Budování státu IV : Jaký jedinec do politiky?

1. Montesquieu aneb diktatura exekutivy

     Šlechtic a obhájce konstituční monarchie Charles Louis Montesquieu vydal roku 1748 po celoživotním zkoumání spis nazvaný O duchu zákonů, kde se snaží určit povahu politických institucí vzhledem k zákonům. Francouzská i americká revoluce zavedla jeho princip rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou jako základní princip demokratické formy vlády. Všechny druhy moci jsou zároveň odděleny a zároveň závisí jedna na druhé. Vzájemným omezením jsou donuceny ke spolupráci, aniž by jedna moc zničila druhou. Liberální společnost zakotvuje efektivní svobodu jedince v rovnosti před zákonem, ve faktické možnosti volit a být volen, a tím určovat přes politicky ustavenou vládu chod veřejných věcí. A vláda zákona je možná pouze tehdy, pokud si bude trojí moc ve státě vzájemně konkurovat, a přitom bude odkázána jinou mocí do svých vlastních mezí. V současné vládě oligarchických zájmových skupin jasně vítězí pouhá exekutiva, tj. vláda. V ní dominuje správa jednotlivých ministerstev, z nichž vyniká správa měšce čili moc ministerstva financí. Pokleslá exekutiva vidí finance a rozpočet jako jediný zdroj moci ve státě. Ostatní složky moci odloučené od státního rozpočtu mají za úkol buď přímo sloužit vládě, nebo mají maskovat nerovnoměrné rozdělení všech tří složek moci. V současné éře exekutivně pojaté vlády dostává demokracie totálně na zadek z těchto důvodů:

• Parlament vypracovává zákony na zakázku oligarchie, a navíc je schvaluje v tzv. "zrychleném řízení". Veřejnost nemůže nijak zasáhnout do tvorby zákonů. Ze zákonodárného procesu je dokonce vyřazena i řádně zvolená parlamentní opozice. Vláda si v podstatě vládne sama sobě, a to pomocí ad hoc vydaných dekretů schvalovaných poslušným parlamentem.
• Exekutivní dekrety sledující ziskuchtivé a krátkodobé cíle oligarchie vytvářejí prostředí právní anomie, v níž nelze zajistit výkon spravedlnosti. Svévolná exekutiva fakticky paralyzuje výkon parlamentu, státní správy a soudnictví, a pak veřejnosti dokazuje zbytečnost obou ostatních pilířů moci.
• Vytvářením falešným vědomím a demagogií ukazuje exekutiva obě ostatní složky moci jako neschopné nástroje vlády. Ta by ráda dělala pro lidi věci rychle a dobře. Ale nemůže tak činit kvůli "zkorumpovaným" poslancům, "zlým" soudcům a "líným" úředníkům. Od této ideologie je už jen krok k autoritativnímu a k fašistickému typu státu.
• Soudní moc se stává služkou exekutivní moci, a to přes zpolitizované státní zastupitelství a skrze mocenské kliky dlouhodobě vládnoucí na ministerstvu spravedlnosti díky partajnímu obsazování klíčových postů. Úkol soudní moci sloužící exekutivě a oligarchii je jasný. Přes mafiánské instituce typu plzeňských práv je třeba infiltrovat do soudního systému zkorumpované jedince všeho druhu a skrze jejich skryté působení pak efektivně zajišťovat beztrestnost všem systémově důležitým zlodějům a politikům.
• Systémem dlouhodobě přidělovaných koncesí na veřejnoprávní majetek (zdravotnictví, školství, důchody, stavby atd.) se rozdává moc a majetek těm privilegovaným skupinám, které nahrabaly značný majetek a vliv již za Klausovy privatizace. Tyto skupiny přes nově založené strany a za nimi stojící rodinné dynastie mohou ovládnout přes diktát exekutivy i celý stát, a to na dlouhé generace.

