Květen 21, 2012
Rok 1920, rok Opice, se stal hvězdným rokem Ho Či Mina.
Politika ho pohltila více, než bylo zdrávo, a jako každému nováčkovi se mu v první řadě zalíbil sám proces. Chtěl-li ale v politice dále růst, potřeboval jazyk. Ne francouzštinu, tu ovládal skvěle, ani angličtinu, kterou se celkem slušně domluvil. Potřeboval jazyk, kterým hovořil svět, jazyk, který svět popisoval, a v roce 1920 to byl jazyk sociální demokracie. A vietnamský nacionalista Ho Či Min se přidal k evropským socialistům. "Ať mě naučí." A protože po ruce neměl žádné jiné, přidal se k socialistům francouzským. Za pár let v besedě s jiným nacionalistou, Osipem Mandelštamem, tím, který neměl rád slova správná jako pudové činky, bude vyprávět, že do svých třinácti let se domníval, že všichni na celém světě žijící bílí lidé jsou Francouzi. Jak se říká, učit se není nikdy pozdě.
A když se začal učit, Ho Či Min objevil několik podivných věcí.
Jsa bojovníkem proti kolonialismu, celkem pochopitelně viděl v kolonialismu hlavní světové zlo. Ovšem socialisté, mezi kterými se ocitl, viděli v kolonialismu cosi druhořadého, jakousi periferii daleko rozsáhlejšího fenoménu, kterému říkali "kapitalismus". Při tom z pohledu Asiata-konfuciánce Francouzi chápali socialismus zkresleně, a to nebylo zdaleka všechno. Člověk v postavení Ho Či Mina se nemohl zbavit dojmu o jakémsi závoji přetvářky zahalujícímu Evropany, protože mu bylo jasné, že evropským následovníkům Karla Marxe musí být jasné, v čem spočívá zdroj moci jejich státu a taktéž na čem je založeno bohatství Francie.
Ale ať už to bylo jak bylo, Ho Či Min se pustil do pilného studia Kapitálu, psal články, zasedal na zasedáních, a pronášel jednu řeč za druhou. Ale kromě toho ho okolnosti, místo a doba, přinutily naučit se vybírat. Rok 1920 byl totiž rokem prudké radikalizace "mezinárodního socialistického hnutí". Důvodem byla Říjnová revoluce, i když revolucí jí v té době nenazývali. Velmi mnohým evropským socialistům se tehdy zdálo, že svět je možné předělat naráz: "Štěstí pro všechny a aby nikdo neodešel ukřivděný". Život je časem, samozřejmě, na chybu upozornil, ale tehdy iluze okamžitého skoku do budoucnosti byla v myslích usazena pevně. Výsledkem byl rozkol v řadách francouzských socialistů, jehož důsledkem byl vznik Francouzské komunistické strany.
A rozkol, to je taková věc, která všechny a jednoho každého nutí vybrat si: "S kým jsi, soudruhu?" Pro koho jsi? Pro bolševiky, nebo pro eurokomunisty? Nebo pro třetí cestu?
Ho Či Min si bez váhání vybral komunisty. Důvod byl jednoduchý jako facka. Ho v té době ještě nedočetl Kapitál do konce, a, ke své hanbě nechápal, jaký je rozdíl mezi Druhou a Třetí Internacionálou, ale zato se, díky Leninovi dověděl, že jestliže chcete uskutečnit světovou revoluci, měli byste hledat spojence mezi nacionalistickými organizacemi v koloniích. Tuto myšlenku pochopil velmi dobře. Za mnoho let čestně řekne: "Bylo to vlastenectví, a ne komunismus, co mě původně inspirovalo".
