Snaha vlády rozpustit Dělnickou stranu, k čemuž se kladně vyjadřuje (nebo se na tom přímo nějakým způsobem podílí) řada lidskoprávních organizací, politiků a publicistů (kteří bůhvíproč věří tomu, že by rozpuštění DS mělo nějaký vliv na výskyt jevů, jako je rasismus a xenofobie uvnitř společnosti), je zcela zbytečným kondičním cvičením už dávno nemotorného nepolitického kolosu, a to navzdory patetické dikci většiny médií.
Bývalý důstojník CIA Philip Giraldi nedávno označil údajný důkaz, který získaly noviny Times of London o tom, že Írán experimentuje s neutronovými iniciátory, za podvrh. Tomuto „tajnému“ dokumentu paradoxně chyběly náležitosti, které běžně podobné listiny obsahující utajované skutečnosti doprovázejí.
Dvacet let od 17. listopadu se masově slaví a tvrdě kritizuje. Na místě není ani jedno. Uplynulých dvacet let lze nazvat v jistém smyslu deziluzí, rozhodně je však nelze odbýt slovy „nic se nezměnilo“. Kritizovat aspekty polistopadového vývoje lze, ale musí to mít hlavu a patu.
Bill Clinton, který byl klíčovým hráčem dodnes kritizované a problematické akce (jakou například bývalý český prezident Havel považoval za snesitelné, protože „humanitární“ bombardování) dostal jako výraz vděku třímetrovou sochu, tedy v nadživotní velikosti.
…vytváření vnitřního nepřítele, kterým je neonacismus a obecně ještě hůře definovatelný „pravicový extremismus“, má za cíl pouze odpoutávat pozornost veřejnosti od závažných problémů domácí politiky.
Osobně považuji Lisabonskou smlouvu za nešťastný dokument a její ratifikaci nevítám. Na druhou stranu se však domnívám, že se nacházíme na historické křižovatce a nezbývá nám než sklopit hlavu před mocnou silou, jíž je zájem na její ratifikaci.
Odmontované jaderné nálože by teoreticky šlo nahradit konvenčními, vysoce ničivými náložemi, které nejsou založeny na jaderném štěpení, ale destruktivní účinek mají stejný nebo téměř stejný.