V pátek 17. 6. nebo – podle jiného výpočtu – v neděli 20. 6. nastává v České republice pro rok 2010 „den daňové svobody“…
Společnost, kde se podmínky života pro neprivilegované mohou průběžné zlepšovat nezávisle na růstu a expanzi, se dosud nezformovala. Jsem však pevně přesvědčen o jejím budoucím nástupu stejně tak jako o tom, že její vznik zřejmě nebude výsledkem nějakého projekčního inženýrství.
Ano pane Kojzar, máte pravdu. V Praze ještě 9. 5. 1945 umírali lidé. Jenže v Československu umírali lidé ještě 10., 11. a dokonce prý 12. května kulkami nikoli nějakého wehrwolfu, ale zbytků regulérní říšské branné moci – a nikoli při nějakých ojedinělých střetech, ale při rozsáhlém střetnutí v milínsko‑slivickém prostoru u Příbrami…
Pec divoce žhnula a jakoby na Antonína řvala: „Dej polínko, dej, mám hlad.“
Žebra mrazáku „Sibiřský tygr“ jsou pokryta krustou a tlustou vrstvou ledu, ale v místnostech Budovy je přesto den za dnem tepleji.
Soudobá etapa vývoje brutálně a nemilosrdně strhává závoj iluzí i u těch, kteří si dlouho mysleli – s jinak naprosto chvályhodnou houževnatostí a případně až sveřepostí – že je prostě JENOM třeba tvrdě pracovat vůbec a taky pracovat na sobě, a člověk bude mít vždy svůj osud ve svých rukou.
Někteří levicoví radikálové dokonce paradoxně nacházejí styčné body s čím dál významnější (ale ne mainstreamovou) školou ultraliberálních „rakušanů“, která všechno makroekonomické zlo spatřuje v úvěrové expanzi a multiplikaci depozit v bankách (peníze out of air).
Pokud by kapitalismus byl personifikován jako nějaká bytost, mohl by nést jméno Ten, co si musí píchat…
A co že si to píchá?