Miroslav Tejkl

Copak nejsou důležitější věci? Například vývoj populace kuňky obecné je povážlivý a hrozivý a žádá tvé plné nasazení, levičáku…

Polemika s článkem Petra Zídka

Svět vyrábí za pomoci technologií, které dosud nikdy neměl k dispozici, a přesto je nám jako hrozba předkládáno, že není možné, aby čím dál méně lidí pracovalo na čím dál víc důchodců.

Mám za to, že pokud je poměrně liberální, jen rozumně regulovaná ekonomika propojena s relativně velmi vysokými veřejnými rozpočty (zvlášť pokud by byly doplněny Tobinovou daní ze zdrojů zdaněné spekulace), se kterými decizní sféra dané země umí efektivně a „investičně“ pracovat a s případným začleněním parametrických nástrojů (jako například robustní všeobecný veřejný příjem), je systém vůbec nejlépe chráněn před stavem nízké zaměstnanosti faktorů (práce a kapacit), kde nízké zapojení existujících kapacit a práce znamená vysoké riziko veřejného zadlužování z příjmové strany.

Revoluce je nezamýšlený výsledek snahy „zachránit svůj svět, jak je“ nebo dokonce snahy obnovit co nejvíc „zlatý věk“, který zmizel (viz Moorovy povzdechy v jeho filmu „O kapitalismu s láskou“ o době jeho mladí a uspořádání postrooseveltovské Ameriky).

Pec divoce žhnula a jakoby na Antonína řvala: „Dej polínko, dej, mám hlad.“ Žebra mrazáku „Sibiřský tygr“ jsou pokryta krustou a tlustou vrstvou ledu, ale v místnostech Budovy je přesto den za dnem tepleji.

aneb Kapitál podle Karla Jindřicha Wakefielda Marxe?

Jako ekonomické bytosti soudobé civilizace trhu jsme rukojmím objemu cenové suroviny, kterou v systému vytváří destrukce a dluh.

Marx byl sice poněkud skeptický vůči nejrůznějším experimentům, které měly prostřednictvím úvěrů překonat různá omezení „monopolu soukromého vlastnictví“, ale jeho sarkasmus byl sarkasmem toho, kdo zároveň – i když skepticky – samotnému principu úvěrování PŘIKYVUJE a přikládá mu naprosto zásadní důležitost, pokud jde o překonání samotného historického kapitalismu…