2. Tocqueville aneb riziko masové rovnosti

     Ze známého díla Demokracie v Americe (1840) jsou klíčové dvě věci, které souvisí s pečlivým pozorováním americké společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville dává odpověď na zkrocení pleonexie, kterou známe od Platóna jako destruktivní sílu v obci (viz III. část). Americká demokracie se podle Tocquevilla projevuje trvalou vášní k rovnosti všech občanů před zákonem. Američané věří, že tato rovnost je lidem dána od narození. Rovnost z hlediska vzájemného respektu stejného postavení před zákonem současně vede ke hledání osobního blaha a majetku. Tato individuální touha po majetku pochopitelně produkuje nerovnost. Politická a demokratická rovnost mezi lidmi nevylučuje individuální sociální nerovnost šancí a majetku. Občané kolektivně vyznávají politickou rovnost jako první a zásadní politický princip, ale zároveň se individuálně snaží v životě dosáhnout stále lepšího společenského postavení a bohatství. Američan z 19. století touží po obecné rovnosti všech a současně chce sociálně vynikat ve společnosti a chce žít ve stále větším blahobytu. Nerovnost majetku a společenského postavení je vyvážena demokratickým smýšlením, které efektivně a na všech úrovních uznává vzájemnou rovnost všech jako občanů. Druhý bod se týká rizika demokracie nazvaného "morální imperativ většiny" (l’empire moral de la majorité). Pocit rovnosti ("všichni přece chceme totéž") a harmonie materiálních zájmů ("všichni se chceme mít dobře") vede k demokraticky pojaté diktatuře většiny, která obětuje svobodu stádně pojaté rovnosti. Tocqueville kriticky pozoruje vztah k menšinám (černoši v USA) a ke svobodným jednotlivcům vybočujícím z řady. Rovnost daná jako nenápadná nadvláda veřejného mínění se může stát zlým pánem, protože nakonec utiskuje svobodného jednotlivce. Ve společnosti je třeba rozlišovat výkon práva a politické moci založený na demokratické vládě většiny (puissance de fait) a faktickou vládu veřejného mínění (puissance d’opinion). Veřejnost v demokratických poměrech významně ovlivňuje výkon veřejné moci, protože mínění většiny se může stát ve stádní vládě rovnostářské většiny skrytou diktaturou.

     V naší situaci má toto varování zásadní význam. Od 60. let žijeme v masové kultuře a v sociálním státu (welfare state), kde máme poprvé v dějinách lidstva biologicky volný čas pro konzum a pro zábavu. Masová kultura a mediální oblbování vytvářejí diktaturu veřejného mínění, které efektivně utvářejí veřejný prostor. Vytvářejí falešné vědomí, že jsme si všichni rovni a že všichni chceme totéž: Nacpat se, pobavit, lehnout a jít shánět peníze na další konzum. Šikovní manipulátoři veřejného mínění vytvářejí přes TV, noviny a média "morální imperativ většiny", který je demokratický co do potřeb a rovnosti, ale zásadním způsobem ničí individuální svobodu. Proti vytunelování demokracie ve jménu falešné konzumní rovnosti a neomezené sociálky je potřeba vidět následující.

• Odmítnout říši náhražek ve spotřebě a v životě. Věci jsou kvalitní a tím i drahé, nebo průměrné výrobky, nebo laciné šmejdy. Stejně je tomu i s jakýmikoliv jinými hodnotami a kulturními statky. Změnou spotřebních zákonů musí být chráněna kvalita a dlouhodobě užitečné zboží, které slouží generačně. Totéž se týká materiálních a duchovních statků, které platíme z daní (infrastruktura, školství, ekologické zemědělství, kultura, veřejné stavby atd.).
• Obsadit slušnými lidmi veřejnoprávní média, které přímo platíme z našich daní. Jde o klíčovou věc, protože imperativ veřejného mínění musí sloužit dlouhodobým občanským zájmům, a ne cílené politické demagogii pro vládnoucí oligarchii, jako je tomu nyní. Říše skutečných a trvalých hodnot musí získat důstojné obhájce.
• Cílené vytváření občanského sektoru a všech asociací a iniciativ (ekonomicky, zákony, politickými programy stran). Pouze ve sféře občanských iniciativ umístěných uprostřed mezi politickými stranami a mezi privátně jednajícími jednotlivci se efektivně uskutečňuje touha po politické rovnosti.
• Proti prosazované diktatuře sociálna jako falešnému vědomí rovnosti je třeba aktivně postavit příklad sametové revoluce. Její občanský a politický étos prosazoval svobodu a společenské změny, včetně práva lidí na spravedlivé získávání majetku a podnikání. Jedinečnost tvůrců hodnot všeho druhu a svobodní občané musí být uznáni ve své nezastupitelné hodnotě i vzhledem k poctivě nabytému majetku.

