V průběhu posledních měsíců už víceméně všichni zaregistrovali existenci jakýchsi ekonomických problémů, zejména na straně evropských zemí, které byly mediálně pojmenovány jako dluhová krize. Rozsah uvedených potíží, jejich zhodnocení a získání představy o dalším vývoji není snadným tématem ani pro odborníky. V žádném případě není možné, aby se běžný občan dokázal v aktuální situaci orientovat, navíc pouze s využitím informací z mainstreamových médií. Nicméně je možné a vhodné od něj požadovat, aby neopouštěl alespoň základní principy zdravého uvažování a pokusil se odmítat jednoduché modely popisu věcí a jejich řešení, které jsou mu politiky a médii předkládány.
V našem případě je tímto jednoduchým modelem zhruba toto – spoustu let jsme si my (oni) žili nad poměry a teď je třeba to zaplatit. Euro a EU padne, pokud se do systému nepřihodí nějaké peníze. Pokud Euro padne, všichni pomřeme hlady. Aktuálně je tedy třeba nějaké peníze přihodit, což situaci vyřeší a následně budeme dál blaženě žít a prosperovat. Kdo teď nejde s námi, jde proti nám, tím se distancuje od našeho nikdy nekončícího blahobytu, stává se zemí třetího světa a hamižným a sobeckým vyvrhelem, který nepomohl evropským spoluobčanům v těžkých dobách a nezachránil eurozónu.
Dluhopisy pro začátečníky
Pokud se podíváme, alespoň velmi povrchně, na současnou tzv. dluhovou krizi, tak rozsah jejích příčin je daleko obsáhlejší a rozhodně ho nelze omezovat na problematiku nevyrovnaných státních rozpočtů. Dlouhodobě neudržitelný stav fungování evropské ekonomiky a finančního systému nyní pouze přešel do fáze, kdy začala být ohrožena platbyschopnost jednotlivých států. Proto jako nejčastěji zmiňované slovo uslyšíme dluhopisy. Státy dnes fungují především díky nikdy nekončícímu koloběhu dluhopisů, kdy splatnost předešlého a nutnost jeho splacení je „vytlučena“ emisí nového. Tento systém je funkční přesně do okamžiku, kdy novou emisi už nikdo nekoupí, nebo proměnné úroky z těchto dluhopisů (určované trhem) dosáhnou výše, kdy dotyčný stát víceméně začne svými výnosy umořovat pouze je. Pro představu, aktuální krátkodobé dluhopisy problémových zemí jsou úročeny kolem 7 %, dluhopisy (bez)problémových zemí mají úrok záporný, tedy investoři si ještě připlácejí za to, že mohou konkrétnímu státu půjčit peníze a mít je tam „bezpečně“ uložené. K tomuto zvláštnímu jevu se ještě dostaneme později.
Pokud se jednotlivý stát dostane do určité, čím dál volněji a měkčeji definované situace ohledně svých dluhopisů, měl by vyhlásit státní bankrot. Následně je po dohodě provedena restrukturalizace dluhu a věřitelé zpravidla přijdou o značnou část svých investic, obvykle mezi 30 až 70% původní částky. Svět se ovšem točí dál a prozatím je obtížné v historii najít konkrétní případy, kdy pouhým státním bankrotem došlo k nějakému zhroucení a neskonalé bídě. Tímto se dostáváme k problematice obvyklých věřitelů.
Držiteli státních dluhopisů jsou zejména centrální banky jiných zemí, soukromé banky, různé ivestiční, penzijní a jiné fondy. Tyto zhruba tři skupiny (centrální, soukromé, fondy) jsou pro další popis vývoje poměrně zásadní. Tolik stručné opakování na téma dluhopisů, které snad někomu bylo užitečné.
„Každý den dobrý“
Než budeme pokračovat, měli bychom si zhodnotit současnou situaci s větším nadhledem. Můžeme sice optimisticky sledovat akce politiků, které se snaží vytvářet auru spolehlivých řešení, nicméně jako nejdůležitější věc je třeba konstatovat, že kostky nejistoty byly vrženy a už na tom nejde nic změnit. Každá rozumná firma, banka, fond, či zodpovědný jedinec začal tvořit vlastní krizové plány a exit strategie v nynějším nejistém prostředí. Firmy přemýšlejí, zda nevyrazit dál na východ, banky přesunují peníze na bezpečnější místa, fondy nechtějí vysvětlovat zákazníkům, proč drží potenciálně průšvihové dluhopisy a jedinci stahují eurové, či jiné úspory z bank a ohlížejí se po trvalých hodnotách.
Následný dopad na spotřebu, výdělky, investice a dostupnost peněz je jen těžko predikovatelný, ovšem všechny dosavadní teorie různých řešení pracují výhradně s myšlenkou, že se v tomto směru prakticky nic nezmění. Jak moc je tato myšlenka naivní, bohužel ukáže budoucnost. Tzv. politická řešení, která máme možnost sledovat, rozhodně neřeší celkovou situaci a ani ji řešit nemohou. Pokud mám hodnotit politickou scénu od české vlády, až po evropské veličiny, tak si troufám pracovat s názorem, že politici jsou už dávno přepnuti do režimu fungování, který lze definovat jako „každý den dobrý“. Na evropské scéně nám aktuálně hraje jen Sarkozy se svým egem a touhou po roli evropského vůdce, Merkelová s nebezpečnými německými důchodci za zády, Cameron pod taktovkou London City a někde v pozadí ukrytá komplet finančnická lobby. Ostatní jsou v roli komparzu, což navíc umocňují nenápadné, ale velmi důrazné snahy centralizovat moc a změnit původní pravidla a smysl EU.
Spousta lidí je schopna tleskat spásonosným představám fiskálních, či legislativních uníí, ačkoliv z vhodného pohledu a pro určité země nebo finanční korporace se jedná o prosté finální dobytí a ovládnutí zbytku EU, a to bez jediného výstřelu. Ovšem pro řadu lidí je vnitřně přijatelnější žít v iluzích o nekonečném dobru, Sarkozyho lásce k českému národu a podobné myšlenky si ani nepřipouštět.
Ztráta důvěry ve dluhopisy
Zpátky k dluhopisům. Máme tady zásadní problém ztráty důvěry. Tento problém zatím není úplně aktuální, protože současná situace to nevyžaduje. Ovšem stačí se podívat na předpokládaný doběh splatností dluhopisů problémových zemí na začátku roku 2012 a je jasné, že si můžeme užít nanejvýš spokojné Vánoce. Co bude dál, je ve hvězdách, těžko říci, zda se najde dostatek kupců na ty obrovské sumy nově vydávaných dluhopisů, proti kterým jsou jakékoliv záchrané balíčky EU, na které máme mimo jiné přispívat, jen plivnutím do rybníka.
Jediný pozitivní fakt, který situaci zásadně ovlivňuje a přináší zbytky optimismu, je obrovské množství peněz na trzích. Investoři vlastně nevědí, kam s nimi, což je vidět i na výše zmiňovaném půjčování se záporným úrokem, kdy věřitel musí ještě doplatit. Stejně zajímavým a souvisejícím jevem je třeba masivní nárůst třeba v prodejích aut, hypoték, objemu vánočních nákupů apod., které je optimista schopen vydávat za jasné příznaky trvající prosperity a růstu, pesimista ovšem za krátkodobý jev, který je způsoben snahou spotřebitelů utratit peníze, než o ně přijdou. Tyto a podobné faktory jsou schopné vývoj věcí alespoň krátkodobě ovlivňovat.
Zklidňování trhů
Často slyšíme, jak někdo říká: „Je třeba uklidnit trhy.“ Trhy stejně klidné nejsou a nebudou. V konečné fázi bohužel pracují pouze s čísly a fakty. Jakási optimistická vystoupení dua Merkozy v TV jsou sice pro ně zajímavá, ale jen za účelem krátkodobých spekulací. Dlouhodobé uvažování může být složitější. Je třeba také zmínit, že účastníci finančních trhů mohou být ve hře do poslední minuty, protože na rozdíl od občana oplývají nespornou výhodou. Horkého zboží se dokáží zbavit v nanosekundách, kdežto vy si případně musíte doběhnout do banky, vybrat peníze a utíkat si koupit to auto, dokud vaše papírky mají ještě nějakou cenu.
V první řadě je tedy nutné uklidnit Vás, čímž bychom se měli pomalu dostat k problematice bank. Mluvili jsme o třech hlavních skupinách investorů do státní dluhopisů. Co se týká různých fondů, je možné předpokládat, že s koncem roku budou mít snahu výrazně si portfolia vyčistit, v roce příštím se ke státním dluhopisům chovat rezervovaněji a část trhu tedy zmizí. Soukromé banky jsou tím skutečným problémem, který aktuálně řešíme. Jde o uzavřený a velmi citlivý koloběh. Státy potřebují, aby banky kupovali jejich dluhopisy, banky potřebují, aby všechny jimi vlastněné dluhopisy byly spláceny, nebo se držely v režimu „vytloukání“. Stav, kdy banky pořizují dluhopisy za peníze vytvořené ze vzduchu, není pro věc podstatný, ale za účelem celkového posouzení je třeba ho zmínit. I s těmito penězi se totiž v jejich rozvahách a ratingu počítá.
