Souvislosti v politice a v čase

Reklama


Posuny mocenských skutečností v politice se v plynoucím čase zhusta pohybují dosti paradoxně a to buď jen silou hmotné destrukce věcí a lidí, nebo přinejmenším hrozbou použití takové síly. Jinými slovy řečeno, z mezinárodního hlediska jsou to výhradně velikosti a výzbroje armád, které fyzicky i psychologicky rozhodují o dalším mezistátním vzájemném poměru národních sil a jsou to výhradně donucovací a represivní složky vnitrostátní, které rozhodují o dalším politickém vývoji uvnitř jednotlivých států.

V primitivním analogickém příkladu lze proto říci, že také u stolu v hospodě má hlavní slovo právě ten štamgast fyzicky nejsilnější a to až do té doby, dokud někdo (třebas i sám fyzicky slabší) nepřesvědčí většinu ostatních hostů k tomu, že by eventuálního arogantního siláka měli zbít, protože tu svou sílu už začal příliš zneužívat na úkor zájmů ostatních. Jako v celé přírodě, tak i u lidských jednotlivců nebo i u celých států tudíž rozhoduje především hrubá síla, vygenerovaná buď samou přírodou nebo zorganizovaná spoluprací původně sice slabších, ale o to inteligentnějších struktur.

Je sice pravda, že armády a represivní složky mezinárodní i vnitrostátní musí nejprve někdo vybudovat a potom je i živit, jenže jsou-li již jednou vybudovány a plně funkční, pak si své materiální zajištění, další energii a "výživu" od ostatního okolí již snadno vynutí samy, vyžaduje-li to situace a jestliže tu situaci velení těch armád a donucovacích složek právě takto vyhodnotí. Jak si "výživu" a "údržbu" těchto složek právě ony samy vynutí? Ovšem a pochopitelně – opět jen násilím, anebo alespoň hrozbou jeho použití.

Z ekonomických důvodů je tudíž jasné, že vybudovat a provozovat tyto složky jako útvary skutečně velmi silné si může dovolit jen územně, populačně a hospodářsky mohutný stát či společenství takových států, řídící se jednotnou politickou linií a de facto jedinou ústřední vládou. Tento poznatek pak zároveň i snadno vysvětluje skutečnost, proč je v mezinárodní politice prvořadou prioritou držitelů moci získat pod svou kontrolu co největší další nová území a tato stávající i nově dobytá území pak neustále do budoucna ještě dále rozšiřovat.


Velmoci a mocenští trpaslíci

Jsou tudíž zcela dětské a naivní představy mnohých jinak vzdělaných lidí, že velké mocnosti snad tyto kroky a nátlaky činí pouze z důvodů lidskoprávních, humanitárních a altruistických, jestliže nabízejí integraci pod svá "ochranná imperiální křídla" nejen dalším okolním, ale i teritoriálně vzdáleným státům. Nabízení tzv. ochrany od velmocí kapitalistických, tyto velmoci pak označují za pomoc a vývoz demokracie, nabízení a ochrany od velmocí jinak politicky orientovaných, pak tyto velmoci označují za pomoc a vývoz nějaké nové revoluce či nějakého (staro) nového a často velmi militantního náboženství. Že trvalost převahy vojenské síly ekonomicky následně zajišťuje mocensky vnucená jednotná měna, je rovněž jasné.

Převedeme-li tyto obecné poznatky do historických i soudobých výstupů reálné politické praxe, pak je jasné, že všechny velmoci a jejich vojenské bloky budou mít vždy snahu se rozšiřovat na úkor velmocí druhých a na úkor jejich vojenských bloků, přičemž předmětem jejich "integračního zájmu" budou vždy buď rovnou státy územně menší a vojensky slabé, anebo sice státy dosud vojensky rovnocenné, které však předtím byly pomocí tajných služeb různými etnickými, národnostními či náboženskými válkami nejprve územně, politicky a mocensky rozbity, aby pak následně mohly být silnějšími impériemi úspěšně pohlceny. Není proto ani rozumné si myslet, že vojensky velmi silná velmoc se bude někoho tázat, co si ještě může dovolit, pokud naproti té velmoci nebude stát jiná velmoc s ještě mohutnějším arzenálem zbraní a početně silnějšími divizemi.

Z konkurenčních důvodů nemají velmoci zájem, aby se jiné malé státy slučovaly ve větší celky (pokud to ovšem není pod tzv. ochranu právě těchto velmocí) a naopak podporují jejich ještě větší štěpení. K těmto účelům a kvůli výhodě budoucí ovladatelnosti i vydíratelnosti podporují proto velmoci v malých státech takové regionální vůdce, které je možno si koupit penězi či osobními výhodami. Rovněž prvky deprivantství nebo jakákoliv ideologie s prvky kategorické nesmiřitelnosti, obřadnosti či formální strohosti (nacionalismus, náboženství, či bezdůvodné lpění na vhodných autoritách), to všechno se pro ten účel hodí.

