Je třeba uznat, že zvolením Zelenského ti, kdo si přáli návrat Janukovyče na Ukrajinu, nejenže zaznamenali úspěch, ale překonali i ta nejodvážnější očekávání. Ve smyslu politickém – nikoli v sociálně-ekonomickém, ale právě v politickém smyslu se Ukrajina vrátila do posledních let prezidentství Kučmy1) a do období prezidentství Juščenka.
Připomeňme si, čím se lišilo výše uvedené období od následných vládnutí Janukovyče a Porošenka.
Členit tato období musíme právě takto: Kučma (po roce 2000) plus Juščenko proti Janukovyčovi a Porošenkovi. Mnozí jistě poukáží na to, že Juščenko byl jakoby majdanovou alternativou Kučmy, ale i Porošenka – jako majdanovou alternativou Janukovyče, kterého přívrženci Majdanu považovali za dočasnou restauraci předmajdanového vládnutí. Nicméně se zamysleme: – ti nejprofláknutější ukrajinští „revolucionáři“ (jakož, mimochodem, i jejich radikální oponenti) přiznávají, že za Kravčuka a během prvního období Kučmy se Ukrajina zformovala jako oligarchistická republika. Všechny ostatní volby a převraty jen zajišťovaly přechod moci mezi oligarchickými skupinami, aniž se něco podstatně měnilo.
Takže se na majdany můžeme dívat jako na jeden ze způsobů změny moci na Ukrajině, vlastní ukrajinské oligarchické republice, protože začal být používán hned po jejím vzniku, a právě na Ukrajině, svým vstupem do systému, demonstroval největší úspěchy. A tak nelze systém moci před a po majdanu stavět proti sobě navzájem, kvůli své – jak by řekli marxisté – třídní podstatě. V prvním i druhém případě máme co do činění s oligarchickým vládnutím.
Už od dob Aristotelových je známo, že tentýž sociálně-ekonomický systém může využívat různých modelů řízení. Konkrétně ukrajinská oligarchistická republika za Pozdního Kučmy a za Juščenka, používala model „oligarchického konsensu“, předpokládajícího rovnováhu moci a zájmů různých oligarchických skupin. Právě cílům zachování této rovnováhy sloužila Kučmou nedotažená do konce Medvědčukova2) idea politické reformy, která měla Ukrajinu změnit na parlamentní republiku a z prezidenta udělat nominální figuru.
Tuto reformu se podařilo realizovat jen částečně. Prezidentovy pravomoci byly omezeny, ale pokud byl prezident silný, klidně si vzal pod kontrolu Radu i vládu, a mohl vládnout prakticky autoritářsky. A Janukovyč prostřednictvím Ústavního soudu vůbec ústavní reformu zrušil.
Takto vidíme dvě tendence v organizaci vládnutí Ukrajině:
- „oligarchický konsensus“, předpokládající slabého prezidenta, silný parlament a vládu odpovědnou Radě
- autoritářské vládnutí, předpokládající koncentraci moci v plném rozsahu, pokud ne de-iure, pak aspoň de-facto, v rukou silného prezidenta, slabém, rozdrobeném parlamentu, závislém na prezidentovi a při vládě prezidentovi odpovědné (aspoň de-faco).
Rozdíl mezi prvním a druhým modelem je v tom, že se moc koncentruje nikoli do kolektivního oligarchy, ale jedné skupiny (politické „rodiny“), která při hájení svých zájmů, nicméně potlačuje ve svůj prospěch ostatní finančně-politické skupiny – buď cestou přímého odebrání jejich aktiv, nebo „mongolskou cestou“, sdírání daně z jejich byznysu za politickou „ochranu“.
První majdan byl reakcí Juščenkovy skupiny (milionářů) deroucí se k moci na reformní pokusy Kučmovy, které měly upevnit moc „oligarchického konsensu“ (miliardářů). „Oranžoví“ potřebovali silného prezidenta, který v jejich prospěch přerozdělí aktiva Kučmových favoritů. Proto v období prvního Majdanu zuřivě odmítali ústavní reformu, a souhlasili s její ostříhanou podobou jen pod hrozbou občanské války.
