Září 01, 2010
LONDÝN – Tony Blair lituje zákazu honu na lišku, ale ne invaze do Iráku. Byl okouzlen princeznou Dianou, obával se královny Alžběty II. Vychvaluje prezidenta George W. Bushe, svého blízkého kolegu Gordona Browna však nazvývá mužem s „nulovou“ emoční inteligencí. Uznává, že ho někteří považují za lháře, a říká, že možná trochu moc pil.
Blairovy dlouho očekávané memoáry, středeční hit knihkupectví, 700 stránek plných odhalení i sebeobhajoby, poskytuje dostatek potravy pro stoupence i odpůrce bývalého britského lídra. Bývalému britskému ministerskému předsedovi byly předem vyplaceny 4 miliony liber za knihu „The Journey“ (Cesta), která líčí jeho vývoj od politického nováčka přes mladistvého ministerského předsedu až ke zprvu obdivovanému a poté zlořečenému státníkovi.
Irák je jeho nejrozporuplnější odkaz, ale Blair říká, že nelituje svého rozhodnutí vstoupit do války vedené Spojenými státy, i když plakal pro její oběti. Veškeré výnosy z knihy věnoval na charitu pro raněné vojáky. „Já … lituji každým vláknem své existence ztráty těch, kteří zemřeli,“ píše Blair. „Slzy, i když už jich bylo mnoho, to nemohou vyjádřit.“ Hned však dodává: „…na základě toho, co víme teď, stále věřím, že ponechání Saddáma u moci by bylo větší riziko pro naši bezpečnost než jeho odstranění.“
„Nemohu litovat rozhodnutí jít do války,“ říká, i když přiznává, že by nikdy nepředpokládal, že to, co nastane po svržení Saddáma, bude taková černá můra. Ví, že jeho pozice je nepopulární: „Přátelé nesouhlasili s válkou a myslí si, že jsem umíněný, jiní, méně přátelští, si myslí, že jsem lhář.“
Kniha sice šla ve středu v britských obchodech rychle na odbyt a stala se jedničkou v britské knižní hitparádě Amazonu, ve Spojených státech se však pouze pokoušela proniknout do první stovky. Obrázek dokreslují protesty mírových aktivistů před obchodem v Londýně. Lindsey German z „Koalice Stop válce (Stop the War Coalition)“ označil Blaira jako válečného zločince a řekl, že kniha byla „pokusem ospravedlnit neospravedlnitelné“.
Dnes sedmapadesátiletý Blair odstoupil v červnu 2007 po deseti letech, jež zahrnovala historické mírové dohody v Severním Irsku, silně nepopulární válku v Iráku i pokračující konflikt v Afghánistánu.
Pro mnoho Američanů zůstává i nadále oceňovaným spojencem, který stál po boku s USA v boji proti mezinárodnímu terorismu. Blair plánuje, že 13. září 2010 přijme ve Philadelphi medaili Liberty od bývalého prezidenta Billa Clintona. Doma však je mnohem kontroverznější postavou. Když se v roce 1997 dostal k moci, byl na vrcholu popularity, když o deset let později odcházel ze svého úřadu, byl mnohými odsuzován za Irák i jako osoba, které byla přisuzována odpovědost za mnoho špatného v jeho vlastní Labouristické straně.
Kniha „Cesta“ důrazně obhajuje jeho politiku. Blair říká, že jako jednoho z mála, co udělal, lituje zákazu lovu lišek, který mezi mnoha lidmi na venkově způsobil pobouření. „Neuvědomil jsem si, jak moc je to pro lovce lišek součástí jejich způsobu života,“ říká. „Vášně, které ta záležitost vyvolala, byly atavistické.“
V Británii jsou nejvíce analyzovány ty části knihy, které se týkají vztahů Blaira s Gordonem Brownem, jenž byl jeho partnerem v roce 1990 při modernizaci Labouristické strany a působil jako ministr financí poté, co Blair uspěl a stal se premiérem. Brown byl premiérem další tři roky, až do letošního května, kdy prohrál volby, čímž se dostala k moci koalice Konzervativní a Liberálně-demokratické strany. Blair říká, že cítil, že paličatý Brown „bude jako vůdce katastrofou“. „Gordon je podivný chlapík,“ píše Blair – „silný, schopný a oslnivý,“ ale také „těžko pochopitelný, občas to dohánělo k šílenství… Politická kalkulace – ano. Politické cítění – ne. Analytická inteligence – absolutní. Emoční inteligence – nula.“
Bývalý prezident George W. Bush je naopak veleben jako inteligentní, jako přítel a „skutečný idealista“. „Nedávno mi položili otázku, u kterého z politických vůdců jsem se setkal s nejvyšší mravní integritou – já stavím George téměř na vrchol,“ říká Blair.
Blair přirovnává boj proti islámskému extremismu ke studené válce a říká, že bojovat v Afghánistánu a jinde se musí „tak dlouho, jak je nutné“ – možná i celá desetiletí. Označuje Guantanámo za internační tábor pro podezřelé z terorismu, kteří byli odsouzeni ochránci občanských svobod, což je „politika, která byla srozumitelná a svým způsobem ospravedltelná“, i když říká, že to bylo prováděno „takřka tím nejprovokativnějším způsobem ze všech možných“.
„Cesta“ nabízí pohled mezi slavné a mocné, včetně poznámky, že Nelson Mandela umí být „dotěrný jak moucha v pekle, když si to okolnosti vyžadují.“ Blair líčí trapné vzájemné vztahy s královnou v období po smrti Diany, kdy byla podpora pro britskou monarchii na bodu mrazu. Blair řekl, že se pokusil u královny dosáhnout, aby udělala veřejné prohlášení, a myslí si, že královna ho kvůli tomu začala považovat za „arogantního“. Neboť v této oblasti, řekl, královna trpí „jistou povýšeností“. Panovnice mu však ukázala i jinou, domácí stránku své povahy. Blair vypráví, jak během víkendového grilování u královské rodiny na Balmoralu nastala – „temperamentní kombinace zajímavého, surrealistického a naprosto šíleného“ – když se princ Philip ujal vaření, zatímco královna si oblékla gumové rukavice a umyla nádobí.
S Dianou, „mimořádně okouzlující“ ženou, bylo snazší vyjít. Blair říká, že ji varoval, že má špatný pocit z jejího přítele Dodiho Fayeda. „Dodi Fayed byl problém“, říká, i když připouští, že ani přesně neví, proč. „Cítil jsem se z něj nesvůj.“ Diana a Dodi byli zabiti při havárii jejich automobilu v Paříži v srpnu 1997. Blair ji ve své smuteční řeči označil jako „princeznu lidí“, a zachytil tak dokonale náladu veřejnosti, což v té době pomohlo upevnit jeho popularitu.
Jinde Blair mluví o svém vztahu k alkoholu, říká, že pil whisky nebo gin s tonikem před večeří, a „pár sklenic vína nebo dokonce půl láhve během ní.“ „Měl jsem jedno omezení,“ říká. „Byl jsem si však vědom, že je to jen berlička“ – i když si po zralé úvaze myslí, že chlast mu spíše prospěl, než ublížil.
Převzato z Information Clearing House
Překlad: Aram