Čí je Donbas?

Čí je země? Státu, který kolem ní nakreslil své hranice, nebo lidí, kteří v ní žijí? Otázka, která měla dávno patřit historii, ale jak ukazuje krize na Ukrajině, tak je pořád velmi žhavá a bolestivá. A jestli na ni chceme v souvislosti s Ukrajinou hledat odpověď, měli bychom hledat rychle, dokud vůbec nějaká Ukrajina existuje a dokud v ní nějací lidé žijí, dřív než se změní v jedno velké krematorium.

Jaký princip by měl dostat přednost – státoprávní, kdy země patří státu a lidé v ní žijící jsou mu povinováni loajalitou, nebo lidskoprávní, podle kterého patří lidem, kteří v ní žijí, a ti si sami určují, jaký stát si pro její správu vyberou, nebo zřídí? Oba principy mají nepřekvapivě svá pro i proti a nic nenasvědčuje tomu, že by existovala univerzální, definitivní a autoritativní odpověď na otázku, který z nich má mít přednost.

Asi největší slabinou lidskoprávního principu je nebezpečí, že se obyvatelé těch (většinou jen shodou náhod) bohatších oblastí budou snažit ty méně šťastné hodit přes palubu, nechat si svoje bohatství pro sebe a trhnout se. Při troše šikovnosti a dobré práci s migraci by pak šlo s pomocí lidskoprávního principu rozebrat jakýkoliv stát na kousíčky, což, pokud stále uznáváme státy jako nezbytné a rozumné organizační jednotky lidské společnosti, není riziko zanedbatelné.

Státoprávní princip má slabin ovšem více a závažnějších. Především stát neprodukuje občany, ale občané produkují stát. Lidé jsou zdrojem státu, nikoliv naopak, a stát se nemůže domáhat legitimity své existence bez souhlasu lidí, kteří v něm žijí. Bez souhlasu svých občanů není stát nic víc, než organizované násilí (to je v podstatě i s ním, ale právě kvůli němu může i přesto existovat).

Další silnou námitkou proti státoprávnímu principu je volatilita států. Státy tu nebyly odjakživa, ale vznikaly postupně, měnily se a mění se stále a neexistuje jediný rozumný důvod, proč by nějaký momentální stav měl být prohlášen za definitivní a neměnný.

Při vědomí toho, jak násilná a v materiálu i lidech nákladná je snaha o prosazení státoprávního principu na Ukrajině, kloním se osobně k tomu, že přednost by měl mít princip lidskoprávní, tedy právo na sebeurčení, i za cenu toho, že se budou muset překreslovat mapy. Pořád lepší kreslit nové mapy, než kopat nové hroby.

Samozřejmě, že Kyjev může po Donbaských požadovat zdrženlivost, může žádat, aby své rozhodnutí zvážili, může se dovolávat stability a solidarity, ale pokud se lidé v Donbasu rozhodnout, že už nechtějí být Ukrajinci, nemá právo jim v tom bránit, a už vůbec ne silou. Konforntační linie a síla, kterou Kyjev proti Donbasu používá, jej zbavují všech „rodičovských“ práv a činí další soužití v jednom státě nemožné a nerozumné.

Bohužel, EU a NATO, takto jediní aktéři, kteří by mohli přivést Kyjev k rozumu, se rozhodli nebrat ohledy na utrpení lidí a dát přednost principu státoprávnímu, takže Kyjev má volné ruce k použití libovolné síly k vynucení si své vůle válkou – občanskou válkou – i s bianco šekem na válečné zločiny.

Před Rusy z Donbasu se tak otevírají v zásadě jen tři možnosti, jedna horší než druhá: 1. budou ze svých domovů vyhnáni, 2. budou ve svých domovech zabiti, 3. přežijí a zůstanou, ale už nebudou na Donbase doma a Ukrajinu už nebudou nikdy respektovat jako svoji vlast. Na každý pád ale o svoji zemi přijdou, už ji nebudou moci považovat za svoji. Existuje jen jediná další varianta – že by se do věci vložilo otevřeně Rusko a rozhodlo v neprospěch Kyjeva silou, ale ta hrozí tak nepředvídatelnými důsledky, že k ní, přes všechny sympatie k separatistům, doufejme nedojde.

V podstatě nejsme svědky ničeho jiného, než byli lidé před 100 lety: vražedného šílenství ve jménu čáry na mapě. A záruka, že na hekatomby tentokrát nedojde, žádná není. Stojí nějaká Ukrajina za to? Stojí nějaká Ukrajina za válku, smrt, bídu a utrpení? Stál by vůbec nějaký stát za to? Rozpadlo se Československo, rozpadl se Súdán, rozpadla se Etiopie, rozpadl se Sovětský svaz, proč by se neměla rozpadnou Ukrajina, když to chtějí sami lidé, kteří v ní žijí?

Převzato z blogu Tribun