Juščenko se z řady důvodů (politických i osobních) nemohl stát silným prezidentem, v důsledku čehož celé jeho prezidentství proběhlo v rámci zachovávaného „oligarchického konsensu“. Protože základní otázka Majdanu řešena nebyla, tak v Juščenkově období probíhal intenzivní politický boj mezi třemi velkými oligarchickými skupinami. Stoupenci zachování systému „oligarchického konsensu“ za prezidenta-arbitra Juščenka (tato skupina byla nejslabší). Stoupenci přerozdělení vlastnictví sázeli na Tymošenkovou, a snažili se z ní udělat budoucí prezidentskou diktátorku. Většina stabilizovaných oligarchických skupin, které si nepřály přerozdělení vlastnictví, sázela na Janukovyče, jako prezidenta diktátorského, který měl umírnit apetit „oranžových“.
Nakonec se prezidentem stal Janukovyč. Ale v důsledku toho, že si ukrajinský oligarchát, včetně skupiny Janukovyčovy, neuvědomoval svoje třídní a dokonce ani skupinové zájmy, tak Janukovyč, místo aby se soustředil na hájení zájmů „starého“ oligarchátu Jihovýchodu, soustředil se na obohacení vlastní politické „rodiny“. Výsledkem toho bylo, že když přišel druhý Majdan, tak jeho moc zvadla, protože v kritické chvíli ho odmítl podpořit právě oligarchát Jihovýchodu, který na něj v roce 2010 vsadil.
Porošenka přivedli k moci jako slabého prezidenta a vnitropolitičtí i zahraničně-političtí hráči počítali s tím, že se moc soustředí v rukou parlamentu a jemu odpovědné vlády Jaceňuka. Nicméně Petr Alexejevič (Porošenko) dokázal přehrát Arsena Petroviče (Jaceňuka) a v roce 2016 soustředil ve svých rukou veškerou moc. Petr Alexejevič dál už zopakoval Janukovyčovu cestu, a místo aby hájil kolektivní zájmy nového „oranžového a euroatlantického“ oligarchátu a zajišťoval přerozdělení aktiv v jeho prospěch, věnoval se obohacování své politické „rodiny“, když zachoval systém „danění“ za politické „přikrytí“, za použití zločinných represálií proti těm, kteří se nechtěli dělit po dobrém. Když nakonec přišly nedávné volby, tak ukrajinský oligarchát proti němu kolektivně vystoupil, a on, když se rozhodl nedovést do konce už připravenou násilnou variantu, volby ostudně prohrál.
Zelenského znovu přivedl k moci „oligarchický konsensus“. Zásluha Kolomojského nespočívá v tom, že nominoval svého „herce“, ani v tom, že mu poskytl jakýsi startovací kapitál, ale v tom, že když se rýsoval počáteční úspěch, dokázal onen „oligarchický konsensus“ zajistit, když ho prakticky v poslední chvíli ukradl Tymošenkové.
Ve vztahu k tomuto je třeba konstatovat, že ukrajinští oligarchové za 20 let otloukání značně zmoudřeli. Tentokrát vsadili na slabého prezidenta a na slabý tým. Zelenskij nekontroluje přímo žádný významný segment ukrajinského hospodářství. Jeho „mladoturci“ (jak je začali na Ukrajině nazývat) jsou také jen manažery průměrné úrovně, kteří zítra mohou zaujmout klíčové státní funkce, aby následně zjistili, že bez podpory skutečných pánů Ukrajiny nic nedokáží. Celá politická třída, veškerý úřednický aparát za 28 let ukrajinské nezávislosti je zformátován tak, že dokonce i ti, kteří nedostávají výplatu od oligarchů, na nich závisí nepřímo (díky účasti v korupčních schématech). Na těch nemnohých, kteří „neberou“, nic nezávisí (proto jim úplatky nedávají, přesněji je do korupčních schémat nepřijímají).
Žádné rozhodnutí výkonné moci nebude splněno bez politické podpory aspoň části oligarchů. Navíc, dokonce i lobbystické možnosti jednotlivých oligarchických skupin na mezinárodní scéně významně převyšují možnosti ukrajinského státu. Během dvou premiérování Tymošenkové (2005 a 2007-2010) byli jejími státními tajemníky (ministry zahraničí Tarasjuk a Ogryzko, ale jejím osobním tajemníkem byl Nemyrja3), za Porošenka byl státním tajemníkem Klimkin, ale osobním velvyslanec v USA Čalyj. V obou případech privátní „ministři zahraničí“ řešili osobní problémy svých patronů daleko úspěšněji, než státní ministři problémy Ukrajiny.