To, že podle této Leninovy myšlenky jsou nacionalisté spolucestujícími pouze dočasnými, Ho ani trochu nezneklidňovalo, protože, stejně jako všichni Asiaté, nehleděl příliš daleko do budoucnosti. Podle Ho Či Minovy logiky byla věc jasná – vietnamský národ k osvobození od kolonialismu potřebuje pomoc a je takový Lenin, který tu pomoc nabízí, tak proč ji nevyužít? Nezáleží na tom jakou barvu má kočka, když se u vás, v temné místnosti, rozmnožili Francouzi. A Ho se celým žárem své duše pustil do psaní antikoloniálních článků, které publikoval v levičáckém tisku. Začal od problematiky vzdělávání, což mělo racionální jádro. Pojezdiv po světě, kde sebe předvedl a lidi si prohlédl, Ho se na vlastní kůži přesvědčil o obrovské důležitosti "vědění", a přitom z vlastní zkušenosti věděl, že z 23 000 ve Vietnamu existujících zemědělských komunit jich pouze 3 000 má školu. A Ho Či Min, kterému již nestačily články v L’Humanité, začal psát zásadní dílo a dokonce ho stihl za bezesných nocí pořádný kus napsat, když vtom bylo kýmsi neznámým nedokončené nesmrtelné dílo ukradeno.
Jestli chtěly francouzské tajné služby takovými metodami podervat bojového ducha Nguyena Patriota, pak se přepočítaly. Výsledku dosáhly zcela opačného. Patriot se naštval a vyvolal rozkol mezi vietnamskými Pařížany. Výsledkem bylo odštěpení radikálů od umírněného křídla patriotů, domnívajících se, že je třeba orientovat se na všestrannou spolupráci s Francouzi, kteří jediní mohou vést Vietnam po cestě do budoucnosti. Ovšem Nguyen Patriot, kterému bude později souzeno stát Ho Či Minem, na podobnou hanebnou smířlivost pevně odpovídal: "Hlavní nepřítel Vietnamu je Francie". Pašák Nguyen nezklamal. Plukovník House věděl, komu psát dopisy.
Takový vývoj událostí francouzské úřady pochopitelně podráždil a Nguyena opět předvolali na kobereček k ministrovi kolonií Sarrautovi. Rozhovor nepřinesl žádné výsledky, a tak ho za několik dní pozvali na policii a pokusili se ho umoudřit tam, ovšem on tam ze sebe udělal totálního lumpa a příšerně naštval Francouze, když prohlásil, že Nguyen Ái Quoc je jeho skutečné jméno, ovšem potvrdit to nikdo nemůže, protože šest jeho bratrů a sester zemřelo, byvše umučeni kolonizátory.
Poté, co pobesedoval s policií, Nguyen udělal další krok k tomu, aby jeho popularita překročila hranice Francie, začal vydávat časopis s výmluvným názvem Le Paria. Opět ho zavolali k Sarrautovi a ten ze zoufalství začal výhrůžkami a skončil otevřenou nabídkou úplatku. To ale nebylo to, co Nguyen potřeboval. Kdyby potřeboval peníze, pěstoval by kaučukovníky, ovšem tato etapa jeho života se nacházela daleko za lodní zádí, a Paříž stála za mši a Nguyen úplatek hrdě odmítl.
No, co myslíte, na co by mu bylo francouzských třicet stříbrných, když se před ním otvíraly takové skvělé perspektivy?
V říjnu 1922 jeho vystoupení na sjezdu socialistů vyslechl Dmitrij Manuilskij. A to, co slyšel, udělalo na soudruha Manuilského takový dojem, že když se řešila otázka, kdo přednese referát na pátém sjezdu Kominterny v Moskvě, Manuilskij si okamžitě vzpomněl na francouzskými úřady pronásledovaného Indočíňana a navrhl poslat mu pozvánku. Volba, kterou musel Nguyen učinit, byla vlastně velmi jednoduchá – buď nadále psát články do levicových novin a chléb náš vezdejší dobývat jako číšník, nebo využít nabídnutou možnost a začít pracovat v Kominterně.
Co byste udělali vy na místě Nguyena, který si říkal Patriot? No a on to tedy udělal.
V roce 1923 Ho Či Min vyrazil do Moskvy.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
