Ti lidé, kteří nejenom jednoduše mluví, ale také jednoduše myslí, kdyby byli na místě Američanů, začali by pomáhat Severnímu Vietnamu. Hlasování v OSN, vzdušný most do Hanoje a tomu podobné věci. Ale Američané to udělali jinak. Spojencem jmenovali Francii. Tu Francii, proti které fakticky bojovali, tu nádhernou Francii, která velmi dobře věděla, co se vlastně děje. Ale přestože velmi dobře věděla, Francie “pomoc” přijala.
Kletý nepřítel táhne na nás válkou, aby našemu Gazpromu sebral plyn. “My máme v bytě plyn, a vy?” A oni, zdá se plyn nemají a právě pálí poslední parketu v kamnech, a světové Zlo si brousí zuby, aby ty šťastnější nájemníky o ten plyn obralo. Teoreticky je to možné, proč by ne, ale dříve než rozmnoživší se analytická centra vyřeší rébus, proč dospívající koťata odvracejí čumáčky od misky s darovaným mlíčkem, zeptejte se, ne jich, ale sami sebe – o jaké vlastně zdroje se vedla Studená válka?
Amerika, vycházejíc ze svých vlastních zájmů (z hlediska USA byly tyto zájmy nejen správně definovány, ale i velmi správně pochopeny a promyšleny), chtěla ustavit v jihovýchodní Asii “nový řád”, a v tom všelijakém-různém, co se začínalo po válce v Asii rýsovat, se objevilo i to, co před tím v přírodě neexistovalo – objevil se stát Vietnamská demokratická republika.
Jestliže si Číňané na severu Vietnamu nelámali hlavu ani tak Japonci nebo Viet Minhem, ale spíše se starali o vlastní kapsu, na jihu byla situace úplně opačná. Jih byl předán Angličanům, a ti odjakživa správně chápali, že obsah hlavy je podstatně důležitější, než obsah peněženky, díky tomuto chápání se Angličané totiž stali Angličany.
Vzorec vypadal následovně:
zpoždění+Japonci+Francouzi+Číňané+Angličané=katastrofa.
…strýček vyrazil zpět, pokračovat v boji za nezávislost lidu Indočíny. A vybojoval ji! A vyhlásil nezávislost nového státu. A na hlavním Hanojském náměstí přečetl mocným a jasným hlasem Deklaraci o nezávislosti Vietnamu, která byla volným překladem Deklarace nezávislosti USA do vietnamštiny.
V týž den, kdy se Japonsko vzdalo na milost vítězům, Vietnam vyhlásil nezávislost.
Takže Američané udělali následující: udělali to, co dělají Američané vždycky – přiletěla velká americká letadla a jala se shazovat velké americké bomby. Řešení problému spočívalo v jednom jediném slově a to slovo bylo “hlad”.
Ujít bylo nutné pořádný kus cesty, od vietnamské hranice je to do Kchun-mingu 300 kilometrů, Ho Či Min je ale prošel bez problémů, na cestování pěšky byl zvyklý, a nesmíme také zapomínat na takovou věc, jako je cíl, kterou je dnes zvykem nazývat podle Pavlova “motivace”.