V posledních dnech mám z evropského ekonomického zpravodajství velmi špatný pocit (Řecko, Portugalsko a na další adepty se čeká). Se špatnými zprávami jako by se roztrhl pytel.
Situace v Evropě je důsledkem toho typu dlouhodobé nerovnováhy, se kterou máme my, ex-Čecho-slováci, své zkušenosti. Východní část republiky byla zaostalejší a produkovala méně, a tak fungoval mechanismus, kterému se hanlivě říkalo penězovod. Peníze tekly z Čech na Slovensko, tím se nerovnováha odstraňovala, a celek mohl bez problémů fungovat jako jeden stát. Naopak obě republiky těžily ze synergického efektu, tedy většího trhu, silnějšího mezinárodního postavení atd.
EU ale jednotným státem není, je spolkem egoistických států, bojujících o vlastní okamžité výhody. Platí zde právo silnějšího, které se často vydává za kompromis, o státnických rozhodnutích ani nemluvě. Řeší se spíš poloměr rohu v kuchyni a správný název pro marmeládu, než skutečně principiální věci. Silným hráčům Severu (Německo) naprosto vyhovovala ekonomická nemohoucnost ve státech PIGS, tvořili zde koupěschopné trhy pro své výrobky za cenu dluhu. Neproběhlo zde nic, co by se dalo srovnat s poválečnou industrializací Slovenska. Takže když už nejde nerovnováhu dále maskovat, peníze jsou pryč a zůstal jen dluh, není ve státech PIGS žádná produktivní ekonomická aktivita, která by je uměla vrátit.
První kolo krize bylo odvráceno pomocí převodu dluhu od soukromých bank na národní státy. Nyní krachy nehrozí soukromým bankám, ale celým národním státům, a eurozóna stojí před dilematem – buď je nechat zbankrotovat, nebo sanovat. Bankroty by znamenaly rozpad eurozóny s finanční apokalypsou v Severních bankách. Druhá možnost, sanace, je v principu havarijní výstavba onoho nechvalně známého penězovodu, tentokrát Sever-Jih, jen mnohem komplikovanějšího, nebezpečnějšího a dražšího, než za časů bývalé federace. Je to důsledek zcela nekoncepčního uvažování vedoucích států Unie, které ignorovaly a ignorují i ty nejednodušší ekonomické zákony. Prostě kde nic není, ani smrt nebere.
Zcela varující bylo pro mne rozhodnutí ECB o zvýšení úrokových sazeb na 1,25 % s prognózou až 2,5 % do konce roku. ECB zcela jasně ukázala, čí zájmy upřednostňuje, protože tento postup chrání hodnotu poskytnutých úvěrů před inflací a posílá zadlužené státy ke dnu. Buď Sever ještě nepochopil podstatu problému, nebo má v záloze nějaké geniální řešení, které zatím ostatním uniká.
Evropa si musí velmi rychle a jasně odpovědět na otázku, zda je jednotným státem (a pak budou centrální peníze proudit bez ohledu na zásluhovost jednotlivých států) a nebo jen volným sdružením s nadstandardními ekonomickými vztahy (tj. zrušit v prvé řadě Euro a spoustu dalších unijních předpisů, omezujících samostatnou hospodářskou politiku států). Ten dnešní kočkopes prostě dál fungovat nemůže.
Převzato z Nautila
