Vítěz chce psát dějiny

Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“

Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“

Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost), je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou.

Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní.

Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.

Převzato z blogu Tribun