Popsané události jsou třicet let staré a datum není chybné, probíhaly skutečně týden po oficiálních oslavách osvobození Rudou armádou. Píši o nich právě proto, že dorostla generace, která nanejvýš vidí oslavy současné (v Plzni) , chvílemi vzdálené realitě.
A pak jsou tu ti, žijící ve větší části státu, kde proběhlo osvobození jinak, a ti se o skutečném průběhu dozvídají z výkladů a památníků, jejichž vypovídací schopnnost ilustruje obrázek v závěru. Myslím si , že o tom, co bude napsáno na pamětní tabuli, by neměli rozhodovat zloději, jako je tomu na našem obrázku, ale někdo s vyšší morální úrovní a společenským rozhledem, pokud je někdo takový v dosahu.
Ale přenesme se do roku 1982. Československé vysílání stanice Svobodná Evropa na závěr zpravodajské relace čte místa, kde zástupci americké ambasády položí věnce k památníkům konce Druhé světové války. Následuje seznam míst, kde se tak stane: Vitějovice, Cheb, Domažlice, Rokycany , Lnáře, Sušice i s pravděpodobnými časovými údaji. Do Domažlic jsem nejel, pamatoval jsem tam pomník ,,hrdinné armádě USA" v roce 1969, který jsem tam ale za pět let nenašel.
Zvolil jsem tedy Rokycany. V aktuálním čase v Rokycanech nacházím jen všední náměstí , dotázaní občané se podivují, že dneska zrovna probíhá nějaká pietní akce, a nemají tušení, kde. V dalších dnech mi vysvětlují zasvěcenější, že hlavní sochou je tzv. ,,Divíšek", což je socha sovětského vojáka v blízkosti demarkační čáry, což byla podstata mého omylu. Přezdívka sochy byla zvolena na základě faktu, že se socha vojáka ,,diví" , co pohledává v ,,americké" zóně?
O rok později, tedy roku 1983, volím Sušici. Je tam železniční spojení a dále je přesně známo místo konání – náměstí, před hotelem Fialka.
Už při průchodu městem byla zřejmá slavnostní atmosféra. Tedy… na první poslech. Podezřívavé ucho občana normalizovaného státu hledalo nějaký chyták a nemuselo se dlouho namáhat. Ve městě byla slavnostní atmosféra tvořena městským rozhlasem, který běžel na maximální hlasitost a snad jen nezávislý pozorovatel z Demokratické republiky Kongo, pokud by ovšem neuměl česky a neznal typický průběh pietních akcí v Evropě, mohl usoudit, že oslava probíhá obvyklým způsobem. Městský rozhlas totiž hrál na maximum a jen občas se do něj vloudila zpráva, že kroužek dovedných rukou místní ZDŠ pod vedením soudružky Kalábové připravil výstavu u příležitosti 1. máje, kterou je možno shlédnout v klubovně školy nebo jinou podobnou zprávu, která vykazovala stejnou úchylku, totiž že nesouvisela s událostmi Druhé světové války. A znova dechovka…
A už přijíždí delegace včetně s vojenským atašé a asistentky rozdávají samolepky k výročí vysílání Hlasu Ameriky (1940-1980) a pohlednice s ohňostrojem anonymního určení. Na rohu hotelu Fialka za zvuku dechovky vzniká centrum dění, kde zástupce ambasády pronese krátký projev a položí květiny, pak se přesune hlouček , asi stočlenný, doprostřed náměstí, atašé podepisuje fotografie (pokud si je někdo přinesl) nebo pohlednice s ohňostrojem od asistentek. Asistentky fotografují Polaroidy. Škoda, docela pěkná fotka vojenského přidělence v parádní unifirmě se skupinou místních se mi ztratila při mém rozvodovém chaosu.
Zbývá dodat, že při projevu (vzhledem ke hlučnosti) nebyl jazyk důležitý, ba dokonce ani pomník armádě-osvoboditelce nebyl na pietním místě, namísto něj tam byla tabulka sdělující kolemjdoucím, že jako odezva na válečné zločiny ve vesnici My-Lai byl původní pomník odstraněn. Podpisová akce skončila, občané obou států se rozešli a oslava se tím uzavřela.
Od té doby se průběhy oslav měnily. Ale natírání tanku na růžovo našimi svobodně zvolenými zastupiteli už je novějšího data a mnozí jej pamatují na vlastní oči. I oslavy jsou součástí dějin. Ještě jednou se přimlouvám za to, aby poměry v zemi neurčovali blbečkové, kteří vymění bronzovou desku za dvě piva. Tito lidé nejsou využitelní ani k práci, ani k obraně státu. Nedávejme zmetkům takovou šanci!
Foto: "Slepý" pomník, Odry
Tak už ne třicet, ale čtyřicet let…