polsko a chtěli uctít památku obětí 2. světové války. Místní media a politici je označili za nebezpečí pro  národní bezpečnost Polska.

Vydání a prezentace nové knihy ve vědecké redakci profesora Belena je nadějí. Ta je v tom, že zkušení  vědci z Varšavské univerzity mohou vychovat další pokolení vědců nového geopolitického smýšlení, založeného na principech objektivní vědy, namísto v politických kruzích převládající rusofobie. Samozřejmě, pokud to nebudou sabotovat politici vládnoucí strany, a to je docela možné, obzvláště v souvislosti s postupující reformou a skutečně plánovaném zničení  nezávislosti systému akademického vzdělávání.

Převzato z Eadaily.com
***

Bič a perník USA: Trump nabídl Erdoganovi 100 miliard za odmítnutí ruského komplexu raketové obrany

13. listopadu 2019

Prezident Trump změnil tón. Nejdříve Turecku vyhrožoval sankcemi vesmírného rozsahu za jeho pořízení protiletadlového zbraňového systému S-400. Dnes navrhuje dohodu. Slibuje 100 miliard dolarů za to, že se Ankara zřekne ruských zbraní.

Den nato oznámil turecký prezident podpis dohody na koupi ruského raketového systému země-vzduch. Některá západní media k tomu uvedla, že se Ankara odklonila od NATO a obrací se k Moskvě. Podle názoru zaoceánských novinářů musí vyvolávat vojenská spolupráce Turecka s Ruskem ve Washingtonu i v Bruselu znepokojení.

Trump po Erdoganových slovech na svém účtu na Twitteru zabouřil hrozbami vůči Turecku. Stěžoval si na nepřijatelnost takových nákupů a ostře popisoval svoji nespokojenost. Napsal, že pokud se Turecko nezbaví svých S-400, potom velmi brzy pocítí následky sankcí. Mluvil i o tom, že členská země NATO nemá kupovat ruské zbraně.

Když Trump pochopil, že hrozby k ničemu nepovedou, vymyslel nový plán. Rozhodl se Turecko uplatit. Napsal Erdoganovi dopis s prosbou  přijmout jeho „peněžní“ návrh. V případě kladné odpovědi budou všechny sankce sňaty. Poradce amerického prezidenta pro národní bezpečnost O´Brien řekl, že USA mají v úmyslu se jednou a provždy vypořádat s tureckým nákupem ruských zbraní. Nyní je to za oceánem jeden z nejdůležitějších problémů, který chtějí za každou cenu vyřešit. Kvůli nákupu S-400 Ankarou  vyloučilo americké velení Turecko z výrobního řetězce a nákupu stíhaček F-35.

Experti a politologové mají dnes zato, že Trumpův návrh dovede americké kongresmany k zuřivosti, neboť před pár týdny americký prezident podpořil zavedení sankcí proti Turecku.

Dnes se ve Washingtonu setkají Erdogan s Trumpem. Kvůli bezpečnosti jsou ve Washingtonu uzavřené ulice. Očekává se, že po jednání obou hlav států  bude známo, zda se turecký prezident s Trumpem dohodl, či nikoliv.

Převzato z Politikus.ru

***

Nová barevná revoluce v Americe: krvavé vítězství USA a jeho příčiny

Eva Lisovskaja

13. listopadu 2019

USA provedly novou barevnou revoluci v Bolívii. Technologie je stejná jako v předešlých případech – demonstranti a provokatéři donutili prezidenta Moralese odstoupit z funkce.

Zlomovým okamžikem byl přechod části silových složek na stranu bývalého prezidenta Carlose Mesy. Ironií je, že právě Mesa přivedl zemi počátkem nového tisíciletí do chudoby a poslušně předal infrastrukturu těžby ropy do rukou amerických palivových gigantů. O patnáct let později se vrátil  a začal vykládat mládeži, která si jeho „úspěchy“ nemohla pamatovat o „hrůzách Moralesova režimu“, o „svobodě“ a „nádherné budoucnosti“. Byl to obvyklý způsob. Zafungovaly provokační kampaně placené penězi západních sponzorů.<

Páni z „civilizovaných“ zemí začali slavit vítězství a zatím oficiální stránky na Twitteru zemí sponzorujících převrat o překot ječely o „svobodách“ a blízkých „demokratických volbách“, pochopitelně pod dohledem USA.

