Velikonoční rozjímání

Svátky velikonoční slaví jak křesťané, tak i my ateisté. Křesťané oslavují v ty dny smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. My ateisté oslavujeme konec zimy a příchod jara. V podstatě je smysl podobný jak u křesťanů, tak u nás ateistů. Akorát používáme jiné, mírnější výrazivo. Mohli bychom také použít trošku hrubší vyjádření, jakože oslavujeme smrt zimy a zmrtvýchvstání jara, ale bylo by to takové jakési drsné až vulgární, no ne? U nás ateistů se pravidelně každý rok opakuje to samé – zima odchází, jaro přichází. Kdežto u křesťanů je to naprosto ojedinělá událost, která se odehrála kolem roku 33 našeho letopočtu v Jeruzalémě a která se už nikdy neopakovala a už nikdy ani opakovat nebude. A přitom ale vůbec není jisté, že se ona událost skutečně stala. Neexistuje ani jeden jediný věrohodný a nezpochybnitelný doklad. Všechny údaje o životě Ježíše či Jehošuy, Ješuy, tak zůstávají nejisté a pouze hypotetické. (Kristus není příjmení, nýbrž titul – Osvoboditel, Vykupitel, Bohem vyvolený král, Pomazaný,Korunovaný. Někdy se používá i Jehošua Nazaretský či Ješua Galeilejský.)

Mimo evangelijních textů nenajdeme nikde žádnou zmínku o tak důležité události. Ostatně evangelia (i ta apokryfní) jsou takové docela literárně a umělecky nepodařené novely, které si vzájemně často odporují, uvádějí totiž odlišně jednotlivé příběhy a tak mohou být výklady navzájem diametrálně odlišné.Pasuje na to nám starším známé rčení z doby „totality“, že „ze statistiky, Bible a marxismu lze dokázat cokoliv“. Já bych k tomu ještě přidal, že také z postmoderní filosofie lze dokázat cokoliv. Francouzský postmoderní filosofBernard-Henri Lévy, přítel Sarkozyho, přesvědčivě dokázal, že Libye musí být zničena a posypána solí jak Kartágo. Na jeho slova NATO dalo a Libye byla zpustošena.

A Einstein se vyjádřil následovně: „Slovo Bůh pro mne není nic víc než označení výtvoru lidské slabosti. Bible je sbírka legend, které jsou sice úctyhodné, ale přesto velice primitivní. Žádná její interpretace, byť by byla sebelepší, nemůže, podle mého názoru, tento fakt změnit.“ Naprosto souhlasím!

Biskupům a teologům už v začátcích křesťanství bylo divné, že o tak závažné události se nikdo z tehdy žijících historiků vůbec nezmínil. Velice solidní židovský historik Josephus Flavius, tedy současník ukřižovaného Jehošuy, se ve svém obsáhlém díle nezmínil ani větičkou o Ježíši Kristu, a to byl velice pečlivý a důsledný historik. V jeho textech se zmínka o Kristu objevila až někdy v pátém století a v 9. století přidali „pravoslavní“ byzantští teologové – falšovatelé další dvě zmínky. Jenže ty tři padělky byly snadno objeveny. Přesto se někteří teologové nadále i dnes odvolávají na Josefa Flavia. Přitom si musí být určitě vědomi faktu, že jde o podvržená falza. Stačí přece jenom srovnat samotný rukopis (originál) Josepha s jeho pozdějšími opisy, tedy kopiemi rukopisu, kde ty vsuvky samozřejmě přímo bijí do očí a kde lze zjistit i jméno kopisty a rok opisu a tudíž vsunutí falza.Stejný postup lze uplatnit i na vsunutá falza u slavných autorů, jakým byl Plinius mladší, Tacitus a Suetonius. Tak si přečtěme ta falza.