Existence „oligarchického konsensu“ ale neznamená nástup stability, ale naopak je tento konsensus velmi nestabilní. Existence dohod funguje jen, dokud nepřijde výhodnější nabídka. Protože všichni vědí, že dohody budou určitě porušeny, vedou jednání s oponenty (možnými budoucími spojenci) na téma, jak oklamat svého současného spojence, od počátku a všechny strany. Znamená to, že „oligarchický konsensus“ pouze umožňuje všem účast v boji bez pravidel na stejném základě, a zbavuje jednu ze skupin absolutní převahy v podobě prezidentské moci. Nicméně, skupina vítězící v konkrétním momentě se snaží získat celou moc pro sebe (m.j. i cestou dalšího přerozdělování pravomocí mezi větvemi moci), čím přirozeně podporuje sjednocení ostatních (na které se nedostalo) proti sobě.
Dnes skupinu pokoušející se o soustředění veškeré moci ve svých rukou tvoří Kolomojskij, Avakov4) a Tymošenková. Jistěže je tam ještě řada druhořadých figur, je tam i prezident Zelenskij. Ale lídři mající možnost strategických rozhodnutí, kteří určují konfiguraci ukrajinské moci, jsou dnes ti tři výše jmenovaní.
Jejich úkolem je – na základě stran „Sluga naroda“5) a „Baťkivština“ vytvořit parlamentní většinu a potvrdit novou vládu. Ideální variantou takové vlády je: Tymošenková – premiér, někdo další (od Kolomojského) – první náměstek pro ekonomiku a finance, Avakov – vicepremiér pro „silové“ složky a ministr vnitra. Taková konfigurace všem dává určité garance. Kolomojskij může kdykoli vyměnit koaličního partnera (současně vyměnit vládu Tymošenkové), Avakov posiluje svůj vliv v silovém bloku (bez něj neprojde a dosud neprošlo žádné rozhodnutí – protože převahu ve sporu získává ten, kdo má za sebou „bodáky“, a bodáky má Avakov), Tymošenková dostává pozici premiéra, několik pozic ve vládě a možnost návratu do vysoké politiky, ale také možnost obnovit blahobyt svých „gardistů“, kteří řádně zhubli za 10 let odloučení od státního koryta. V každém případě její kapitalizace (i politická) musí vzrůst.
Zároveň, pokud se Kolomojskému podaří vytvořit frakci „Sluhy národa“ o 180-200 lidech, tak dokáže lehce tlačit na vládu, protože své premiérské ambice oznámili i Porošenko a Bojko (jejichž politické síly k dnešku nejenže vcházejí do Rady, ale ukazují lepší výsledek, než parta Tymošenkové). Dnes se takové aliance zdají být nemožná, ale připomínám, že Tymošenková sama se pokoušela v roce 2009 vytvořit se „Stranou regionů“ v parlamentě širokou koalici) proti Juščenkovi, která se několik měsíců předtím zdála být naprosto nemožná.
Na druhé straně, pokud „Sluga naroda“ nedokáže sjednotit 226 poslanců (a o takovém úspěchu lze pochybovat), tak bude existovat eventuální možnost sjednocení všech ostatních parlamentních frakcí do koalice proti Kolomojskému.
Právě proti Kolomojskému, a ne proti prezidentovi, protože „mladá parta“ Zelenského si zjevně přeje ovládat svého prezidenta sama a pokouší se zachovat mu co možná nejvíce pravomocí. Zájmy části hráčů a Zelenského okolí do sebe přitom takticky zapadají. Tak například na rozdíl od Kolomojského, kterému se hodí maximálně „svléknout“ Porošenka, ale zachovat ho (byť třeba jako emigranta v zahraničí) jako faktor ukrajinského politického života (protiváha Tymošenkové, „mladé partě“ a „Bojko/Medvědčuka“). Navrátilec ze zahraničí Portnov6), kterého Porošenkova parta pořádně štvala, prahne po pomstě a snaží se dosáhnout zavření exprezidenta i velké části jeho spolupracovníků – vážně a nadlouho. V tom se jeho zájmy scházejí se zájmy party Zelenského, která se domnívá, že procesy a uvěznění „staré moci“ jim umožní zachovat si během nejbližšího roku vysoký rating, aniž by něco měnili v ostatních sférách. Národ má rád, když popravují bojary.