3. Marx aneb drama odcizené práce a všemocného kapitálu

     Proklínaný a oslavovaný Karel Marx patří k největším filosofickým a politickým postavám moderny. Z jeho díla nás ideologicky zajímá dějinná role produktivní práce a funkce kapitálu v systému jemu vlastní, tj. v "kapitalistické" ekonomii. Tato historická formace je vytvářena díky pohybu kapitálu ve společnosti. Marxova obrana odcizené práce je doplněna o fundamentálně pojatou "kritiku ekonomie" na způsob Kantovy filosofie. Celoživotně vytvářené dílo "Kapitál" (1867) představuje ucelený ideologický výklad různých způsobů, jak peníze a moc z nich plynoucí působí na vědomí v epoše globálního kapitalismu. Z podstaty ideologie, kterou vytvářím, mne nezajímá spor o dějinnou roli marxismu. Z Marxova díla si vyberu ty momenty, které mají aktuální význam z hlediska budované ideologie pro občanské iniciativy.

     Za prvé, Marxovo dílo charakterizuje radikální obrana smysluplné práce jako výsostného zdroje svobodné lidskosti a dějinné povahy člověka. Nutně daná a stále znovu obměňovaná společenská dělba práce je něco zásadně pozitivního, na rozdíl od negativního systémového odcizení práce a zejména odcizení jí vytvořené kapitálové nadhodnoty. V této souvislosti je třeba jasně ukazovat pohrdání prací a pracujícími, které vládnoucí oligarchie razí skrze neoliberální ideologii. Čeští super-zbohatlíci se k majetku nedostali klasickou podnikatelskou cestou, ale z velké části přes podivnou privatizaci společného státního majetku. V Česku je tedy kapitál radikálně odcizen práci, a to dvojím způsobem. Za prvé, nikdy nebyly potrestány rozkrádačky privatizačních "géniů", kteří si vesele žijí na Bahamách, v Belize, v JAR a jinde. Navíc je systematicky pěstováno pohrdání těmi, kdo skutečně pracují. U mladých lidí vychovávaných po roce 1990 v novém ideologickém klimatu vznikl kolektivní dojem, že poctivě pracuje jen úplný blbec. Naopak je úplně normální krást a odbývat práci, kde to jen jde. Práce byla zásadně odcizena své společenské funkci i hodnotě od éry kupónové privatizace. Každý občan měl být malý a spokojený akcionář, bezpracně žijící z výnosu kupónové knížky. Po vytunelování tohoto mýtu nabyl trend pohrdání prací alarmující charakter potvrzený novou politickou reprezentací všeho druhu, zleva i zprava. Po posledních volbách 2010 vládne přímá ideologie odcizené práce. Tripartitní jednání mezi odbory, zaměstnavateli a vládou skončila arogancí moci; nový zákoník práce z nás má učinit nevolníky montážních firem; v mainstreamových médiích je za příklad úspěšné práce kladen makléř a burzián, kteří ve skutečnosti neprodukují žádnou přidanou hodnotu, pouze spekulativní kapitál. Hrabivost a neviditelná ruka trhu jsou v současné vládnoucí ideologii povýšeny na hnací síly dějin. Jedinou formou společensky uznané práce se stal management "lidských zdrojů", tj. vrchnostenské řízení těch, kteří doopravdy tvoří základní hodnoty.
    
     Další důležitý moment analýzy kapitálu spočívá podle Marxe v odhalení jeho ideologické funkce. Kapitál při své cestě společností skrytým způsobem proměňuje smýšlení jednotlivých sociálních aktérů. Ti se z hlediska smyslu života skrytě či otevřeně vymezují vůči nadřazené moci peněz. Ta je ideologicky oslavována jako nadosobní, vševládná a inteligentní moc. Díky prozřetelnostní inkorporaci kapitálu do našeho nejlepšího ze všech možných světů pak přirozeně vznikl svět bohatých a mocných jedinců. Pro ně mám pracovat a žít, protože tak si nejlépe pomohu i sám sobě. Pokřivená oslava peněz tvrdí, že pohyb a správa kapitálu údajně zakládá samotnou možnost svobody a smysluplného způsobu života. Z hlediska Marxovy analýzy společenských forem práce a kapitálem ovlivňované formy vědomí lze pozorovat v současné společnosti následující jevy.