Nejdříve z Dějin Židů od Josefa Flavia:„V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.“ Druhá zmínka u Josefa Fláviaje zase tato: „Ananos shromáždil synedrion a postavil před něj Jakuba, bratra Ježíše, který byl nazýván Christos, a některé další, obvinil je, že překračují zákon a nechal je ukamenovat.“

Suetonius v popisu vlády císaře Claudia prý napsal: „Židy vypudil z Říma, protože tam pod vlivem Chresta vytrvale vyvolávali nepokoje.“ V popisu vlády císaře Nerona zase tuto větu: „Po velkém požáru Říma byli tresty postihováni křesťané, druh lidí oddaných nové a škodlivé pověře.“

Plinius mladší (61-113 po Kristu) nás informuje „o velkém počtu křesťanů, jejichž prostřednictvím se nákaza rozšířila nejen do měst, ale i menších obcí. Situace byla natolik vážná, že po určitou dobu pohanské chrámy zely prázdnotou.“

Je docela ostudné, že se ještě i dnes mnoho teologů k oněm falzifikacím hlásí, jakoby to nebyla falza. Prostě to zamlčují a uvádějí jako pravdu.Není ovšem divu, vždyť se i dnes spousta kardinálů dovolává takzvané Konstantinovy donace, což je listinný falzifikát vytvořený v letech 750 – 850, podle níž předal Konstantin I. Veliký při přenesení svého sídla do Konstantinopolu římskému biskupovi Silvestrovi (314 – 335) a jeho nástupcům vládu nad Římem s celou západní Itálií a západními provinciemi. Navíc je Římu přiřknuto nadřazené postavení nad ostatními patriarcháty v Konstantinopoli, Antiochii, Alexandrii a v Jeruzalému. Dokument tak potvrzuje nárok katolické církve na určitá území, na nadřazené postavení nad ostatními církvemi a na postavení papeže, jež je srovnatelné s postavením císaře. Takže o co jim tehdy šlo, o spásu duše anebo o majetek a moc? A vůbec se neštítili podvodu s falešnou listinou. Podobnost s našimi církevními restitucemi je až příliš nápadná, že? (To kdyby tak marxisté přidávali nějaké vhodné věty do textů Karla Marxe, to by ale byla bomba, co?)

Takže se na tu tehdejší unikátní událost popisovanou v evangeliích podívejme trošku podrobněji.

Ježíš se narodil v judském městečku Betlémě, ale žil v galilejském Nazaretě. Proč a jaké důvody jsou pro to, aby se narodil v Betlému a ne v Nazaretu, kde žila jeho matka a kde potom Jehošua vyrůstal a žil? Jednoduché vysvětlení. Ve Starém zákoně je totiž napsáno, že budoucí Mesiáš, tedy Kristus, Vykupitel, Pomazaný, se narodí v Betlému a bude pocházet z rodu Davidova. Král David se dle legendy narodil právě tam. A jelikož Jehošua byl prohlášen za Mesiáše, bylo tudíž nutné, aby se narodil v rodišti krále Davida. Pisatelé evangelií tedy vymysleli, že se konalo jakési sčítání obyvatelstva a že každý se musel dostavit do místa svého rodiště. Tak Josef vzal manželku Marii a vypravili se do Betléma, kde se jim narodil ve chlévě Jehošua. Pak si ještě udělali výlet do Egypta a teprve potom se vrátili do Nazaretu. Jenomže v té době se žádné sčítání obyvatelstva nekonalo. Navíc požadavek, aby se každý dostavil do místa narození, je naprosto nesmyslný, to by bylo úplné stěhování národů a nepředstavitelný zmatek v říši. Ani žádné vraždění neviňátek se tehdy nekonalo. No a bylo také nutné upravit životopis tak, aby byl Jehošua též potomek krále Davida. Dva evangelisté, Matouš a Lukáš, tedy sestavili rodokmeny, které se ovšem od sebe naprosto liší. Oba rodokmeny mají společné jen to, že uvádí jako předka krále Davida. To se nemohli společně domluvit na stejných předcích? Nedomluvili se a zadělali tak do budoucnosti na veliký problém. Teologové dodnes nemohou ony dva rodokmeny nějak dát do souladu. Z obou rodokmenů ale jasně vyplývá, že otcem byl svatý Josef, nikoliv Duch svatý. Tehdy, tedy v době sepisování evangelií, o nějakém Neposkvrněném početí nemohla být vůbec řeč. Rodokmen se dělal po mužské linii, o matce Marii v rodokmenu není zmínky, pouze že byla manželkou Josefa.

