Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
General Philippe Leclerc de Hauteclocque
Podívejme se na Hru jako na umění koncentrace biliardových koulí a umění jejich rozptylu.
Připomenu ještě jednou, že to, čím se zabýváme, není celá Hra, ale pouze její část, přitom ne ta nejdůležitější, ovšem tento její kousek, ani ne tak kvůli své jednoduchosti, jako spíše, řekněme, kvůli své nedostatečné složitosti, je zajímavý svou pochopitelností.
Máme Vietnam a máme ty, kteří se s ním snaží hrát. Hráči jsou čtyři, tři hlavní a jeden náhradník. Základní sestavu tvoří Francie, USA a Čína. Náhradník, čas od času střídající, – SSSR. Později, když Francie definitivně prohrála, SSSR zaujal její místo v základní trojce. Zatím probíhá první poločas (poznamenám, že osud utkání se rozhodoval právě v prvním poločase, přestože se propagandě podařilo přesvědčit svět, že rozhodujícím byl druhý poločas), Francie je ještě na hřišti, takže pojďme probrat, kdo kam utíkal, kdo kopal do míče, kdo vstřelil gól a kdo ho pustil.
Stupeň obtížnosti problémů, stojících před jednotlivými hráči, byl různý. Nejjednodušší to měla Francie. Její cíl byl jednoznačný – udržet se v Indočíně. Složitější to měla Čína, správně chápající proti komu je konec konců namířeno veškeré úsilí při zavařování této kaše. A nejkomplikovanější to v této obíhačce měly USA.
Začneme z Číny. Okamžitě vzniká otázka, proč pomáhala Američanům vystrkat Francii? Vždyť na první pohled tím nic nezískávala, “měnila šídlo za mýdlo”. Ale to jen na první pohled. “Pomáhajíc” Vietnamcům zhruba stejně, jako Američané “pomáhali” Francii, Čína předvedla jasné chápání situace. Jde o to, že Amerika se netajila (a netají) svým záměrem učinit z Tichého oceánu své “vnitrozemské jezero”, a to samo o sobě znamenalo (a znamená) nevyhnutelný střet zájmů zemí nacházejících se na pobřeží Pacifiku se zájmy americkými.
A pokud nechcete jít s Američany do konfliktu, pak je jasné, komu musíte podřídit své zájmy. To ale není ten největší problém. Jde o to, že zdaleka ne vždy tím, kdo určuje, v čem spočívají vaše zájmy, jste vy. Amerika hraje globálně a jakou roli v této hře hrají vaše dvoustranné vztahy, ví jen ona sama. Hierarchii zájmů vytváří ten, kdo “drží Svět”, a tím je dnes Amerika… A může se stát, že úroveň podřízení vašich zájmů zájmům Američanů, se kterou byste se smířili, nebude dostačovat a oni budou chtít více. (Jste-li při tom “spojencem”, “přítelem” nebo “nepřítelem” USA, to nehraje ani tu nejmenší roli, “spojenecpřítelnepřítel” to je jazyk novin, ale politiku státu ani náhodou neurčují noviny, ale mimořádně egoisticky chápané státní “zájmy”.
No a tak, jestliže je “elita” (strašné slovo) státu na úrovni doby a chápe svoji historickou odpovědnost, pak se zavčas zabývá hledáním toho, o koho by se dalo opřít v případě “nájezdu”. A stát se již předem rozhlíží a hledá “svalovce”. V poválečné situaci takovými byli z hlediska Číny dva – Evropa a SSSR. Evropa vyšla z války oslabená, kdežto SSSR jako velmoc. A Čína si tehdy vybrala a její volba byla, pokud by ji hodnotil diletant, překvapivá.
Čína si vybrala Evropu.
A učinila tak nejenom proto, že bylo jasné, že Evropa opět “povstane z kolenou”, ale také proto, že SSSR byl soused, a soused, ať už píše ve svých novinách cokoliv, je vždy ten nejhorší nepřítel. A nepřítel tím horší, čím je silnější. A výjimky z tohoto stavu věcí nejsou a nikdy nebudou. Jenomže Čína, ať už si o ní myslíme cokoliv, je stát s velkou historickou zkušeností, a tato zkušenost, protrpěná Čínou na své vlastní kůži, přesvědčila Číňany o tom, že sázet na sousedy nelze za žádných okolností.
Souseda je možno z momentálních důvodů využít, ale spoléhat na pomoc souseda v dlouhodobé perspektivě – rovná se sebevraždě. Pomoc je třeba hledat u silného prostě proto, že je silný, ale co se týče geografie, tento silák by se měl nacházet co nejdál od toho, kdo ho může potřebovat.