• Zásadní odcizení smysluplné práce a tvůrců skutečných hodnot. Ideologicky jsou odsunuti do pozadí ve jménu těch, kteří parazitují na plodech jejich práce, a navíc pilně dokazují svou společenskou nepostradatelnost. Toto falešné vědomí méněcennosti vůči samozvaným správcům kapitálu zakládá i poraženecké vědomí aktivně pracujících, kteří si nechali vinou vládnoucí ideologie kapitálu odcizit plody vlastní práce. Z takto utvářeného veřejného mínění spokojeně žijí současní společenští a političtí parazité na všech úrovních.
• Kapitál musí dostat svou původní "investiční" funkci jako akumulátor a stimul pro individuálně a společensky vytvářené hodnoty, které svým pospolitým charakterem slouží zájmům všech občanů. Jeho podstatu tvoří jednak privátní charakter spravedlivě získaných osobních a duchovních statků a jednak společenská funkce privátního majetku. Tato dvojí funkce bohatství se musí odrazit ve spravedlivé formě daní a ve všeobecném určení všech statků, i těch čistě privátních.
• Privátní kapitál a majetek byl získán přímou či nepřímou spoluprací všech občanů tohoto státu, a dnes i světové ekonomiky včetně jejích planetárních dopadů na další generace. Každé bohatství a kapitál představuje ve své podstatě nezrušitelný morální závazek vůči ostatním, zejména vůči těm nejchudším a nejvykořisťovanějším ve společnosti, a také vůči budoucím generacím. Tento aspekt kapitálu ve smyslu vědomé "socializace" a "futurizace" jeho podstaty je třeba stále znovu připomínat.
• Hlavními producenty trvalých ekonomických hodnot a vlastního kapitálu jsou individuální podnikatelé všeho druhu a námezdní pracující. Cílené ničení nižší a střední vrstvy mentalitou externích montoven, neomezeným diktátem národních i nadnárodních korporací, řízeným úpadkem školství, vzdělanosti a posluhováním spekulativnímu kapitálu znamená přímou cestu do ekonomického otroctví.
• Občanské iniciativy by měly přijít s novou ideologií kapitálu a práce. Nové zhodnocení "bohatství národů" by mělo v politice zohlednit váhu a vliv skutečných tvůrců hodnot všeho druhu. Jimi produkovaná nadhodnota tvoří zdroj nejen osobního, ale i společenského zisku, který zatím nemá v politice odpovídající politické zastoupení a mocenskou váhu.

4. Rawls aneb spravedlivá práva jedince

     Nedávno zemřelý liberální teoretik John Rawls završuje klasické teorie společenské smlouvy vzniklé v 17. a 18. století významným dílem "Jedna teorie spravedlnosti" (1971). Pro nás jsou klíčové zejména ty aspekty, které spojují otázku individuálních svobod s "férově" pojímanou spravedlností (justice as fairness). Rawls podobně jako Tocqueville (kap. 2) spojuje osobní svobody s faktickou nerovnoprávností danou individuálně, ekonomicky a sociálně. Tato přirozená nerovnost naplňuje princip férové spravedlnosti, pokud jsou splněny dvě podmínky: 1) na dané pozice mohou principiálně dosáhnout všichni, díky rovnosti šancí; 2) produkovaná sociální a ekonomická nerovnost musí maximálně sloužit těm nejvíce znevýhodněným ve společnosti. Z hlediska zákona máme mít všichni stejnou možnost, jak dosáhnout na majetek a na společenské postavení. A vzniklá diference v nerovném rozdělení majetku a postavení musí z hlediska svého primárního určení nejvíce prospívat těm nejslabším. Nerovnost mající na mysli osud slabých je spravedlivá; nerovnost produkující jednostranné výhody pouze svým, již dostatečně zvýhodněným nositelům, je ve své podstatě nespravedlivá. Klíčovým momentem pro hypotetickou společenskou smlouvu danou ve stavu přirozenosti je podle Rawlse postavení dané tzv. "závojem nevědomosti" (veil of ignorance). Připusťme počáteční situaci společenské smlouvy, kdy nevíme, do jaké společenské vrstvy se narodíme, a jak bude vypadat náš život. Každý se nenarodí jako syn milionáře. Pak přirozeně volíme takové spravedlivé uspořádání, abychom kolektivně mysleli i na zadní kolečka. Z hlediska závoje nevědomosti je jasné, že náš vlastní majetek a sociální postavení musí sloužit i těm nejvíce znevýhodněným, protože z hlediska hypotetické společenskou smlouvy jsme tak mohli dopadnout i my. Dalším klíčovým pojmem je uvážlivá rovnováha morálních soudů (reflective equilibrium). Každý z nás provádí stálou arbitráž mezi obecnými morálními principy a jejich uplatňováním v konkrétních situacích. Politicky to znamená, že musíme stále znovu zdůvodňovat to, čemu věříme intuitivně nebo srdcem. Tyto osobní soudy v konkrétních situacích a volbách musíme spojovat s obecně platnými a uznanými etickými požadavky. Trvalý proces uznávání určitých hodnot pak vede k převažujícímu konsensu v otázce "takto" dané férové spravedlnosti či společenského uspořádání. Rawlsova obrana spravedlnosti doplňuje Platónovo pojetí dané v předešlé části studie. Z hlediska liberální verze společenské smlouvy jsou pro občanské iniciativy zajímavé následující body.

