Václav Bartuška má konečně Jasno. Já také

Málo co v našem tisku způsobí, že v šokové emoční reakci ustrnu. Vlastně od dob staré dobré Albrightové a jejího prohlášení o užitečnosti smrti půl milonů dětí v Íráku, které zemřely za americkou demokracii a její transplantaci na Blízký východ, se mi už nic podobného nestalo. Až dneska po otevření tohoto článku . Četla jsem si ho zcela zkonsternovaná několikrát po sobě a nemohla jsem pořád věřit. Slova Bartušky „…Pokud se jim postavíte rychle čelem, jako to udělali třeba v Oděse, kde je prostě upálili, nebo v Dněpropetrovsku, kde je prostě zabili a pohřbili u silnice, tak máte klid…“ se mě velmi negativně dotkla. Něčeho hodně hluboko ve mně. Normálně bych napsala pana Bartušky, ale v tomto případě ne, protože tímto ztratil atribut lidství. Takže jaký pan.

Je-li pro něj přínosné řešení uspořádat hon na lidi /mnozí byli ještě náctiletí studenti/, nahnat je do domu a zapálit, blahopřeji mu k posunu do oblasti tak velké patologie, že z ní není návratu. Tam ho bohužel následovat nemůžu, neobdivuji masové vrahy ani jejich fandy a nechci s nimi sdílet jejich psychické podnebí. Není zdravé.

Šla jsem na originál rozhovoru, abych mu neublížila.  Dočetla jsem se, Václav Bartuška je dnes vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost a posledních deset let se pohybuje v blízkosti vrcholných politiků nejen v Česku, ale i v zahraničí. Patrně se začal cítit mocný a důležitý. Možná proto z toho rozhovoru čiší i pohrdání českými spoluobčany. Má dojem, že je už v jiné, „lepší“ kategorii. ČÍm více se lidé cítí výš než ostatní, tím snadněji je dehumanizují a tím snadněji pak rozhodují krutě a asociálně, když se na rozhodování mají možnost podílet.

To, co“diplomat“ Bartuška předvedl, znamená, že se dostal do takového stadia dehumanizace, že  odebírá jiným lidské vlastnosti. Dokonce si je dehumanizuje i mechanisticky, v jeho představě nejsou ani citliví na bolest, prostě to pro něho už nejsou lidé.

Dehumanizace pomáhá zbavovat se viny, pravidelně provází genocidy a občanské války, potlačuje empatii a soucit, umožňuje snadněji zabíjet nebo nechat zabíjet, případně souhlasit s masovým vyvražďováním bez morálních zábran a výčitek svědomí.

Jak se z autora Polojasna stane klasický případ Koukolíkova deprivanta, nevím. Ale je mi velmi líto, že jsem si tehdy jeho knihu ze stipendia koupila a přispěla mu tím na v článku zmíněnou cestu kolem světa, kterou podnikl z výtěžku prodeje. Vůbec k ničemu mu  nebyla, jak se nyní ukázalo. Stal se z něj totiž jen „diplomat“, který by mohl klidně dělat ideologického frontmana Islámskému státu.

Kdybych se proti jeho výroku neozvala, stala bych se součástí zla, které výše citovanými slovy šíří. Zla naprosté nečinnosti. Umožnila bych mu se domnívat, že to, co řekl, přijímám a schvaluji, i když jen mlčením. Že se smiřuji s tím, že sociální situace je pro něho nastavená tak, že on tohle říkat může bez odezvy, beztrestně.

Pokud v naší společnosti aspoň ještě něco dobrého funguje, jestli zde jsou ještě nějaké hodnoty, které jsou absolutní, měl by za to být potrestán ztrátou sociálního statusu a veřejným odsouzením. Pokud nebude, bude to ostudná vizitka pro nás všechny. Pro celou společnost. A to se týká i našich sociálních demokratů, kteří ho aktuálně zaměstnávají.