60 let od atentátu na JFK

Dnes to je přesně 60 let. Bylo mi něco přes 22 let, měl jsem páru ještě ze šachty a dobré studijní výsledky, takže jsem dostával prospěchové stipendium. Bydlel jsem na koleji Jarov, což byla společná kolej pro obě pohlaví. Opravdu se tam nebydlelo špatně. Kousek po Koněvově pod kolejí byla hospoda. Říkalo se tam „U táty“. Hospodský měl pomalu již odkvétající dceru a pořád ještě doufal, že jí obtěžká některý z budoucích inženýrů a holku tak dobře zabezpečí. Za mě se tak nestalo.

Ten večer byla hospoda plná do posledního místečka. Už odpoledne jsem pozval na pivo mého nového spolubydlícího- obrovského černocha z Basutska jménem Tchangela Hohlo. Basutsko bylo obrovské území uprostřed Jihoafrické republiky, ovládané systémem blízkým koncentrákům. Konečně šlo přece o britský vynález, kterým tito dobráci oslavili začátek 20. století!

Tchangela se ke mně choval jako k bílému sáhibovi, dělal každodenní pořádek v pokoji a kdykoliv jsem na pokoj přišel, většinou s návštěvou, hned mi sdělil, že si potřebuje něco nastudovat, a odešel. Takže sedíme spolu „U táty“ asi u třetího piva, když se náhle z rozhlasu po drátě ozvala zpráva, že byl v Dallasu uskutečněn atentát na presidenta Kennedyho. Po odeznění toho neskutečného překvapení se začali zahraniční studenti zuřivě hádat. Jeden z pokoje hned vedle mého se začal rvát s druhým studentem, který bydlel o dva pokoje dál. Byli jsme všichni tři přátelé, v té chvíli ale začala téci krev. Drželi se rukama a dávali si rány hlavou do svých obličejů. Vyskočil jsem a snažil se ty dva od sebe odtrhnout. Marně, navíc jsem začal dostávat rány pod pás, jak se ti kohouti ještě při té rvačce okopávali. Hospoda se stala jedním ringem. Ve vzduchu létaly porcelánové tácky, půllitry i židle a se mnou to začínalo vypadat bledě.

V tu chvíli se nad námi objevil černý obličej a černé ruce popadly oba rváče za límce a vynesly je před hospodu, což mne zachránilo. Jedni studenti se radovali jako nepříčetní, že je po Kennedym, druzí ho oplakávali, protože oceňovali jeho prezidentování v Karibské krizi i v dalších tehdejších konfliktech a stejně jako já ho spojovali s všeobecným mírovým vývojem ve světě.

Já byl smutný. Uvědomil jsem si tenkrát, že naše mírové představy o soužití Západu s Východem nejsou reálné. U nás běžela zlatá šedesátá, tancovali jsme twist a rock and roll, kam ses podíval, všude vznikaly bigbítové kapely jako byl Olympic a desítky dalších. Politický vývoj k rozumné svobodě se začal zrychlovat. Prostě všude byl znát optimismus našeho mládí. Ale už toho 23. listopadu bylo vlastně předurčeno, že to s naším socialismem s lidskou tváří nedopadne dobře. A také o 5 let později přijely tanky a s nimi všudypřítomné lži.

Dnes, 60 let poté, jsem na celé síti nenašel jedinou vzpomínku na J. F. Kennedyho. Asi proto, že byl prvním americkým prezidentem, který překážel majitelům Fedu tak hodně, že ho nechali zavraždit. To byl skutečný začátek období vlády Deep state v USA a jeho prorůstání do vlád ostatních západních „demokracií“.

Věřme, že toto dějinné období po 60 letech končí. Na Ukrajině, Středním východě i v Jihovýchodní Asii jsou patrné změny, jež tento závěr podporují.

Stanův komentář: Na ČT 2 včera před půlnocí vysílali britský „dokumentární film“ Atentát na Kennedyho, který sliboval, že „odhalí nedávno odtajněné dokumenty vrhající světlo na případ, který zůstává i po šedesáti letech otevřený“. Byla to tak strašná slátanina, že jsem se na to vydržel dívat necelých pět minut…