Zločin bez trestu

Projev na pietním shromáždění na Václavském náměstí ke čtvrtému výročí masakru v Oděse 2. 5. 2018

V mezinárodním právu patří zločiny proti lidskosti mezi nejzávažnější a jsou nepromlčitelné. U medializovaného chemického útoku proti civilistům v Sýrii, který se zřejmě vůbec nestal, byl viník určen okamžitě, dohodou a bez přispění soudu, zatímco vymahatelnost trestního stíhání osob, které se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílely na oděském masakru, je i po čtyřech letech nulová. Proč tento dvojí metr? Prostě proto, že představitelé ukrajinské státní moci nemají zájem na vyšetření zločinů proti lidskosti páchaných v jejich vlastní zemi. A proč je představitelé západních států, kteří mluví o lidských právech v každém projevu, neženou k odpovědnosti? Proč nevymáhají vyšetření a potrestání masakru?

I na tyto řečnické otázky je odpověď snadná. Ani představitelé Západu totiž nemají zájem o spravedlivě vyšetření oděských vražd, jelikož šetření by rozkrylo síť souvisejících událostí. V té síti by nakonec uvízli i oni sami. Tak veliké ryby však zatím mezinárodní právo lovit nedokáže.

Rada bezpečnosti OSN už dvakrát obdržela žádost RF, aby se oděským masakrem a dalšími zločiny proti lidskosti na Ukrajině zabývala a zahájila mezinárodní vyšetřování. Návrh Ruska byl opakovaně vetován USA a Velkou Británií.

Zločiny proti lidskosti jsou však nepromlčitelné. I když mnohé stopy byly v Oděse zahlazeny, stále existují důkazy v podobě autentických videozáznamů z místa zločinu. I kdyby svědkové oněměli, videa z druhého května 2014 zachycující obléhání Domu odborů i hrůzné snímky dokumentující mučení a vraždění uvnitř budovy jsou dostatečně výmluvné. Střelné rány na hlavách obětí a další zachycené strašlivé detaily svědčí o tom, že masakr byl plánovaný a organizovaný.

Co bylo jeho účelem? Nacistické tlupy, především z Pravého sektoru, se sjely do Oděsy proto, aby terorem zastrašily svobodomyslné město a unifikovaly jeho obyvatele k jedinému povolenému názoru. Stejně jako snajpři z Majdanu i zabijáci v Oděse měli pro své zločiny záruku beztrestnosti. Zřejmě za svou službu pučistické juntě dostali i nějaký žold, ale hlavním motivem, proč se dali naverbovat, byla přitažlivost akce. Prostě je ta „práce“ bavila a tak ji prostě udělali, tito „gerojové“.

Ukrajinský poslanec z nacionalistické Radikální strany Igor Mosijčuk charakterizoval teror v Oděse těmito slovy. „Přijde čas, kdy druhý květen bude státním svátkem, protože v tomto dni získali Ukrajinci první skutečné vítězství v současné národně osvobozovací válce.“ Podle Igora Mosijčuka bude tento den zapsaný zlatým písmem v novodobé ukrajinské historii.

V opraveném a čistě vybíleném Domě odborů dnes sídlí štáb oděského námořnictva. Žádný pomník ani deska s nápisem nepřipomínají, co se tu stalo 2. května roku 2014. Při každém výročí zločinu se lidé, kteří chtějí uctít oběti, musejí prodírat kordonem policistů a bezpečnostními rámy a ze střech je sledují ostřelovači. I pieta je v tomto sektoru smrti nevítaná.

Dnes, v den čtvrtého výročí, zorganizovali ukrajinští pravicoví radikálové v Oděse pochod na oslavu masakru. Jsem si jista, že jej neopomenou natočit a hrdě rozeslat po sociálních sítích. Jednak svým zvrhlým sympatizantům, aby je povzbudili, ale i lidsky cítícím bytostem, aby je zastrašili. Tento záznam pochodujících nácků oslavujících hromadnou vraždu zřejmě ČT vysílat nebude. Cenzuru mlčením zvolila i v opačném případě, když neposlala svůj štáb ani sem, na pietní shromáždění. Pouze alternativní weby informovaly o dnešní smuteční akci v Praze. Mnozí čeští politici a jejich novináři nazývají tato nezávislá média proruskými a jejich přispěvatele a šiřitele obviňují z vlastizrady. Vyhledávat informace z různých zdrojů, aby si člověk mohl vytvořit vlastní názor však není vlastizrada, ale klopotná cesta k poznání pravdy. Pravda nemá národnost a nekádruje své hledače.

Jsem si jista, že pravda o masakru v Oděse nezůstane pohřbena jako ti mrtví, pevně věřím, že povstane z popela jako Fénix. Bez této víry v lidskou spravedlnost, kterou musíme bránit i proti skeptikům, co už to vzdali, by totiž i naše životy ztratily smysl. Z tohoto hlediska se mučedníci z Oděsy stávají trvalými strážci vyššího principu mravního.

Vážení přátelé, na závěr vám chci navrhnout, abychom pro naše mrtvé z Oděsy dali vyrobit pamětní desku a zajistili její důstojné umístění v Praze. Například u vchodu do Domu odborů na Žižkově. Pokud s mým nápadem souhlasíte, oslovíme i další občanské spolky i jednotlivce a přizveme je ke spolupráci.

Zdroj: Nová republika