Ve Starém zákoně jsou také zmínky o tom, že území Galileje je takové jakési podřadné. Ono Izrael byl skoro po celou dobu své existence rozdělen na jižní a na severní království. Jižní království byla Judea a severní království ona Galilea, něco jako Čechy a Morava. Betlém byl v Judeji a Nazaret v Galileji. Rozloha říše izraelské byla velikostí jako naše Morava, tedy i na tehdejší poměry jakési miniaturní královstvíčko. Jednou to byla kolonie Egypta, jindy Babylonie, pak zase kolonie Peršanů, až nakonec kolonie Římanů. Babylónský král Nebúkadnesar měl velikou zálibu ve stěhování národů a tak přestěhoval obyvatele severního Izraele do Babylonu a ze své říše tam zase nastěhoval nějaký jiný vzpurný národ. Samozřejmě se jednalo vždycky pouze o krále a dvořany a schopné řemeslníky, tedy o tzv. elitu národa. Tehdy přemístil na 5 tisíc lidí, jak uvádějí i babylónské prameny, takže, jak se zase píše v Bibli, zůstalo v Galileji akorát něco „chaterného“ lidu, který se smísil s přistěhovalci. No, a protože Izraelité dbali na čistotu rasy už i tehdy, byli Galilejčané ne příliš židovští, tedy podřadní. A Jehošua pocházel z Galileje, a tak onen verš „copak je možné, aby z Galileje vyšlo něco dobrého?“ je určen právě Jehošuovi.

Perský král Kýros II. umožnil Židům návrat zpět do vlasti (539/538 před n. l.), ovšem nikomu se vrátit do původní vlasti už nechtělo, přece jenom Mezopotámie byla civilizačně na značné výši. Muselo se provést losování, kdo se musí vrátit. Takže ten verš: „U řek babylonských jsme seděli, na Sion vzpomínali…“ je pouhá básnická metafora.

No a teď už konkrétně o životě a činech Ježíše Krista, samozřejmě vše dle evangelií, jiné prameny neexistují. Je všeobecně rozšířená verze, že Ježíš byl velice mírumilovný, dobrý, laskavý a ušlechtilý bohočlověk. Nikdy nepoužíval násilí a dokonce prohlašoval, že máme milovat i nepřátele své. Takový vzor pro našechová.ní. Ale v evangeliích najdeme věty, které tomu odporují. Copak následující věta Ježíše charakterizuje jako člověka laskavého a ušlechtilého? Napsal to Matouš v 10. kapitole a je to věta číslo 34. Zní takto: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni; a nepřítelem člověka je jeho vlastní rodina.“ (Mt: 10,34)

Matouš také napsal: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Mt: 12,30) Je to docela proslavená věta používaná i dnes: „Kdo není s námi, je proti nám!“

A copak tahle věta dokazuje jeho mírumilovnost? „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.“ (L: 22,36) Dnes by doporučil koupit určitě kalašnikov.

Koneckonců, většina vět pronášená Ježíšem (které mu přiřkli evangelisté), jsou buď citace nebo parafráze ze Starého zákona. Je tedy obdivuhodné, že Jehošua až tak do detailů znal Starý zákon.

