Joseph E. Stiglitz

Skutečně potřebujeme další nákladný experiment opřený o ideje, které opakovaně selhaly?

Vypadá to, že pod vedením Dominiqua Strausse-Kahna se postupně a obezřetně vyprofiloval nový MMF.

Důsledky zemětřesení v Japonsku – zejména pokračující krize kolem jaderné elektrárny Fukušima – přinášejí další chmurné poznání pozorovatelům amerického finančního krachu, který uspíšil velkou recesi. Obě události totiž dávají tvrdá ponaučení o rizicích a o tom, jak špatně je trhy a společnosti dokážou zvládat.

Představme si, že by někdo chtěl popsat malou zemi, která zajišťuje bezplatné univerzitní vzdělání všem svým občanům, dopravu pro školáky a zdravotní péči – včetně operace srdce – pro všechny zdarma. Mohl by vzniknout dojem, že taková země je buď nesmírně bohatá, anebo na rychlé cestě k fiskální krizi.

Ve skutečnosti byl rok 2010 noční můrou.

Vláda zákona má chránit slabé před silnými a zajistit všem lidem slušné zacházení. V Americe se po krizi kolem podřadných hypoték neděje ani jedno.

Den poté, co Španělsko ohlásilo balíček úsporných opatření, bylo sníženo hodnocení jeho dluhopisů. Problémem nebyl nedostatek důvěry a obava, že španělská vláda sliby nesplní, nýbrž značná důvěra, že sliby splní – a tím srazí růst a zvýší nezaměstnanost nad současnou 20% hladinu, už beztak neúnosnou.

Spojeným státům a Evropě trvalo téměř dva roky od krachu Lehman Brothers a víc než tři roky od chvíle, kdy v důsledku pochybení finančního sektoru započala globální recese, než konečně reformovaly finanční regulaci.

Jeden starší článek na žádost čtenářů – „předvolební agitace“ od amerického držitele Nobelovy ceny…

Americká ekonomika je v bryndě – třebaže růst se vrátil a bankéři opět pobírají obrovské bonusy. Více než jeden ze šesti Američanů, kteří by rádi pracovali na plný úvazek, nemůže sehnat místo a 40 % nezaměstnaných je bez práce už přes šest měsíců.