Na druhé straně Pinčuk (zeť Kučmův), jehož politické projekty byly jako vždy neúspěšné, a který se k smrti bojí Kolomojského a Tymošenkové, dokonce i každého zvlášť, se pokouší o nalezení politické „střechy“ pro sebe (jeho média už na plné pecky vynášejí moudrost nového prezidenta a iniciovala vytvoření strany „Golos“). Nejistá je pozice Achmetova (s velkým náskokem nejbohatší muž Ukrajiny). Kolomojskij slíbil likvidaci systému „Rootterdam+“ (schéma dovozu ruského a donbasského uhlí, deklarovaného jako „jihoafrické“, atd.) – které ovšem bylo stejně vládou zrušeno od 1. července t.r., ale vystřídala ho pro Achmetova ještě výhodnější cenotvorba na energetickém trhu. Těžko říci, zda se Kolomojskij jen přiživil na už přijatém rozhodnutí, anebo zda Achmetovovi naznačil, že pro něj bude daň za politickou „střechu“ vyšší než za Porošenka.
Takže vidíme, že návrat k období otevřené konkurence finančně-politických skupin ve formátu „oligarchického konsensu“, nevede ke změně systému, nezvyšuje jeho nestabilitu. Je přitom třeba mít na vědomí, že zdrojová základna, která je už od prezidentství Kučmy nedostatečná pro dlouhodobé fungování systému „oligarchického konsensu“, se snížila prakticky k nule. To vyhrocuje vnitrooligarchickou konkurenci a podporuje snahy o monopolizaci moci v rukou jedné politické „rodiny“.
Dalším faktorem destabilizace je neuvěřitelná lidová nenávist k institucím oligarchistické republiky (vyjádřená v nesystémovém hlasování pro Zelenského jako hlasování proti všem), ale také existence radikálního faktoru, nezapojeného ani jen desetinou kapacity při proběhlých volbách. To nejsou jen legalizované, ale i formálně nezákonné ozbrojené neonacistické skupiny. Je to i množství marginálních „hrdinů ATO“, kteří se bojí revanše, nesoucí s sebou trestní odpovědnost, jakož i různá „zájmová sdružení“.
Inaugurace Zelenského neznamená tedy konec období tranzitu moci, ani začátek demontáže Porošenkova systému, ale jen start chaotického boje za převahu v rámci systému „oligarchického konsensu“. Hlavním protikladem tohoto boje je, že každý účastník bojuje o monopol moci pro sebe, ale všichni se spojují proti tomu, kdo se nejvíc k tomuto monopolu blíží.
Možná, že jsem přílišným pesimistou, ale ani „mladá parta“ Zelenského, ani „bojovníci proti režimu Porošenka“ vrátivší se z emigrace, ani účastníci „oligarchického konsensu“, ani kandidáti účasti ve vládnoucí koalici a dokonce ani nacisté, kteří se tak dlouho chystali „říci svoje slovo“, nikdo z nich není silou, která by mohla zastavit pád Ukrajiny do chaosu. A jiné síly na Ukrajině nejsou.
Zdroj: Ukraina.ru
1) Prezidenti Ukrajiny: Leonid Kravčuk (1991-1994); Leonid Kučma (1994-2005); Viktor Juščenko (2005-2010); Viktor Janukovyč (2010-2014); Alexandr Turčinov – pověřený výkonem funkce (2014); Petr Porošenko (2014-2019); Vladimir Zielenskij (od května 2019-)
2) Viktor Medvědčuk (1954) právník – v letech 1998-2001 místopředseda Nejvyšší rady Ukrajiny, poslanec, od roku 2012 předseda organizace „Ukrajinská volba“. Od roku 2014 prostředníkem jednání mezi OBSE, ukrajinskou vládou a LNR/DNR.; v prezidentských volbách podpořil Porošenkova oponenta Bojko. Letos v únoru ho generální prokuratura obvinila z vlastizrady a separatismu.
3) Grigorij Nemyrja (1960) – politolog, řadu let poslanec Nejvyšší rady, vicepremiér 2.vlády Tymošenkové, nyní místopředseda jejího hnutí „Baťkivština“ .
4) Arsen Avakov (1964) – původně policista, poslanec Nejvyšší rady 2014-14, od roku 2014 ministr vnitra, – šedá eminence ukrajinské politiky.
5) „Služebník lidu“ – název podle názvu na Ukrajině, ale i v Rusku řadu let velmi populárního seriálu s dnešním prezidentem Zielenským v titulní roli.
6) Andrej Portnov (1973) – advokát, poradce prezidenta Janukovyče (2011-14); po obrovském korupčním skandálu na Ukrajině zastupoval u soudu státního tajemníka Zinčenka, který obvinil Porošenka a okolí z korupce; od roku 2018 je vlastníkem korporativních práv k televiznímu kanálu „NewsOne“; na Ukrajinu se vrátil v květnu t.r.
Překlad: st.hroch 190524