Dokonce nějaké falzifikace nalezneme přímo i v Evangeliích. Následující citace je přímo nesmyslná, neboť za života Ježíše žádná církev neexistovala! Jehošua a jeho parta dvanácti kamarádů byla pouhá židovská sekta, spíše sektička. Takových židovských sekt tehdy byla spousta. Přitom mluví k Petrovi, jako by byl už papežem, ovšem v té době o papeži ještě vůbec nikdo nic netušil. Vypadá to na jasné falzum, odhadl bych tak ze třetího, ba až čtvrtého století.„A já ti pravím, že ty jsi Petr; ty jsi ta skála, na které zbuduji svou církev, a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ (Mt: 16, 18-19) Ale hned následující odstavec je také o Petrovi: (Mt: 16,23) „Jdi z cesty, satane, dozadu za mne! Jsi mi kamenem úrazu.“ Stejná věta je i u Marka. (Mk: 8,33) Petr dle církve je uváděn jako první papež, což je také nějak podivné, neboť Petr nikdy v Římě nebyl, byl to vesničan a z Galileje nikdy nevytáhl paty. Taky proto nemohl být v Římě popraven ukřižováním hlavou dolů, přesto je ve Vatikánu Svatopetrské náměstí a Svatopetrská basilika. (Svatopetrské náměstí, italsky Piazza San Pietro, je hlavní vatikánské náměstí ležící před bazilikou sv. Petra.)

Ten Petr je stejně jaksi divný, vždyť Ježíše třikrát zapřel slovy: „Kdepak, neznám ho.“ Pisatelé evangelií to pěkně pomotali, čert aby se v tom vyznal. Ale dle církevních teologů se přesto stal prvním papežem, který, jak píše Marek: „Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li co smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl na Boží pravici.“ (Mk, 16, 17-19) Ój, a kolik jenom papežů vypilo jed a odešlo do nebytí!

Jehošua byl samozřejmě vesničan a potuloval se se svojí partou od vesnice k vesnici. K jeho družině patřily také ženy. Měl k nim neobvykle pozitivní vztah, což je i mně sympatické. Nerozumím tomu, proč v pozdějších dobách církevní papaláši změnili tento kladný vztah k ženám na vztah ryze negativní. V Jehošuově blízkosti se objevují Marie Magdalská, Lazarovy sestry Marie a Marta, matka Jakuba a Jana, Salomé a mnoho dalších. Ženy ze svých prostředků Ježíše a jeho učedníky podporovaly a některé je dokonce doprovázely. Podle nepotvrzených zpráv živili celou tu partu prostitucí. No a proč ne? Nikde se nepíše o tom, že by on a jeho druhové pracovali, a něčím se přece živit museli.

Do hlavního města země, tedy do Jeruzaléma, přichází poprvé v životě. Matouš jeho příchod popisuje takto:„Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Volali Hosanna synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech! (Mt 21, 7-9) Uvítání vskutku grandiózní. Vítaly ho davy obyvatel, kladly před něho palmové větvičky a květy a i své pláště. Opravdu triumfální vjezd do Jeruzaléma. Stalo se to v neděli, říká se proto Květná (květinová) neděle. Další tři dny kázal přímo na chrámovém nádvoří, což ovšem měli „proroci“ dovoleno. Byl to takový tehdejší Hyde Park.Na chrámovém nádvoří bývaly také stolky penězoměnců, neboť do Jeruzaléma přicházela spousta cizinců třeba z Říma, Hispánie, Egypta, Persie, Sýrie a bylo nutné vyměnit si peníze. Jehošua prý měl v ruce bič a tím vyháněl ony penězoměnce a přitom jim zpřevracel stolky s penězi. To v reálu určitě neproběhlo, neboť chrámová policie by okamžitě zasáhla a tvrdě zakročila.

A za tři dny byl zatčen.