Jakákoliv větší rána je schopna lavinově spustit krachy napříč Evropou a tedy ztrátu významných dluhopisových zákazníků. Stejným spouštěčem může být ztráta důvěry veřejnosti a případný run na banky, které aktuálně drží pouhé zlomky reálných peněz oproti obřím balíkům, se kterými si na trzích hrají. Dokud jste v klidu vy, věříte ve světlé zítřky a hodnotu peněz, nevybíráte úspory, spokojeně konzumujete a nedemonstrujete, tak se show ještě dá chvilku udržet v chodu. Pokud se tento přístup veřejnosti změní, nepomůže už nic.
Krach bank
K čemu dojde, když zkrachuje některá evropská banka? Zmizel nám tedy (možná jen dočasně) jeden dluhopisový zákazník a stát je nucen vyplatit pojištěné vklady občanům, což by aktuálně kterýkoliv srazilo na kolena. Pravděpodobně si banku někdo velmi rád za pakatel koupí a dál pojede, jen s jiným logem nad vchodem. Nejspíše to bude banka americká, které na to vytiskne peníze strýček FED, ale to už bychom se dostali k jiným tématům.
Často je také prezentován další oblíbený „model vývoje“ pro veřejnost – pokud se do problémů dostanou banky, přestanou půjčovat firmám a ekonomika se zastaví. Nebudu rozebírat, kolik a jakém poměru banky aktuálně dávají na půjčky firmám a kolik na spekulace na trzích, ale povím vám velké tajemství. Peněz je na světě rozhodně dost a vždy se najde někdo, kdo půjčí, pokud to bude dávat smysl. Třeba i nějakému státu, tedy nezdecimovanému, nerozprodanému a nevazalskému. Není tak důležité, kolik teď dluží, ale jaký má potenciál a perpektivu.
A co se týká bank, vydělávat musí. V případě, že ztratí možnost pohodlně a bezpečně vydělávat na dluhopisech a jiných spekulacích, bohužel se musí vrátit se k původnímu režimu fungování, tedy půjčkám na vaši novou dílnu nebo traktor. Zatím ovšem banky spokojeně drží dluhopisy za 7 %. Pokud to politici nechají zvednout ještě výš, pěkně to tam chvilku udrží a následně jim ještě sanují jistinu z tzv. záchraných fondů, aby se nám „nezhroutil systém“, rozhodně se zlobit nebudou. ;o) Je to jejich primární zájem.
O české půjčce MMF
Při sumitu bylo nutné se poprat se třemi faktory. Jedním je skutečnost, že případné „tištění peněz“ ze strany ECB a ve stylu FEDu je stále tak nějak legislativně a morálně na hraně. Druhým vlivem byl případné dopad na kurz eura, způsobený tímto opatřením, což je zejména v Německu neprůchozí, viz. zmiňovaní němečtí důchodci s pracně vydřenými eury na svých vkladních knížkách. Z tohoto důvodu byla vytvořena jakási pochybná konstrukce toku peněz přes MMF, která má zakrýt, že se jedná o pouhé přidání peněz do oběhu a o intervenci centrálních bank z jejich rezerv, tedy úkon jednoznačně v neprospěch hodnoty eura. Třetím je skutečnost, že z technického pohledu nic vyřešeno být prostě nemohlo. Nijak překvapivě není vůbec zmiňováno, jak se s těmito penězi přesně naloží.
Současná mediální poloha je pouze poslat, nebo neposlat, nebo když pošlou všichni, tak pošlem taky. To nám má stačit. Bohužel, podobný přístup je možné přirovnat snad jen k člověku, který sedí u automatu a stále do něj vhazuje nové a nové peníze, místo toho, aby vstal a za poslední koruny došel koupit a zasázet brambory. EU po nás chce přispět k řešení krize a pustit nějaké peníze. Ano, eventuelně můžeme. Proč ne? 90 miliard? Ano, i to by nejspíš šlo. Bankovnímu sektoru? Budiž…ale pánové, žádné MMF, či jiný hrací automat, my tedy „pomůžeme“ bankám, ovšem jen těm, co jsou zainteresované u nás a dostaneme za to pěkně jejich podíly. Nebo můžeme třeba nakoupit německé a francouzské dluhopisy a vy si potom ze svých uvolněných peněz zachraňujte koho chcete…Pomohli jsme? Pomohli. Pustili jsme peníze, jak jste chtěli? Pustili…
To už je ovšem pohádka z úplně, ale úplně jiné země.
