Jiří Pehe

Stačí, aby sociálně demokratické strany nevyhrály volby v několika zemích Evropské unie a roztrhne se pytel s nekrology za sociáldemokratismus, i ten český.

Rizika související s novou vládou Petra Nečase lze rozdělit do dvou skupin: rizik pro vládu, včetně její další existence, a rizik pro českou společnost.

V českém prostředí se opakovaně setkáváme s tím, že v situacích, kde jsou lidé víceméně anonymní—například při řízení automobilu, v internetových diskusích, při volání do různých diskusních pořadů v rozhlasu i televizi—panuje značná míra neúcty k pravidlům i značná dávka neslušnosti.

Radikální reformy plánované českou vládní koalicí jsou sice ospravedlňovány potřebou šetřit, zpružňovat sociální stát či restrukturovat finance, ale ve skutečnosti jde o zásadní změnu sociálního uspořádání země.

Jedním z posledních programových „hitů“ rodící se vládní koalice je dohoda jejich expertů, že vládní strany budou společně prosazovat schválení české výjimky z Lisabonské smlouvy. Výjimku si před podpisem dokumentu vymohl prezident Václav Klaus, který se údajně obával možného uplatňování nároku sudetských Němců na jejich předválečný majetek na českém území.

Nahlédneme-li problém KSČM prizmatem nyní už více než dvacetileté praxe polistopadové české politiky, lze tvrdit, že pravice KSČM nezakázala především proto, že si komunisty v parlamentní politice důsledně hýčká.

V mediích i v některých politických kruzích se po volbách do Poslanecké sněmovny ujal mýtus, který zní zhruba takto: ve volbách zvítězila pravice, a to zejména proto, že si rozhodující počet voličů, obávající se řeckého scénáře, přeje razantní „pravicové“ reformy.

Z jednání možné vládní koalice o její společné koaliční smlouvě se opět stává fraška, která nás možná bude bavit celé léto. Předáci Občanské demokratické strany, Věcí veřejných a TOP 9 ustavili několik vyjednávacích týmů, které mají najít shodu nad spornými otázkami.

Hlasy, které se ozývají z TOP 09 a Věcí veřejných o tom, že ODS by raději koalici s ČSSD, jsou spíše jen zbožným přáním politiků nových stran, zděšených z výsledků voleb a odpovědnosti, která je čeká během vládnutí.

Volební vítězství ČSSD, jež se nakonec ukázalo být porážkou, dává ČSSD šanci se reformovat.