V té době byla říše izraelská v podstatě okupována. Takovým římským protektorem byl Pontius Pilát. Řím nikdy a nikde nezakazoval nějaké náboženství, věřte si v jakéhokoliv boha, třeba v Artemis, v býka Apise, ve skarabea, ve víly a studánky apod. Byl to naprosto tolerantní režim ke každé víře. Dokonce nabízel Izraelcům, že sochu jejich boha umístí na čestném místě na římském Kapitolu, kde skutečně byly umístěny sochy snad všech bohů existujících v říši. Římanům připadalo divné, že Židé jejich návrh odmítli s tím, že jejich bůh je neviditelný. Co to může být za boha, kterého není vidět? To je jakýsi kuriózní bůh. (Kapitol – latinsky Mons Capitolinus nebo Capitolium, it. Campidoglio, je nejznámější a nejmenší ze sedmi římských pahorků, centrum a symbol moci starověkého Říma.)

Takže když se židovský parlament (Sanhedrin) obrátil na protektora Pontia Piláta a požadoval uvěznit Jehošuu z důvodu, že narušuje jejich náboženství (sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu), nebylo jim vyhověno. Pilát pronesl, že na něm nenalézá žádné viny a nařídil propuštění. Bylo to naprosto logické rozhodnutí, neboť vyznávat jakékoliv náboženství bylo právně zaručeno. A římská okupační správa se do náboženských rozepří nikdy nepletla.

Rabíni, členové parlamentu, tedy museli místo žaloby, že narušuje židovskou víru a rouhá se bohu,vymyslet něco jiného. Sanhedrin neměl hrdelní právo, tudíž museli poníženě žádat římskou správu o povolení popravy. Snad všichni členové Sanhedrinu byli kolaboranti s římskou okupační mocí, zajisté to bylo pro ně výhodné, těch privilegií, co měli a těch financí, co jim to neslo! Tak jim nezbylo, než nařknout Jehošuu, že je to partyzán, že vede teroristickou skupinu, že chce válčit proti mírumilovným a blaho přinášejícím okupantům, že bojuje za samostatnost a suverenitu Izraele, že vede národně osvobozenecký boj, že je to nebezpečný zavilý nepřítel Říma apod. Objevili jsme dokonce sklady zbraní, no, stejné důkazy jaké se vyrábí ještě i dnes. No a na to už Pilátus musel chtě nechtě reagovat – vždyť je to protistátní živel. A musel postupovat dle nařízení a předpisů.

Tak tys chtěl být králem Izraele? Zbičovat a nasadit trnovou korunu a popravit. Tehdy bylo běžným trestem za protistátní činnost ukřižování.Proslavený film Mela Gibsona Umučení Krista nám má přiblížit realisticky a polopatisticky ono tehdejší dění. Ve filmu je celou hodinu a půl Jehošua bičován, což je samozřejmě vyložený nesmysl. Obvykle šlo o třicet devět ran, neboť čtyřicet a více už bývalo smrtelné. Dohlížitel mohl ukončit trestání i dřív, pokud usoudil, že už jde o život. Smyslem a cílem zbičování přece nebylo způsobit smrt. Že by Pilát nařídil ubičovat k smrti? To nešlo, koho by potom nechal ukřižovat dle nařízení a zákonů? To by samotný Pilát měl průšvih. Délka filmu je 126 minut. Pokud by to měl být realistický film, tož by trval maximálně dvě minuty, tedy 120 vteřin a ne 120 minut, dvě hodiny! Udělit trestanci 40 ran bičem, a prováděli to dva legionáři, by skutečně netrvalo déle než ty dvě, tři minutky. Nebo se mýlím? Že by si vždycky po pár ranách šli odpočinout a vypít třeba pivo? Pak je vysvětlení ještě jedno. Jehošua jako nadpozemská bytost ani při bičování nijak netrpěl, bylo to pro něj pouhé lechtání, stejně jako smrt na kříži, každá rána se okamžitě zhojila. Tak by bylo možné vysvětlit ono dvouhodinové bičování. Nadpřirozená či astrální bytost to vůbec nepociťovala.