Takže Čínská volba byla naprosto logická. Čína chápala, že v Koreji Američané (nezávisle na tom, co se psalo v novinách, ať už čínských, sovětských nebo amerických) objektivně pomáhají jí, Číně, posilujíce ji v právě započaté Studené válce proti SSSR, a přitom Čína stejně dobře chápala, že titíž Američané tím, že současně, “druhou rukou” vytvářejí Vietnam, budují omezovač budoucího čínského “vlivu”, instalují záslepku, nebo, chcete-li, pojistku.
Jenomže v čínských plánech byl určitý nesoulad, který bylo třeba odstranit – Evropa byla daleko, ale Francie se nacházela v Evropě. A jestliže by Čína dovolila Francii být i nadále “přítomnou” v Indočíně, přímo v sousedství, pak by se tato blízkost stala nehojící se ranou, zdrojem neustálého, každodenního “střetu zájmů”, a proto bylo nutné Francii z Indočíny odstranit. Odstranit ve všech významech toho slova, z nichž hlavní byl význam geografický.
A Čína se jala kopat “za Evropu”, ale při tom proti Francii. Čína usoudila, že i když takticky prohraje Vietnam, vyhraje za to strategicky, vyhraje evropskou podporu v budoucnu, byť i vzdáleném. Současná situace ve světě ukazuje, že Mao a zvláště pak Čou En-laj byli moudří a prozíraví lidé.
A tak tehdy, střízlivě si uvědomujíce, že proti sochoru jménem USA nemají obranu a předem “vzdávajíce” Vietnam, viděli jako svůj hlavní úkol nepřipustit okamžité sjednocení Vietnamu, čehož také dosáhli.
Tak to by bylo o Číně.
A takto hráli Francouzi.
Vrátili se do Indočíny skokem kohoutím jako praví Galové a zdálo se jim, že vítězství je nadosah, a zdálo se jim to z mnoha důvodů, z nichž ne úplně posledním byla snaha francouzské “elity” vrátit národu sebedůvěru po katastrofické porážce ve Druhé světové válce. Z jedné strany Francouzi správně chápali, že udržet své postavení ve světě mohou pouze tehdy, pokud se jim podaří zůstat druhou největší koloniální mocností, ovšem z druhé strany měli za to, že jak uchovat si koloniální impérium, tak navrátit Francii “hrdost a sebeúctu” by mohli pomocí “malé vítězné války” v Indočíně.
Jejich jistota v nevyhnutelné vítězství se opírala o následující – sice ztratili (jak se jim zdálo pouze dočasně) Severní Vietnam a měli teď co do činění s nezávislým státem, ovšem Severní Vietnam byl ve srovnání s Vietnamem Jižním řídce osídlen, ze zhruba 26 miliónů Vietnamců jich drtivá většina žila na jihu. Laos a Kambodža, jež stále byly součástí Indočíny, byly rukama nohama pro návrat Francouzů, protože se báli Vietnamců (a poznamenám, že oprávněně), kromě toho měla Francie za to, že předhodila Indočíně návnadu, kterou domorodci prostě nemohli nespolknout – Francouzi s velikou slávou vyhlásili, že transformují impérium ve “svaz” a dokonce slíbili těm, kteří do tohoto svazu vstoupí, francouzské občanství, při tom sebe Francie stavěla nikoliv do role “pána” svazu, ale jakoby “staršího partnera”. V nové, v roce 1946 přijaté ústavě, se pravilo, že Francouzský svaz bude tvořen dvěma částmi – Francouzskou Republikou a “přidruženými teritorii a státy”, prezident Francie se stával prezidentem Svazu, ve kterém ještě existovaly Nejvyšší svazová rada a Svazové shromáždění, jež neměly zákonodárné pravomoci.
Taková byla mrkvička. Taková byla zrcátka a korálky.
Co proti tomu mohli postavit Severovietnamci? Podle názoru Francouzů – téměř nic. Proti nim stáli “terorista a bývalý agent Kominterny” Ho Či Min a Vo Nguyen Giap, který podle hodnocení Američanů, spolupracovníků OSS, úrovní svých kompetencí odpovídal přibližně majorovi US Army. Přičemž strýček a Giap disponovali zhruba 50 tisíci domobranci.
Francouzi přesto, že se tvářili, že jsou připraveni spolupracovat s úřady Severního Vietnamu a dokonce uzavřeli s Ho mezinárodní smlouvu a dali Vietnamcům “garance”, prakticky ihned vyprovokovali konflikt a okamžitě poslali do Vietnamu stopatnáctitisícovou armádu pro “zajištění ústavního řádu”.
Neuplynulo mnoho času a velitel francouzských expedičních sil, “hrdina Svobodné Francie”, generál Leclerc polekaně prohlásil, že k dosažení vítězství v Indočíně bude nezbytné přesunout tam minimálně 500 tisíc mužů.
K dosažení vítězství nikoliv politického, ale pouze vojenského.
Půl milionu mužů.
“Oops!”
Převzato z ostrova Janiky
