Jak známo, v dávné minulosti si lidé představovali svět nacházející se na hřbetech tří obrovských slonů, jejichž nohy stály na krunýři ještě daleko větší želvy. A je zajímavé, že západní uranový svět – samozřejmě bez takových tajemných, nepochopitelných a “kolektivnímu západu” tak nějak cizích zemí, jako je Rusko, Čína nebo Kazachstán, kterými se budu zabývat v příštím článku – je v něčem podobný naivním představám dávných lidí o tom jak vypadá Země…
Současný svět je provázán stovkami a stovkami viditelných i skrytých vazeb. Každý prvek světové dynamiky pomocí tohoto mechanizmu vazeb mění jak svoje nejbližší sousedy, tak i stovky jiných, na první pohled na něm naprosto nezávislých jevů na druhém konci světa.
Budete se ale smát. Můžou za to Rusové. Jenom se to dnes nesmí říkat nahlas – a proto je nutné podrážet kamarády, jinak nezbyde ani nám samotným.
Kdyby se Three Mile Island v roce 1979 nestal – bylo by nutno ho vymyslet.
Každá další etapa rozšiřování hranic možného vyžadovala od civilizace kvalitativní skok v její vnitřní struktuře a v jí stvořeném umělém životním prostředí.
Opice našla “jadernou sirku”. Při neopatrném zacházení s ohněm si již párkrát spálila prsty.
Na úvod cyklu článků o jaderné energii se pokusím upozornit na několik aspektů, které se většinou zmiňují jen tak mimochodem, nebo se v rozhovoru o “jaderné alternativě” fosilních paliv nezmiňují vůbec.
Umělec, básník nebo spisovatel, dokáže často vidět svět s daleko větším počtem podrobností a vazeb, nežli vědec. Úkolem vědce je totiž zcela opačný proces – z hromady zdánlivě nesouvisejících částí a dílů sestavit zjednodušený, ale adekvátní model nějakého jevu – teorii, klasifikaci, koncepci nebo, při nejhorším – alespoň hypotézu.