Ve velkých a vojensky silných státech proto vždy primárně rozhodují velitelé armád a šéfové tajných služeb pomocí svých politicko-diplomatických úředníků – a to zejména směrem ven. Ve státech malých a vojensky slabších pak primárně rozhodují pouze směrem dovnitř šéfové soudů, věznic, prokuratur a policejních složek ministerstev vnitra, kontrolujících a zabezpečujících vnitrostátní dohled nad občanským klidem, nutným pro organizační a taktické rozhodování servisních elit, přičemž o utajení znalosti faktu, že servisní elity jsou jen loutkami strategických elit skrytých, řídících ze zákulisí ekonomiku i politiku, se pak vždy ochotně a kooperativně postará mediální propaganda.


Hierarchie moci

Jak ukazuje historie politických systémů od starověku až po dnešní dobu, celá hierarchie nejvyšší moci těch vojensky nejsilnějších států má však ještě jeden poněkud skrytý a důležitý mezičlánek, zajišťující nejen ovládání, ale i kontrolu vnitřní činnosti tohoto silového mocenského aparátu. Je to dáno poznatkem ověřeným dějinami, mající podstatu v tom, že chce-li si centrum nejvyšší politické moci udržet plnou kontrolu nad velením armády, pak musí mít neustále k dispozici ještě další a nepříliš velký útvar. Útvar o to pečlivěji vybraný, složený z výborně vycvičených, silně vyzbrojených a až fanaticky oddaných vojáků, policistů a specialistů komunikačních a tajných služeb, kteří spolehlivě uhlídají právě těch něco málo jednotlivců ze štábu hlavního velení řadové armády.

Přirovnat by to bylo možné k dvojitému systému pojistek ručního granátu: Pojistce přepravní a pojistce vrhové. Celý tento mechanismus a jeho opodstatnění až dosud v dějinách pochopili všichni Vůdci, kterým pak čestní historici přiřadili označení zločinců, vrahů a řezníků, nepochopili to bytostní demokraté, kteří svou naivitu obvykle následně v atentátech zaplatili životem právě z rukou a zbraní těch řezníků. Že právě k tomu účelu musí být vytvořena příslušná speciální legislativa a financování těchto složek, nejvěrnějších vrcholovému vedení státu, je samozřejmé.

Otázka suverenity států a vojenských bloků a ochrana jejich hranic je proto vždy dána jen silovou pozicí každého takového velmocenského státu. Existují-li vedle nich ještě nějaké státy menší, které už nejsou schopny vojensky ubránit své hranice, pak na jejich územní zisk zainteresované velmoci vyvíjejí tlak ku prolomení hranic všemi vojenskými i nevojenskými prostředky, přičemž na začátku se vždy nejdříve prolamují bariéry prostředky propagandisticko-komunikačními (nátlak na volný pohyb osob, média, internet), pak prostředky ekonomickými (obchodně-ekonomická a finanční globalizace nebo naopak vydírací embarga a sankce), přičemž finance a národní banky malých států řídí soukromé banky kmotrů velkých států. Nakonec jsou potom prolamovány bariéry vojensko-politické (zřizování vojenských základen na územích cizích států a pohlcování daných menších států do vojenských bloků na tomto vlivu zainteresovaných velmocí).

Je přitom pochopitelné, že těmto snahám vždy nejsilněji brání až do tehdy tam přítomné prvky jakékoliv přímé demokracie, pokud vůbec ještě v těch menších státech existují. Proto jsou politickým manévrováním velmocí takové prvky většinou buď eliminovány, anebo milostivě ponechávány jen na těch státních územích, na nichž se velmoci již předtím utilitárně dohodly jako na územích navenek oficiálně politicky neutrálních, územích vhodných k soukromému "odklánění" dříve státních a později "zprivatizovaných" majetků a financí. Typickým příkladem takových států v Evropě jsou Švýcarsko, Lichtenštejnsko či Rakousko, ze zámořských území to jsou státečky daňových rájů, kam elity velmocí ukrývají svá nashromážděná bohatství, jimiž do budoucna hodlají posilovat své, dnes již dobyté politické a ekonomické pozice.

Jak je vidět, praxe politiky je v podstatě věc celkem srozumitelná a občas až primitivně jednoduchá. Aby se však masám občanů politika navenek jevila jako záležitost náročná a složitá, tak právě to je zásadní a někdy i jedinou starostí medií a jejich propagandy, protože posláním propagandy a její "politické práce" při překrucování přítomnosti i dějin je, vzbuzovat v občanských masách víru ve správnost politiky jen jejich vlastních národních a stranických "starostlivých" vůdců, oddanost náročnosti jejich práce a to i za tu cenu, že by na takovou jejich politiku měl zahynout celý svět, včetně režimu věřících prostých občanů samotných. A to v první řadě, protože svět věřících a neznalých lidiček chce být dobrovolně klamán, jelikož myšlení vlastní hlavou obvykle značně bolí.

Foto: Petr Ďoubalík, www.douba.cz

Přejít do diskuze k článku