Takové už války jsou

Turecké letectvo sestřelilo ruský stíhací bombardér SU 24. Letoun údajně narušil turecké hranice. Piloti se katapultovali a byli ještě ve vzduchu rozstříleni turkmenskými ozbrojenci. Ruský vrtulník, který pátral po pilotech, byl Turkmeny rovněž sestřelen. Jeden voják byl zabit, zbytek osádky unikl.

Celý incident má několik politických a vojenských rovin. Vládní syrská armáda se snaží od moře dobýt území podél tureckých hranic, protože tudy do Sýrie proudí množství pomoci povstalcům, kteří bojují proti syrské vládě (a ti, kteří pokud nejsou přímo příslušníky IS, nepochybně část získané výzbroje ISIL prodávají).

V samotné provincii Latákíja Turecko zásobuje rebelující Turkmeny, pro jejichž milice také zajišťuje vojenský výcvik. Syrští Turkmeni nejsou nic jiného než etničtí Turci, kteří u dnešních hranic s Tureckem žijí už od jedenáctého století, převážně v oblasti nazývané Džebel Turkman (Turkmenské pohoří). Turecko tedy vůči syrským Turkmenům používá politiku ne nepodobnou té, kterou používá Rusko vůči doněckým a luhanským povstalcům.

Ruský letoun se nepohyboval v Turecku, ale na turecko-syrském pomezí. Je zřejmé, že turecká letadla, obávající se ruských raket vzduch-vzduch, nepoužila standardního vizuálního varování, ale zbaběle odpálila své rakety ze vzdálenosti několika desítek kilometrů poté, co alibistickým mluvením do etéru (samozřejmě bez odpovědi) vytvořila dojem, že Rusy varovala. Turecká akce nebyla ochranou tureckého území, ale odvetou za bombardování tureckého etnika v Sýrii.

Postup Turecka v syrském příhraničí osídleném Turkmeny je do jisté míry pochopitelný. Obrana vlastního etnika, na němž je konáno násilí, byť sídlícího v jiné zemi, není sice přesně podle mezinárodního práva, ale je přinejmenším morálně ospravedlnitelná. Nezávisle od toho, zda toto etnikum učinilo první nepřátelské a násilné kroky (tak se to stalo jak v Novorosii, tak v Latákiji). Ospravedlnit se ale nedá přístup západních zemí sdružených v NATO, kterého je Turecko členem. Jak to, že jsme my, ti jediní spravedliví, ještě nevyhlásili proti Turecku sankce?

Asi proto, že nechceme poukazovat na velké nebezpečí, kterému jsou vystaveny všechny státy NATO skrze pověstný článek 5 Smlouvy o alianci. Je sice pěkné, že si neustále vyznáváme solidaritu jako novomanželé lásku a ujišťujeme se o tom, jak si budeme pomáhat. Co se ale stane, bude-li vojensky ohrožen stát – člen NATO – poté, co sám násilí proti jinému státu (komunitě) spustil? Konkrétně USA, Francie a Velká Británie zasahují silově v celém světě. Nebylo by tedy divu, kdyby na ně někdo v odvetu zaútočil. A my budeme – nedělejme si iluze, že bychom mohli odmítnout – riskovat životy českých občanů při pomoci násilníkovi?

Sestřel SU 24 je právně i morálně problematický. Čin „umírněných“ separatistů, kteří zabili piloty ještě ve vzduchu na padácích, je však zločinem a má být odsouzen. Je pro mě proto zklamáním, že podplukovník v záloze Michael Borůvka, pozvaný ČT včera do vysílání, k tomu nenašel odvahu a pouze konstatoval, že „takové už války jsou“. Česká televize však použila pana podplukovníka jako předkrm bez výrazné chuti záměrně. To aby vynikly všeobecně známé a v celé zemi oceňované kvality Tomáše Klvani. Věřil-li ostřílený matador, že tentokrát bude on hlavním chodem, byl zklamán. V pomyslné soutěži na kameru řečených nesmyslů jasně zvítězil analytik mezinárodních vztahů Vladimír Votápek. Jeho vystoupení bylo skutečným kulinářským zážitkem. U slabších jedinců bohužel nelze vyloučit následné střevní komplikace.

Zdroj: Pro zítřek