Od poloviny 80. let se až do nedávné světové finanční krize těšily některé ekonomické teorie statutu téměř absulutní pravdy. Vývoj posledních let, včetně světové finančí a evropské dluhové krize, tyto teorie přinejmenším zpochybnil, pokud přímo nevyvrátil. To tvrdí někteří z odvážnějších ekonomů, jako třeba John Quiggin ve své nedávné knize Zombie Economics.
Zombie teorie
K zombie teoriím, které ovládaly západní svět od 80. let Quiggin řadí následujících pět:
1. Hospodářský cyklus se zmírňuje a výkyvy na trhu nejsou problémem a to především díky dregulaci finančních trhů a monetární politice centrálních bank (bez užitečného přispění fiskální politiky).
2. Trhy fungují dokonale a tržní cena je tedy nejlepším měřítkem skutečné hodnoty a liberalizované finanční trhy nejdůležitějším zdrojem hospodářského růstu, fiskální disciplíny, optimální alokace kapitálu a řízení rizik v ekonomice.
3. Ekonomické modely fungující na základě ideálních a ve skutečnosti neexistujících podmínek mohou předvídat budoucí hospodářský vývoj a užitečně ovlivňovat hospodářskou politiku.
4. Zbohatnutí nejbohatších postupem času vytvoří pracovní místa a blahobyt i pro chudé (trickle down economics).
5. Privatizace všechno vyřeší.
Doba selhání
Vývoj posledních 2-3 let rozhodně neproběhl v souladu s výše uvedenými zombie teoriemi.
1. Světová finanční krize a tržní výkyvy posledních let potvrdily, že zmírňování hospodářského cyklu prostřednictvím deregulovaného finančního trhu a monetární politiky bylo pouhou dočasnou domněnkou.
2. Světová finanční krize a evropská dluhová krize odhalily, že finanční trhy nefungují dokonale, že často alokují kapitál neproduktivně a že jsou schopny vážně poškodit hospodářství i veřejné finance.
3. Ekonomické modely byly zaskočeny krizí snad ještě vyšší měrou než krachující finanční instituce. Neexistuje snad jediný model, který by přicházející krizi odhalil dříve než novináři.
4. Nejbohatší 1% obyvatelstva Západu bohatne čím dál rychleji, zatímco střední a nižší příjmové skupiny svými reálnými příjmy zváště v USA spíše stagnují. Statistické údaje také odhalují, že střední a nižší příjmové skupiny jsou nejvíce negativně zasaženy dopadem finanční krize (narozdíl od horních příjmových skupin včetně bankéřů).
5. Privatizace v mnoha sektorech selhala a země, které ji prosazovaly nejrozhodněji, včetně Velké Británie a Nového Zélandu, začaly zvažovat, jak posílit úlohu veřejného sektoru a upravit podíl vlastnictví veřejného sektoru směrem nahoru. Úloha státu, která vzešla z reforem západních ekonomik konce 80. a 90. let se totiž ukázala jako nevhodně omezená nebo přinejmenším nevhodně uplatňovaná. Veřejný i soukromý sektor se v mnoha oblastech stal obětí krátkozrakých cílů.
… a opětovného ožívání
Politická rétorika postavená na výše uvedených zombie teoriích však ze scény neodcházejí. Zvláště v USA toto velmi jasně dokreslují dohady o reformě regulatorního rámce pro finanční trhy a o rozpočtech veřejných financí. V dohadech politiků vítězí monterání politika, jako hlavní nástroj ekonomického oživení a budoucí prosperity. A podpora pro střední a nižší příjmové skupiny postižené krizí například v USA získává formu krácení daní horním 2% obyvatel a zvýhodňování velkých firem (a pokud možno zrušení nedávno uzákoněného zdravotního pojištění pro chudé a rizikové jedince, které ohrožuje zisky zdravotních pojišťoven) s domnělým budoucím výsledkem nových pracovních příležitostí.
Finanční instituce a ratingové agentury se vrací na výsluní. Jejich návrat k zisku a k fungování „všechno jako dřív“ je provázen rostoucím vlivem na hospodářskou politiku a na debaty o regulaci a úloze státu.
Akademické publikace dále produkují články, které rozvíjejí krizí zdiskreditované modely. Jen v roce 2010 lze takovýchto článků najít v renomovaných akademických časopisech přes 1000. Ekonomové, kteří si vybudovali svou reputaci na těchto modelech a výše uvedených teoriích, odmítají přiznat porážku.
Úvahy o tom, že tyto teorie selhaly a patří natrvalo do hrobu se tak objevují hlavně na blozích jasnozřivějších či odvážnějších ekonomů.
Ani tito ekonomové ale zatím nepřicházejí s novým a přesvědčivějším teoretickým rámcem. Zatím hledají novou inspiraci v behaviorální ekonomii a ve fenomenech typu „důvěra mezi subjekty na trhu“ a „sociální network“. Snaží se „přiblížit ke skutečnosti“ spíše než usilovat o „akademicky čistou metodu výzkumu“. Přemýšlejí nakolik včlenit do ekonomických teorií více důrazu na „rovnost“ spíše než jen „výkonnost“. A připouštějí, že by ekonomové měli svoje tvrzení a návody vyjadřovat s větším douškem pokory namísto arogance.
Kdo by měl zájem něco měnit?
V pohledu zpět je snad ale nejvíc zarážející skutečnost, že kdybyste před nějakými 3-10 lety v křišťálové kouli ukázali budoucnost bankéřům a finančníkům, tak naprostá většina z nich, včetně těch v Lehman Brothers, by neměli důvod jakkoliv měnit svoje obchodní transakce předkrizových let.
Na cestě ke krizi totiž vydělali mnohem více než v krizi ztratili.
A zatím přijatá opatření tuto skutečnost do budoucna nikterak nemění…
Převzato z blogu autorky na Aktuálně