Dnes jsme jeli vlakem druhé třídy po kolejích směrem od hlavního města venkoncem na venkov. Byla nás převážná většina a jeli jsme, ostatně jako pořád, někam tam, kde lišky dávají dobrou noc. Za těžké peníze jsme se kodrcali v rozbitých, špinavých, vymrzlých a zapáchajících vagonech – tam, kde se na každého cestujícího druhé třídy z vysoka kašle.
Na chvíli jsme se zastavili v jedné vykřičené stanici, kam z opačného směru, cestou do hlavního města, narychlo přijel vlak první třídy. Jen co jsme se na tom nádraží zastavili, propaganda začala z amplionů vyřvávat, že můžeme, spíše musíme, okamžitě a přímo zvolit v opačně jedoucím vlaku první třídy vlakvedoucího, který nám bude vládnout.
Za okny vagonů druhého vlaku jsme viděli nějaké zoufalé obličeje. Nebyly nic moc. Zarazilo mne, proč mám volit vlakvedoucího v opačně jedoucím vlaku, který s námi nemá vůbec nic co dočinění, a nikoliv v tom našem. V našem vlaku přece potřebujeme mít svého vlakvedoucího, který bude řídit náš vlak, ve kterém pojede on sám.
Ostatním cestujícím to divné nebylo. Byl jsem sám a jediný, proto můj názor nebyl jistě správný. Statistika říká pravdu, zvláště když jsme si ji udělali sami. Zřejmě jsem nemocný a ostatní cestující jsou zdraví. Strčil jsem si ten svůj názor za klobouk, který nemám. Je mi ukradený. Klobouk i názor. Náš vlak jede přece tak jako vždycky a tak jako tak – do Prkvančic.
Ale ten druhý vlak jede také někam – do P. Nakonec jsem rád, že jedu v tom našem vlaku. Stejně na příští stanici vystupuji, zatímco z vlaku první třídy se už nikdy vystoupit nedá. Jede přece přímo do P. Mrtvolné grimasy za jeho okny, jsou již nyní opuchlé bolestí. Není jim co závidět.