V době promítání toho filmu v našich kinech jsem poslouchal rádio, kde se kdekdo k filmu vyjadřoval. Kupodivu biskupové a i obyčejní faráři proti filmu neměli nižádných námitek, ba naopak tvrdili, ano, tak to doopravdy bylo. Ale neměl bych se divit, vždyť sadismus nejhrubšího zrna, fascinace násilím a drastické mučení, vždyť to bylo církvi katolické vlastní po celou dobu její historie. Dnes nějaká fanatická sekta pseudomuslimů uřezává hlavy a zveřejnuje videa z těchto (fingovaných?) poprav. To uřezávání hlav je ničím oproti Gibsonovi.

Josef Flavius popisuje, že v Izraeli se skutečně vyskytovaly různé skupiny teroristů či bojovníků za svobodu. Nejznámější a obtížně odhalitelní teroristé či bojovníci za svobodu byli tzv. sikáriové,kteří za bílého dne s dýkou pod pláštěm vraždili v davu na náměstích a ulicích Jeruzaléma kolaboranty s římskou okupační mocí. A byli skoro nechytitelní. Pro římskou okupační moc to byli zákeřní vrahové, ovšem pro domorodce to byli hrdinové.

Některé indicie v evangeliích naznačují, že i Jehošua patřil k nějaké skupině národně osvobozeneckého hnutíči dokonce ji vedl. Takže když byl označen za teroristu, kamarád Petr ho třikrát zapřel slovy: „Ne, neznám ho.“ No to by si zavařil, kdyby se přiznal, že ho zná, byl by okamžitě zatčen jako spolubojovník či jako spoluterorista. Šlo mu o život. A prý Jidáš jako revolucionář se oběsil proto, že vůdce povstání byl zatčen a popraven a povstání proti Římanům bylo tedy zmařeno. Byl to hrdý vlastenec, po ztroskotání ozbrojeného boje se raději oběsil sám, než aby ho ukřižovali Římané coby člena teroristické skupiny.

Podívejme se ještě na to zatčení. Evangelia uvádí, že Jidáš zradil Jehošuu a spolupracoval s policií. Strážcům zákona prý za úplatu, za 30 stříbrných, řekl, že koho obejme a políbí, tak to, že je on – Ježíš. Tak se prý stalo. Ale je to naprosto nelogické – vždyť před třemi dny Ježíše vítaly davy lidí, kázal na chrámovém nádvoří, měl incident s penězoměnci, což ovšem znamená, že byl velice dobře známou veřejnou osobností po celém tehdejším Jeruzalému. Místní policii musel být moc dobře znám, tudíž nepotřebovala, aby Ježíše označil Jidáš Iškariotský. Takže Jidáš je v tom v podstatě nevinně. A těch 30 stříbrných? Vždyť byl zvolen a určen jako pokladník apoštolů, takže nutně musel mít u sebe nějakou hotovost.

A ten samý dav, který ho nadšeně vítal před třemi dny, začal zase křičet na Piláta: „Ukřižuj ho!“ Ta rychlá změna smýšlení davuje velice zajímavá. Proč se tak stalo, se u evangelistů nedočteme.

V pátek dopoledne kolem deváté hodiny byl Jehošua přibit na kříž a v ten samý den ve tři odpoledne zemřel, tedy po šesti hodinách utrpení. (To když Crassus nechal po porážce Spartaka ukřižovat 6 tisíc otroků podél silnice Via Appia z města Capua do Říma, tak někteří na kříži žili i pět dnů. A nikdo nic, jejich utrpení je holt nezajímavé! Oni totiž nebrali na sebe všechny hříchy světa.) Mt: 27,51-53:„A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“  No dobře, jako básnická metafora to lze, no prosím.