Došlo k následujícímu. Tisíce lidí po celé republice vyšly do ulic, aby se postavili opozičním demonstrantům. Chtěli vrátit Moralese a nedopustit návrat pod kontrolu USA. Jinak hrozí občanskou válkou. Bolivijci k tomu mají důvody. Za Moralese se hospodářství země nejintenzívněji rozvíjelo. Jakmile přišel k vládě, hned zakázal transatlantické palivové korporace, které dosud zcela využívaly bolívijské uhlovodíky a ostatní užitečné nerosty. Z toho důvodu se Morales dostal do nemilosti Washingtonu, který takové věci neodpouští. Ve stejném roce zahájil prezident zemědělskou reformu, změnil sociální politiku a přijal řadu strategických zákonů.<

Výsledkem byl rekordní růst ekonomiky v historii. Za posledních deset let se zvýšily některé ukazatele o stovky procent. Například domácí obrat skoro o 600 %, minimální mzda o 195 %.

Bolívie se stala v Jižní Americe jedinou zemí, která za těchto deset let zvýšila reálnou minimální mzdu bez vysoké inflace. Zároveň se snížil počet osob pod hranicí chudoby z 35 % na 18 %  a podíl chudých z téměř 70 % na 35 %. Lidé si to uvědomili, ale možná je příliš pozdě. Problémem Bolivijců, stejně tak jako občanů jiných zemí, v nichž USA organizovaly barevné revoluce, je statický postoj, zatímco radikální menšina spolu se západními rozpočty udělaly své.

Připomenutí Libye. Do roku 2011 nejbohatší republika kontinentu a jedna z nejvíce sociálních zemí ve světě. Dnes je to jedno z „horkých míst“ s dvojvládím, množstvím teroristických band a levným nelegálním vývozem ropy na Západ.

Situaci v Bolívii Washington těžko pustí z ruky.

Občanská válka sotva uspokojí představitele protichůdných názorů, ale nejspíš bude vyhovovat Západu.

Převzato z Rusvesna.su
***

Trump postupuje politický prostor Erdoganovi

Dmitrij Minin

15. listopadu 2019

Návštěva Erdogana v USA ve dnech 12. a 13. listopadu se očekávala jako téměř přelomová: buď se strany zbaví vážných neshod, které se mezi jimi nahromadily, nebo se rozhádají úplně. Polemika vypadala velmi dramaticky, až do osobních urážek. Potom šly napjaté emoce stranou, ale hlavní problémy zůstaly.

Zvláštní vnější mírumilovností se vyznačoval Trump, ale nebylo divu: dne 13. listopadu začalo v Kongresu první kolo televizních debat ohledně impeachmentu šéfa Bílého domu. Je obviňován z nátlaku na zahraniční vůdce, především Zelenského, ale k Erdoganovi byl okouzlující a delikátní. Jako kdyby v korespondenci nikdy nenazval svého „dávného znamenitého přítele“ Erdogana „hlupákem“.

Americký tisk stojí proti Trumpovi a jakékoliv jeho jednání je tedy špatné. Nyní je mu kladeno za vinu „ohýbání se“ před tureckým diktátorem a nedostatečné obhajování amerických zájmů. Turecká media jsou s výsledky návštěvy spokojena domnívajíce se, že Erdogan dokázal vznést na americkou stranu obavy Ankary a rovněž se domoci posunu v tom, co je v zájmu Turků. Ústupnost Bílého domu při jednání s Erdoganem je způsobena především pochopením, že odchýlení Turecka od USA a NATO je spojeno s výjimečně důležitými problémy americké politiky budování „Velkého Blízkého východu“.

