Amen s námi?

Česká vláda, a teď i Poslanecká sněmovna hodlají znovu zatnout sekeru do dnes už skomírajícího stromu státních financí. Výdaj 136 miliard na "dar církvi" bude pro ČR znamenat stejnou pohromu, jakou bude v brzké době pro Slovensko příspěvek do evropského směnného mechanismu, který si navíc budou moci bruselští mágové inkasovat přímo z Národní banky SR. Jak řekl slovenský politik R. Sulík, zdvihne se tak zadlužení  slovenského státu. To, které se podařilo snížit na zhruba 17 % HDP díky privatizaci 36 slovenských vodních elektráren, postavených, jak jinak, v období tzv. nesvobody. Je přitom jasné, že možnosti "privatizací" jsou limitní, stejně tak jako mají konec příjmy z těchto "privatizačních loupeží".


Česká republika je na tom možná ještě hůře, než sousední Slovensko. Neměli bychom ovšem hledět jen do současnosti. Česká politika byla vždy tvořena nešťastníky, kteří – když už malého vzrůstu – usilovali o "velké" činy (za peníze národa). V polovině 20. let začíná česká diplomacie hovořit o spojení zemí Střední Evropy, a tento "styl" práce ji nepřechází ani později. Ač už je po Mnichovu zcela jasné, že prvorepubliková diplomacie byla omylem, londýnská vláda (jmenovaná Benešem) a Státní rada (také jmenovaná Benešem) uzavírají dvě separátní dohody s katolickým Polskem, které  nedávno okupovalo Těšínsko, o poválečné konfederaci "sui generis", jak sdělil  předsedovi prezídia SSSR Molotovovi  v roce 1943 sám Beneš. Přirozeně, jako součást sovětské podpory je nabízena Podkarpatská Rus, na jejíž přivtělení k sovětské Ukrajině trval tehdejší I. tajemník ukrajinské KSSS a Stalinův oblíbenec, N. S. Chruščov.


Republika československá ovšem nebyla obětí Sovětů. RČS i SSSR byli spojenci, a tak J. V. Stalin nabídl za Podkarpatskou Rus územní náhradu, kterou si československá vláda měla sama stanovit. Nabízeno bylo Kladsko, ale zejména Horní a Dolní Lužice. Obě Lužice byly zeměmi Koruny České po staletí, dědický nárok Praha (viz Pražský mír 1635) nikdy neztratila, a po Bílé hoře, jako její "efekt", byly katolickým císařem Ferdinandem II.  obě Lužice jen zastaveny jako zboží. Právně-historický nárok Čechů na Lužici ostatně nikdo  nikdy nezpochybnil.


Stalinovi rádci, kteří očekávali obsazení části Německa Rusy, věděli, že v Lužici se nalézají největší světové zásoby lignitu a hnědého uhlí. Dr. Edvard Beneš se k nabídce nevyslovil (ač Lužičtí Srbové byli všemi deseti pro), a Moskva si Benešovo mlčení vyložila jako – odmítnutí. Snad to politikům bylo jedno, snad už stejně plánovali transfer německého obyvatelstva Sudet  na sever (Lužice), jih i západ. Transfer, či odsun pak přivedl do Lužice tisíce protičesky naladěných Němců, kteří se zde usadili, takže věc Lužice byla ignorancí Hradu ztracena, stejně jako Podkarpatská Rus. Dnes nás čeká ztráta vnitrozemských enkláv (lhostejno jak velkých) ve prospěch zástupců Svatého stolce. Třetí územní ztráta během jednoho století…


Aby bylo jasné, v čem tkvěl význam Lužice, připomenu, že na jejím území se nacházely největší podniky a kombináty pozdější NDR. VEB Fortschritt, vyrábějící všechny druhy zemědělských strojů, tedy nejen oblíbené kombajny, VEB Robur s produkcí lehkých nákladních aut  i VEB "Schwarze Pumpe" v Hoyerswerdě. Poté, co Rusové odvezli  po válce každý šroubek německého majetku, byly tyto podniky vybudovány na zelené louce. Schwarze Pumpe, kdysi napajedlo pro koně saského kurfiřta, se změnila  v závod, zpracovávající 2,5 mil. tun koksu (NDR předtím dovážela koks z Porůří), produkující 3,5 mil. kubických metrů plynu, a dodávající 676 kWh elektrické energie do sítě mimo závod. Z odkrývaného uhlí ve velkodolech se vyráběl benzín, dehet, oleje, fenoly a další, přičemž práci zde našlo několik set tisíc zaměstnanců (v samotné Hoyerswerdě šlo o 30 000 obyvatel, kteří se dočkali bytů už v období 1956 – 1961). Existuje-li dynamika hospodářského růstu (výroba těžké chemie měla být v NDR omezena až po roce 2064), každý stát je schopen hradit závazky jakéhokoli druhu. Neprosperuje-li Lužice, jejíž velkodoly se změnily v "turisticky atraktivní" jezerní krajinu, neprosperují  dnes tamní lidé. Proto nevím, vidíce osud "vedlejšího území Koruny České" – Lužice, z čeho sama "Koruna Česká" hodlá v budoucnu obsluhovat dluh, který si nyní "na církev" vezme, ani jak tento dluh hodlá umořovat. Není – a nebude – z čeho.


Připomenu, že ona ekonomy na Hradě i v podhradí akcentovaná úspěšná "prvotní akumulace kapitálu" začínala vnějším impulzem. V 15. století jím třeba bylo objevení Ameriky, její drancování (zajetí posledního Inky a jeho "dobrovolnou" výměnu za tuny zlata). Zlato, vykradené z pralesů Jižní Ameriky se však "pod katolickými veličenstvy" neohřálo a putovalo za zboží do  protestantských Flander, kde byly soukány vlněné látky z anglických ovcí. Chovy ovcí na britských ostrovech rozšířeny na úkor drobných vlastníků půdy (ohrazování), a bezzemci hnáni do měst, kde se stávali kořistí tkalcovských manufaktur. Kořistí začal kapitalismus, kořistnictvím pokračuje. Což ovšem znamená, že  takovou lehkost, s jakou španělský Habsburk obvěňoval církev kradeným inckým zlatem, tato vláda v budoucím inkasu čehokoliv mít  nebude.


Marx řekl, že kapitalismus dře z lidí kůži. Nevěděl, dodávám, že pod kůží jsou transferabilní orgány. A tak lze při moudrosti "pravých" vlád očekávat nejhorší. Že by každý občan po jedné ledvině církvi?

Přejít do diskuze k článku