Když přemýšlím o současném mezinárodním vývoji kolem Sýrie docházím zhruba k těmto závěrům:
Vývoj ukázal, že éra unipolarity, kdy si světová supervelmoc nárokovala monopol na určování toho co je správné, humánní, demokratické, co se musí stát a co je naopak potřeba vymýtit, končí. Končí tím, že se rozpadá koalice ke všemu ochotných satelitů, která léta nečinně přihlížela a přikrývala mezinárodní zločiny supervelmoci a poskytovala jim zdánlivou legitimitu Končí tím, že veřejnost již nebere průhledné mystifikace a falza, které sloužily a slouží supervelmoci jako zástupný důvod k válkám. Končí tím, že hned dvě přehlížené a léta veřejně ostrakizované srovnatelné konkurenční velmoci – jedna vojenská a jedna ekonomická souhlasně prohlásily – Tak dost! Končíte! A svá prohlášení podpořily soustředěním vojenské síly k obraně Sýrie před útokem velmoci.
Tento vývoj není nahodilý. Supervelmoc tak dlouho diktovala svou vůli okolnímu světu, že ji jaksi uniklo, že ztrácí důvěryhodnost. Že se prakticky stala SVĚTOVÝM DIKTÁTOREM. Její argumenty a autoritu přestává brát vážně americká i světová veřejnost.
Tento vývoj probíhal dlouhodobě a kontinuálně a začal kosovskou operací, výsledkem které byla etnická čistka srbské provincie Kosovo a vznik kosovského islámského státu s určující politickou rolí bývalých teroristů a válečných zločinců z UCK uvnitř Evropy. Dále pokračoval skrze velice rozporuplné události z 11. září 2001, které posloužily americké administrativě jako záminka pro vytvoření věčného nepřítele a k napadání různých států v oblasti "národních" zájmů USA bohaté na strategické suroviny a klíčové pro jejich transport. Další etapou byly války o suroviny a jejich transportní trasy v tomto pořadí: Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie a potenciálně Írán. Nyní jsme tedy ustrnuli v období války o Sýrii. Vhodná záminka se vždy našla anebo "ušila na míru". Buďto šlo o diktátorský nedemokratický režim, na který se již misionáři svobody, míru, demokracie a humanity nedokázali dívat, anebo o přímou hrozbu "národní bezpečnosti" USA a jejich satelitům – zejména Saúdské Arábii a sunnitským ropným emirátům bohatě zásobeným nejmodernější vojenskou výzbrojí s trvalou vojenskou přítomností supervelmoci a Izraeli., resp. evropským jaderným velmocem.
Až do "spontánního" vypuknutí syrské barevné revoluce s dovozem islamistických žoldnéřů a zbraní z islámských zemí do Sýrie šlo všechno jako na drátku. Ještě u Libyjského scénáře si nedovolila žádná země postavit se otevřeně samozvanému "demokratickému" diktátorovi na odpor. Až v Sýrii narazila kosa na pověstný kámen.
Co bylo příčinou změny v politické orientaci velmocí? Podle mého mínění klíčovou roli sehrály tyto okolnosti:
1) Rusko a Čína společně s Íránem začaly nepříjemně pociťovat vojenské obkličování "pravdou a láskou" dominantní velmoci, vzrůstající bezpečnostní riziko ve svém okolí a ohrožení svých ekonomických a politických zájmů.
2) řada poslušných evropských satelitů zneklidněla blízkostí dalšího lokálního konfliktu, který hrozí přerůst v latentní konflikt několika regionů – nebezpečně blízko jsou Rusko, Izrael, Írán, bohaté ropné emiráty Turecko. Navíc hrozí vleklá ropná a plynová krize s nedozírnými ekonomickými a politickými následky a silná přílivová vlna islámských emigrantů hledajících azyl před válkou – včetně potenciálních islamistických radikálů.
3) mystifikace a lži používané supervelmocí jako kamufláž a zdůvodnění válek se již staly zcela neudržitelné a průhledné.
Syrská krize prohloubila ústup dřívějšího imperiálního centra z vedoucí mocenské pozice. Od této doby již nebude do budoucna možné, aby jedna velmoc bez ohledu na ostatní činila ve světovém měřítku, co si zamane. Začíná doba, kdy se bude muset chtě nechtě zařadit do řady mezi ostatní a respektovat mezinárodní právo, které doposud ostentativně přehlížela a porušovala. Ostatní ovšem kvůli takovému postoji peskovala anebo přímo trestala.
