Rok dvacátý druhý po pádu komunistického totalitního zřízení. Říkali mu, jeho funkcionáři, reálně existující socialismus. Směšné. Dnes máme reálně existující kapitalismus, který právě – coby jádro státního zřízení – krachnul.
Stagnace nebo dokonce pokles životní úrovně ve vyspělých státech (a hladomory v rozvojových) je známkou toho, že rozvoj výrobních sil narazil na zatuhlé uspořádání výrobních vztahů. Starý dobrý Kárl.
Povšimněte si ale zásadního sdělení, takřka objevu: „Čím méně stát vydává, tím méně se rozkrade.“ Svatá pravda. Čím méně budete jíst, tím méně toho vykakáte.
Je léto, státem se prohánějí tornáda, státní zástupkyně poroučí policii, aby nevyšetřovala Drobilovu aféru, lidi už se střílí i před policejními služebnami, průmyslová výroba stoupá a výběr daní klesá.
Ženy jsou významnou cílovou skupinou pro obchodníky, reklamu a média. A pro blesky.
Jediné, co dnes schází k dokonalému déja vu, jsou bankéři a podnikatelé, kterak opřeni o své Bentleye požadují na kameru klid na svou vykořisťovatelskou práci.
V projekci na reálné položení národa se podle poslance TOP 09 společnost dělí na slušnou část (všichni bohatci, manažeři, právníci, vysocí státní úředníci, pravicoví politici, tedy ti, kteří na současném systému profitují, a to bez ohledu na jejich skutečný přínos společnosti), a na lůzu, tedy zbytek společnosti, přibližně osmdesát procent obyvatelstva, který se současnou politickou i ekonomickou situací, bažinou, do které stát během své pětileté vlády potopila pravice, nesouhlasí…
Jan Keller: „Bilancování dvaceti let porevolučního vývoje je v plném proudu. Ti jednodušší mezi námi začínají i uzavírají své vlastní bilancování zvoláním, že dnes už nemusejí stát fronty na banány…“
Jak mohla tato vláda bankrotářů, korupčníků, asociálů, anetických psychopatů, lidí charakterově velmi podprůměrných, ekonomických hlupáků a bojovníků za ty nejbohatší pazdráty získat ve volbách takovou dosud nevídanou parlamentní většinu?