Římským legionářům se určitě nějak moc nechtělo hlídat u tří křížů přes sobotu a neděli, takže udělali krátký proces, zlámali nohy lotrovi po pravici i lotrovi po levici a Jehošuovi propíchli pro jistotu bok až k srdci, aby měli definitivní jistotu, že je mrtev, no a pak už měli volno. Jehošua musel být pohřben před setměním, neb to začínal šabat, kdy židé mají zakázáno provádět jakoukoliv činnost. Ovšem nikdo z příbuzných nebyl přítomen, ani matka, ne tak apoštolové. Pohřbení se tedy ujal Josef z Arimatie, o kterém se jinak evangelisté vůbec nezmiňují. Asi to byl nějaký tajný příznivec Jehošuy. Mrtvého uložil do vlastní hrobky v nějaké jeskyňce. Přes sobotu se nic moc nedělo, akorát se píše v apokryfních evangeliích, že „Kristus sestoupil do pekel a vyvedl odtud tisíce zemřelých.“ Jehošua vstal z mrtvých až v neděli ráno. Nejdříve se zjevil ženám a potom apoštolům. Pobýval s nimi na zemi ještě po celých čtyřicet dnů, pak se rozloučil a vznesl se do nebe a usedl na Boží pravici.

Tak končí docela fantastický příběh Jehošuy, který byl prohlášen za Mesiáše, či také za Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Proto křesťané mohou mučit, vraždit, loupit, lhát atd., aniž by měli nějaké výčitky svědomí, vždyť Ježíš Kristus vzal všechny hříchy světa na sebe, takže křesťané mohou činit cokoliv a hřích mít nebudou.

A jak píše Friedrich Nietzsche: „Uctíváním mrtvého boha se křesťanství stalo nekrofilním kultem.“ Tato obliba až láska k mrtvolám je zřetelně vidět při návštěvě kostelů plných krvavých výjevů. Ovšem východní křesťanství, tedy pravoslavná řecko-ruská církev tyto nekrofilní znaky vůbec nepoužívá. Pravoslavní jsou oproti nám, západním křesťanům, jaksi inteligentnější a zobrazují Krista pouze živého. Ty jejich ikony Krista opravdu vypadají vznešeně a nadpozemsky a jsou vskutku oduševnělé. Taktéž používají pouze prostý kříž bez postavy, nemají žádnou mrtvolu na kříži.

A tento docela absurdní, vymyšlený, nelogický a rozporuplný příběh se stal fundamentem naší tzv. západní civilizace skoro na dva tisíce let. Ve jménu Krista se žehnalo zbraním a válkám, ve jménu lásky se vraždilo a upalovalo, ve jménu humanity se bombardovalo, ve jménu dobra lidé umírali hladem, ve jménu pravdy se nestydatě lhalo. Církevním papalášům vůbec nebylo proti mysli padělat důležité listiny, falšovat historii, balamutit babskými povídačkami své ovečky, k čemuž jim každá absurdní pověra byla dobrá. Proto také mohla bez výčitek svědomí vytvořit zvrhlou inkvizici a úzce spolupracovat snad se všemi fašistickými režimy.

Ideologové církve uměli a dokázali zahltit mozek obyvatel protikladnými a protichůdnými informacemi, samé paradoxy a protismyslnosti a fungovalo to bezproblémově, omámené a oblbené obyvatelstvo bylo poslušné, jak se na ovečky sluší a patří. Dnešní postmoderna tu metodu zblbování od církve pouze přejala. Konečně v době internetu nastala situace, kdy už je docela obtížné vnucovat obyvatelstvu nějaké iracionality, neb je mozek nebere, dává přednost racionálnu.

Závěrem bych parafrázoval slova Pontia Piláta: Na církvi katolické nenalézám ni jednu jedinou kladnou stránku.

Miliardě a půl Číňanů, miliardě a půl Indů a dvěma miliardám muslimů by byla tahle moje meditace nutně k smíchu a brali by to jako nějaké dadaisticko-surrealistické povídání, jako absurdní nesmysl, nanejvýše tak k chechotu. Myslím si, že už konečně bychom měli přestat s tím vnucováním našich křesťanských hodnot celému světu, vždyť jsme tím už trapní a směšní. A konečně bychom měli také přestat vyvážet naše „křesťanské hodnoty“ za pomocí tanků, raket a bombardérů.

PS: Citace z Evangelií jsou z ekumenického překladu, který vyšel v době tuhé totality v roce 1973.