• Iracionální procesy jako "neviditelná ruka trhu" či sobecké geny jsou podrobeny racionálnímu uvažovaní ve jménu ideologicky hledané a společensky zdůvodňované spravedlnosti platné pro všechny občany.
• Spravedlnost respektuje sociální a ekonomickou nerovnost jako férovou, pokud nositelé nerovnosti budou přednostně sloužit neprivilegovaným vrstvám společnosti, a až potom sami sobě. Nerovnost ve společnosti získá své morální a politické ospravedlnění ve službě znevýhodněným. Tím je společensky legitimována.
• Ve společnosti je třeba vést trvalou debatu o morálních a společenských hodnotách, které jsou férové ve smyslu obecně přijatelné a obecně obhajitelné spravedlnosti. Nerovnosti nejsou "přirozené" a "správné" samy od sebe, ale pouze díky racionálnímu diskurzu, v němž kvalifikovaně obhájí charakter své "férové spravedlnosti".

Závěr druhé části

• Jako křesťan nevěřím na žádnou vnitrosvětskou utopii milenaristického nebo komunistického typu, v níž definitivně zvítězí nějaká Spravedlnost nebo Dobro. Žijeme v "pozemské obci", v níž se až konce dějin bude stále svážit dobro a zlo (svatý Augustin). Maximem je dosažení smíru občanů v podstatných otázkách společného dobra, přičemž bude aktivně chráněna možnost jít za štěstím individuální cestou.
• Jako bývalý občanský aktivista a signatář politického manifestu "Hnutí za občanskou svobodu" (1988) věřím v politické jednání a prosazování zájmů vztažených k "veřejné věci". Republika je výsostně politická záležitost, protože její podstata spočívá v občanské aktivitě. Současný systém zastupitelské demokracie, v němž vládnou zkorumpované politické strany hájící čistě privátní zájmy, přestal sloužit občanům, protože slouží především sám sobě.
• Jako bývalý politický vězeň s obavami hledím na skryté formy útlaku, které ve společnosti postupně vznikají. Za zvlášť nebezpečný mechanismus považuji současné hledání obětního beránka, který na sebe kanalizuje vztek a nenávist znevýhodněných skupin obyvatelstva.
• Jako aktivní účastník OF považuje dědictví sametové revoluce za nosný prvek dějin. Změna společnosti vzešla od aktivních a statečných občanů, kteří se nebáli žít podle svého svědomí. Odtud je potřeba znovu začít, proto návrh ideologie pro občanské iniciativy. Amorálnost tzv. "Povodňové daně" (viz I. část) ospravedlňuje všechny aktivní formy politického odporu, které nejsou v rozporu se zákonem. No taxation without representation.
• Jako vysokoškolský učitel bych rád vzbudil hrdost mladé generace na "náš" stát jako místo nově utvářené "společné věci" (res publica). V současné době je republika tunelována horem dolem a její morální autorita se rovná nule.
• " Jako filosof vím, že sice existuje jakýsi hlubší či transcendentní základ jednoty dějin a světa, ale v politickém prostoru je jeho povaha přirozeně a nutně skrytá v polemické jednotě zájmů a mínění. Tam máme všichni stejnou šanci vidět to, co je společné, a o svém vidění můžeme skutkem i činem přesvědčovat jiné. Quod erat demonstrandum.