Evropská unie, auta, nezaměstnanost, krize, zima a my…

Mezi mediálními tématy typu amnestie nebo prezidentských voleb je trochu problémem odchytávat podstatná ekonomická čísla a zprávy. Běžný pozorovatel si z poslední doby vzpomene nanejvýš na ministra Kalouska, který s velkým sebeuspokojením prezentoval výsledek státního rozpočtu za rok 2012, přičemž se fikaně soustředil na položku „plnění“, místo položky „státní dluh“. Sice to není tématem článku, ale při každé vhodné příležitosti je nutno připomenout „Kalouskovu složenku“, kde nás dotyčný před volbami strašil nárůstem dluhu na 200 000,- Kč (počítáno na občana). Dnes je už možné zodpovědně tvrdit, že Mirek „plán“ splní, či dokonce předežene.

Navíc, v tuto chvíli není příliš jasné, jakým způsobem v rozpočtu je a bude čarováno s cirkevními restitucemi. Ty jsou totiž selským rozumem „závazkem státu do budoucna“ a měly by být v plné výši zahrnuty do státního dluhu, hned v okamžiku, kdy jako závazek vzniknou. Další nedůvěru způsobuje i tajuplné vytváření „úvěrových polštářů“… Ale nechme rozpočet a státní dluh být. Máme i další důležité ekonomické položky, které je vhodné sledovat. Většinou totiž bývají daleko hodnotnější informací o budoucnosti, než okolní informační balast.

Z čísel, která mne v poslední době nejvíce zasáhla, bych nejspíše uvedl prosincový pokles prodeje aut v EU, který završil roční poklesový trend meziročním pádem o 16,3 % (ČR 14,9 %). Pamětníci možná vzpomenou na časy blahé paměti, kdy prosinec byl dobou, kdy se hekticky snižoval daňový základ prostřednictvím zluxusnění, či rozšíření vozového parku, zejména u menších podnikatelů. Toto období bývalo v prodeji aut skutečnými Vánocemi. Není asi třeba příliš polemizovat o tom, že auta jsou, či spíše byla, jedním ze symbolů prosperity a „bohatství“ západní společnosti, stejně tak, že byla a jsou významným motorem produkce EU. Jakýkoliv významný propad v odvětví je nejen výpovědí o ekonomické situaci spotřebitelů v EU, ale i hrozivou předzvěstí poklesu značné části hospodářství. Pro ČR o to zajímavější, jak velký podíl produkce a pracovních míst zde autoprůmysl zaujímá.

Pro naše firmy a podniky zatím reálný dopad není významný, protože související značky aut patří k těm světově úspěšnějším a daří se jim překračovat prodejní čísla na mimoevropských trzích. Za pozornost zatím stojí jen jejich nenápadné, ale jasné tendence přesouvat výrobu blíže k příslušným, „perpektivním“ spotřebitelům. Číslo o prodejích aut jsem si nevybral vůbec náhodou. Při prezentaci svých katastrofických předpovědí totiž musím často čelit otázce: „A kdy se tedy v Evropě konečně všechno zhroutí?“ Při hledání stručné, jasné a úderné odpovědi jsem se po dlouhém přemýšlení, zvažování příčin, souvislostí a důsledků, vždy dostal pouze k jedinému závěru: „Až Číňani přestanou kupovat německá auta…“

Další položkou, kterou je nutno připomenout, je nezaměstnanost. Během loňského roku proběhla napříč Evropou řada velkých demonstrací se sociálním původem, často i s násilnými střety. V našich médiích tomu byla věnována jen okrajová, či spíše žádná pozornost. Řecké boje v ulicích jsou tak pro nás velmi vzdálenou realitou. Je ovšem důležité si říci, že od minulélo roku nedošlo v ekonomické a politické situaci k žádné reálné změně. Produkce a spotřeba stále klesá, úsporná opatření jsou ještě více úspornými, nezaměstnanost roste. Těch 27 % nezaměstnaných v Řecku nebo 26 % ve Španělsku, s hrozivými podíly mladých lidí, prostě nikam nezmizelo. Jen jsou o rok chudší a hladovější. Pokud v této chvíli nepobíhají v ulicích a nezapalují auta, jedná se čistě o meterologický problém, tedy nikoliv o důkaz příznivého vývoje věcí.

Nezaměstnanost v celé EU narostla ke 12%. V tomto okamžiku neexistuje žádná reálná představa, či plán, jak trendy zastavit nebo obrátit. Dosavadní opatření byla pouze udržením finančního systému v chodu a nic hmatatelného nepřinesla, ani přinést nemohla. Dříve či později nastoupí reálná ekonomická pravidla. Stav, kdy je ve společnosti významný podíl „neproduktivních“, není dlouhodobě udržitelný a po dosažení určité hodnoty dojde ke zhroucení. Vrátit například 25-30 % pracujících zpět do „produkce“ je obrovským, takřka neřešitelným úkolem. V minulosti se tak stávalo výhradně pomocí ničivých krizí, politických a společenských změn, nebo válkou. Trochu odvážně je možné tvrdit, že nezaměstnost má přímý vztah ke vzniku válek a je možno hledat procentuelní hranici, při které (garantovaně) propukne nějaká forma násilí nebo válka.

V USA bylo těsně před Velkou krizí a krachem burzy 25 % nezaměstnaných, v Německu před nástupem Hitlera 30 %. Dnes máme sice jiné výchozí podmínky, jako lepší sociální zázemí a výchozí „bohatství“ obyvatelstva, ovšem principy zůstávají stejné. 25 % nezaměstnaných bylo neřešitelným problémem tehdy i dnes. Pokud chcete podobnou situaci řešit bez zvratů a násilí, bez válečné produkce, nebo bez zničení vybudovaného (aby bylo možno budovat a spotřebovávat nové), musíme buď nepřetržitě přidávat do systému hotovost, nebo začít produkovat mnohem více, než doposud (reálných hodnot) a tyto vyvážet jinam. Přihazování hotovosti do systému samozřejmě nemůže být nekonečným a pouze oddaluje okamžik, kdy tvrdě udeří nutnost druhé varianty. Evropa v tomto okamžiku pouze oddaluje a k druhé variantě jednoduše plán nemá.

A já vám položím jednoduchou otázku: „Co si tak představujete, že bude Evropa moci úspěšně, konkurenceschopně produkovat a nabídnout světu? Třeba v horizontu 5-10 let?“ Pokud zajímavou ideu máte, jste nejspíš tím jediným, kdo ji má. Vyražte do Bruselu, čekají na vás jako na smilování. My ostatní, hloupější, si zopakujeme slogan: „Až Číňani přestanou kupovat německá auta…“ …a oni přestanou …to mi věřte.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky