Každý občan v podstatě touží, aby mu patřily všechny peníze na světě. Jinak by byl notoricky blbý. Pokud po něčem takovém netouží, tak není duševně zdráv, není schopen rozeznávat snění a realitu, trpí sentimentálními pocity, slabomyslností a trestuhodnými socialistickými halucinacemi a komunistickými přežitky.
Každý soud je závislý na penězích, které jej financují. Takový soud nemůže přece soudit a odsuzovat toho, kdo peníze potřebuje, uznává, sbírá, vyrábí a používá.
Velmi tedy soucítím s těmi významnými a důležitými občany, kteří musí rozhodovat za nás a o nás, aby to vypadlo, že jsme se rozhodli sami. Chápu jejich nevděčnou práci a je mi jich skutečně velmi líto, že musí na sebe brát tu hroznou odpovědnost za osudy miliard lidí, přírody a vlastně celého našeho svět. Neměli by však váhat a prodlužovat utrpení.
Vůbec byste se neměli rozčilovat a zlobit, pokud z vás někdo dělá blbce a idioty. Myslí s to vámi naprosto dobře.
Smrt tlačená nudou přestala bydlet sama v sobě. Šla si hledat nové bydlení. Zemřela, zblbnula, a nyní sní o novém bydlení. To je však čím dále tím hnusnější.
Myslíme si, že všichni jsou a byli tak pitomí, jako jsme my. Znakem pitomosti je však především samolibé přesvědčení, že pitomí nejsme.
Napřed jsme slyšeli, že se nás krize moc nedotkne, když se nás právě začala nepříjemně dotýkat. Nyní když se nás dotýká, tak jsme slyšeli, že situace se zlepšuje, že se ekonomika zvedá a krize odchází.
Úplné zpoplatnění a cenzurování myšlenek se kvapem blíží. Zastaralé způsoby ovládání veřejného mínění, vědomí a myšlení jsou již zcela neefektivní a ztrátové.