V Turecku nepřitahovaly největší pozornost v jednáních otázky vojensko-strategické, ani situace v Sýrii, ale veto na rezoluci přijatou Sněmovnou reprezentantů Kongresu o uznání genocidy  Arménů v Osmanské říši během 1. světové války.  Veto na rezoluci uvalil vlivný republikánský senátor Graham. U dokumentů tohoto druhu postačuje v Senátu jediné veto, bez celkové procedury hlasování. S prezidentem a administrativou to asi bylo předem dohodnuto.

Před návštěvou připadalo většině analytiků, že budou projednávány dodávky ruského raketového komplexu S-400 a perspektivy nákupu ruských letounů Su-35. Američané jsou tímto vývojem silně znepokojeni, nejen po stránce technické, to znamená obav z možnosti S-400 odolávat nejmodernějšímu americkému letectví, ale i politicky. Totiž vyzbrojení turecké armády  těmito systémy by znamenalo odklon turecké armády od NATO. Čekali, že otázku položí Washington jakožto ultimátum a Erdogan se snad veřejně zřekne důležitých vojenských projektů s Ruskem. Nedošlo k tomu. Co se týká S-400 v Turecku, vložil Trump jako obvykle veškerou odpovědnost na Obamu, který v jedné chvíli zakázal dodávky  amerických patriotů do Turecka. Obě země se dohodly na pokračování diskuse ohledně dodávek ruských zbraní na úrovni expertů. Znamená to, že Bílý dům nedokázal Erdoganovi vnutit svoji vůli. První etapa dodávek S-400 do Turecka je již ukončena.

Operace Pramen míru v Sýrii, která byla formálně hlavní příčinou zhoršení vztahů mezi Ankarou a Washingtonem, Trump ignoroval. Pochopil, že zde Turci neustoupí, obzvláště když jsou zabezpečeni dohodou s Ruskem v nárazníkové zóně. Trump také nic nenamítal proti úmyslu Erdogana přemístit milion běženců na syrské území kontrolované Turky. V průběhu několika dalších let tam přemístí další milion lidí.

V Kongresu i na ministerstvu zahraničí USA byly tato záměry opakovaně odsouzeny. Trump Kurdy nijak vehementně jako americké spojence  neobhajoval, ale soustředil se na využívání Kurdů především v jejich roli ochránců ropných polí okupovaných Američany. Erdogan zdůrazňoval teroristickou povahu kurdského hnutí v Sýrii, jakožto filiálky  Kurdské dělnické strany Abdulaha Ocalana, v USA považované za teroristickou organizaci. Erdogan označil za „adoptivního syna“ Ocalanova  kurdského velitele Sjednocené demokratické strany Mazluma Kobáního a rezolutně vyžadoval jeho vydání do Turecka, objeví-li se v USA. Americký prezident byl přitom v těžké situaci, protože Kobáního pozval do Bílého domu, aby předvedl americkou podporu Kurdům. Erdogan vymezil červenou čáru ve vztazích s Američany. Pokud Trump křehké dohody překročí, mohly by padnout.

V USA se nachází Erdoganovi nepřátelská Organizace Fetulláha Gulena, ale v Ankaře chápou, že vydání tohoto člověka z Ameriky nebude možné, i když je viněn z organizování vojenského převratu v Turecku v roce 2016. Ankara tuto záležitost neustále oživuje a očekává, že tímto způsobem omezí Gulenovu aktivitu proti Erdoganovi.

Trump přenechává politický prostor Erdoganovi a důraz klade na hospodářské lákání, aby uchoval spolupráci USA s Tureckem. Především stanovil úkol  zvýšit roční úroveň dvoustranného obchodu z nynějších 20 miliard USD na 100 miliard USD. Takový skokový růst se však nedá očekávat.

Svoji návštěvu Ameriky může Erdogan rozhodně považovat za pozitivní. Samozřejmě nemá carte blanche pro volné akce v Sýrii a pochybil by v případě odstoupení od dohod s Moskvou. Trump je pořád schopný zaujmout k Ankaře mnohem tvrdší postoj. Ohledně současné spolupráce Turecka s Ruskem, je v mnohém zásluha jeho, že jsou ve Washingtonu nuceni  počítat s názorem Turků. Jinak by americký zájem o ně byl menší.

Převzato z Fondsk.ru