Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Takže, zopakujme si podmínky příkladu – Američané potřebovali stvořit stát, který neexistoval a pro začátek potřebovali “zcementovat” primitivní agrární společnost, které chyběla jednotná ideologie a kde nebyly politické strany takové, jak je známe. Vsugerovat této společnosti nějakou společnou “ideu” za pomoci toho propagandistického aparátu, který měli Američané k dispozici, bylo také nemožné, vzhledem k tomu, že v Indočíně chyběly pro dnešního člověka obvyklé sdělovací prostředky, a celé to bylo umocněno téměř úplnou negramotností obyvatelstva.
Ideologickou práci bylo nutno vést lokálně “z úst k ústům”, ale tuto možnost Američané neměli nejen z politických důvodů, ale také vzhledem k nedostatku “lidského materiálu”. V roce 1945 se pokoušeli obejmout neobejmutelné a jednoduše neměli na všechno dost lidí. Z toho vyplývalo, že bylo třeba, aby se v Indočíně objevila nějaká politická síla, která kromě “jediného správného učení” má navíc ještě i vůli vnucovat toto učení nejen všem zájemcům, ale i těm, kteří se vnucování brání.
Jinými slovy, výstavbou státu se měli zabývat sami tonoucí, kterým ovšem naprosto chyběly jakékoliv záchranářské zkušenosti. (poznámka překladatele – narážka na ruské rčení o tom, že “záchrana tonoucích je dílem rukou samotných tonoucích”)
Úkol vypadal nesplnitelně.
Nesplnitelně hlavně proto, že Američany tlačil čas. Neměli k dispozici padesát let jako na Filipínách, Druhá světová válka se chýlila ke konci a bylo jasné, že na řešení indočínského problému nemají USA k dispozici desetiletí, nemají ani roky, ale v tom lepším případě pouze měsíce. Nemluvě o tom, že na řešení problému bylo třeba se soustředit, ale soustředit se Američanům ze všech sil bránili “spojenci” – Britské Impérium a Francouzská Republika.
A přesto USA problém vyřešily. A vyřešily ho jednoduše.
Takže Američané udělali následující: udělali to, co dělají Američané vždycky – přiletěla velká americká letadla a jala se shazovat velké americké bomby.
Řešení problému spočívalo v jednom jediném slově a to slovo bylo “hlad”.
Pamatujete si ještě vzpomínky Archimeda Pattiho? O tématech, která “vznášeli” při rozhovoru se strýčkem? Připomenu vám – “…právě v té době tam byl hlad, buď půldruhého, nebo dva milióny lidí zemřely hlady nebo na epidemie… …Toto jsme s ním projednávali. Obecnou situaci a hlad…”
Patti to říká všechno správně, tak to skutečně bylo, jenomže chytračí v jednom malém detailu a bez této mrňavé věcičky se nám celý obrázek rozsype. Problém spočívá v tom, že čísla, která uvádí jsou počty zemřelých hlady za celý rok 1945 a rozhovor s Ho Či Minem vedli v dubnu.
V dubnu hlad ještě nebyl tím proslulým Vietnamese Famine of 1945, v dubnu hlad sice již nebyl strýček, ale ještě to nebyla tetička. Hlad začal koncem roku 1944 a svého vrcholu dosáhl koncem léta 1945, kdy požal největší díl své sklizně.
Příčin hladu bylo vícero, ale jednou z hlavních bylo americké bombardování.
Čím více se blížil konec války, tím intenzivněji bombardovali Američané Indočínu. Důvodem byla snaha způsobit co největší škody Japoncům a v tom byli Američané mimořádně úspěšní. Dokonce i ty omezené úkoly, které řešil generál Chennault, byly pro Japonce dostatečně bolestivé, například přestali používat vietnamský přístav Haiphong, který se nacházel v dosahu “létajících tygrů”, jenomže pak Američané znovu ovládli Filipíny a přiléhající vodní plochy, přisunuli letadlové lodě a začalo to doopravdy. Například 12. ledna 1945 v průběhu náletu na Saigon a Cam Ranh, kterého se zúčastnilo více než 800 letadel, jež provedla jeden a půl tisíce bojových letů, potopili 15 lodí japonského válečného námořnictva, 12 tankerů a 17 nákladních lodí.
Mimochodem, v průběhu tohoto náletu Američané společně s japonskými potopili i kotvící na rejdě v Saigonu francouzský křižník “Picquet de la Motte”, který Francie chtěla používat po válce. Francouzi byli rozběsněni, jenomže v lednu byl ještě živ Roosevelt, který se tak málo ohlížel na názory Svobodné Francie, že si dovoloval nazývat generála de Gaulla “klaunem”.
Takže počínaje květnem, a květen následuje hned po dubnu, americké letectvo přešlo od bombardování čistě vojenských cílů k bombardování “infrastruktury” a zpočátku se to dělo pod toutéž záminkou – zkomplikovat Japoncům odchod z Indočíny. Bombardovali nejenom přístavy, ale i železnice, železniční depa a mosty. V polovině května se Američanům podařilo přerušit spojení mezi jižním a severním Vietnamem, když definitivně rozbombardovali řetěz mostů spojující Saigon s provincií Binh Dinh. S tím se ale nespokojili a přenesli bombardování na sever a jali se metodicky bombardovat všechno šmahem, cesty, mosty, hráze a přehrady.
Připomenu, že spojeni severu a jihu bylo přerušeno už v květnu a koloniální hospodářství Vietnamu fungovalo tak, že z jihu na sever vezli rýži, a ze severu na jih uhlí. K polovině července byla v důsledku bombardování dopravní infrastruktura zničena a v zemi zavládl chaos. V zemi, kde už několik měsíců byl hlad, který byl cílevědomým bombardováním doveden o stupeň výše, v důsledku čehož podle dnešních odhadů zemřelo od 400 tisíc do 2 miliónů lidí.
Problém dále prohlubovali Francouzi tím, že neustále vyváželi ze země rýži. “Levé síly” Vietnamu se dokonce obrátily na své “bratry v přesvědčení” ve Francii s úpěnlivou prosbou o pomoc, jenže byl rok 1945, v Evropě to s jídlem také nebylo nic moc, ne tak špatné jako v Indočíně, ale i tak, a když Jean Paul Sartre a Jean Gabin byli postaveni před volbu mezi vlastním žaludkem a žaludkem vietnamským, zahodili všechna přesvědčení a volili žaludek svůj.
Politické síly, které by mohly tomuto nepořádku zabránit, ve Vietnamu nebyly. Od toho jsou kolonizátoři kolonizátory, aby nepřipustili objevení se žádných jiných sil kromě své vlastní. Ale aby se společnost dala řídit, musí být přece jenom alespoň nějak strukturovaná a i když masové politické strany, tak jak je známe, ve Vietnamu nebyly, byly tam přesto jakési náhražky stran v podobě náboženských hnutí.
Hlavní byla tři – přívrženci katolické církve a adepti dvou náboženských sekt Kao Dai a Hoa Hao.
Co se týče katolíků, tak málokdo chápe složitost hry, která se tehdy v Indočíně vedla – Američané, tím že vytlačovali Francouze z Indočíny, oslabovali Francii, oslabujíce Francii, oslabovali Evropu, ale oni měli ještě jeden cíl, odebírajíce Indočínu zasazovali ránu ještě i Vatikánu, a Vatikán tuto těžkou ránu na trup propustil, celá jedna pětina obdělávané půdy ve Vietnamu totiž patřila katolické církvi.
(V celé té věci jsou ještě dvě zajímavosti. První – Ho Či Min byl zuřivým antiklerikálem, v jeho vztahu ke katolické církvi bylo něco “osobního”, a druhá – vládnoucí později v Jižním Vietnamu Ngo Dinh Diem byl hlavou “katolické strany” a jeho podpora Američany vypadala od počátku značně dvojznačně, a tato dvojakost dopadla pro Ngo velmi špatně.)
Sekty pak byly stvořeny Francouzi a Japonci dle úvah Francouzů a Japonců, rozbor jejich religiózních názorů by nás odváděl od tématu, proto si je pouze připomeneme. Pouze pro pobavení poznamenám, že zakladatele Hoa Hao Huynh Phú So, Francouzi, kteří ho nazvali Šíleným Mnichem, zavřeli v roce 1940 do blázince, což je pochopitelné, protože když je člověk šílený, je třeba ho léčit. Ovšem léčení skončilo tím, že psychiatr, který blázna léčil se sám stal stoupencem sekty Hoa Hao. Nezdá se, že by sovětští disidenti měli podobný dar přesvědčování. Možná, že nebyli dostatečně šílení. Vzniká pokušení zabývat se ještě i psychiatry, ale to dělat nebudu.
Věc se ale měla tak, že katolíci a sektáři měli něco společného – ať zdraví nebo šílení, chovali stejnou úctu k soukromému vlastnictví a ani hlad je v tomto jejich přesvědčení nedokázal zviklat.
Rýži vyhrabávali a odváželi, lidé umírali a tak to všechno šlo, a aby se to nezastavilo, Američané zezhora házeli bomby a proces se točil dál. A kam se měl podít ubohý Vietnamec?
Historie s bombardováním a hladem byla vytažena na světlo boží již za Druhé indočínské války. Nejenom vietnamská, ale i levá propaganda jala se tepat americké imperialisty, nazývajíc bombardování roku 1945 “aktem nesmyslné krutosti”. O krutosti se přít nebudu, ale když slyším “nesmyslné” ve vztahu k USA jako státu, vyvolává to u mě smutný úšklebek. Není na světě stát, jež by se alespoň blížil při plánování svých činů americké důkladnosti, Američané úzkostlivě prověřují své kroky a daří se jim brát do úvahy i to, co jiným národům ani na mysl nepřijde.
Jako například v námi probíraném příkladu: rýži vyhrabávají a odvážejí, lidé umírají a umírají, jakési nesmyslné náboženské sekty zpívají své sektářské písně a konec všeho toho je v nedohlednu, kolonizátoři si radostně mnou ruce a těší se, jak navedou koloniální pořádek ve své “kolonii”, kterou ti blbci Američané pro ně osvobodili, a jak po přežitém utrpení budou domorodci rádi návratu kolonizátorů, když tu najednou, když tu náhle…
Když tu náhle, tak říkajíc na samém vrcholu, v okamžiku absolutní kulminace, zvedá se opona a z džungle vychází Viet Minh, vychází, samozřejmě, celý v bílém, vychází Viet Minh ozbrojený, Viet Minh bezbožný, vychází Viet Minh na soukromé vlastnictví kašlající, a první, co Viet Minh dělá – začíná obsazovat sklady s rýží připravenou k vývozu, urážet zámky a zdarma rozdávat rýži hladovějícímu obyvatelstvu.
Co myslíte, která strana se stala ve Vietnamu tou nejpopulárnější?
Mezi kterou stranou a lidem vznikla nerozborná jednota? Která strana se stala “strana-náš kormidelník”?
Protože s představivosti a logikou to u dnešních Rusů poněkud hapruje, nebudu vás trápit a unavovat, a rovnou vám řeknu výsledek – tou stranou se stal Viet Minh.
Převzato z ostrova Janiky
