Války proti německým protestantským knížatům nedopadly pro Habsburky dobře, a roku 1555 museli Habsburkové přistoupit na augšpurský náboženský smír (Augsburg), ve kterém museli přistoupit na tolerování protestantismu, byť pouze na územích spadajících pod protestantskou vrchnost, na podkladě zásady „jaká vláda, takové náboženství“ (která v té době téměř znamenala „jaký vládce, taková sexuální orientace poddaných“).
…Války probíhaly současně s tridentským koncilem. „Zatímco italští a španělští biskupové táhli do Tridentu, italští a španělští žoldáci táhli přes Alpy dobývat Německo.“
V roce 1541 byli z Prahy a z Českého království vypovězeni Židé, pod záminkou špionáže pro Turky. Přesto mnozí neodešli. Roku 1551 pak byl, jelikož se jejich spolupráce s Turky neprokázala, jejich pobyt Ferdinandem I. „legalizován“ – s tím, že musí nosit žluté označení (žluté kolečko na levé straně oděvu). Roku 1557 chtěl Ferdinand Židy opět vypovědět – a opět z toho sešlo. Ferdinand však nařídil všem pražským Židům povinnou každotýdenní návštěvu jezuitských kázání. Pak na ně byl ještě sveden požár Malé Strany roku 1561.
Již roku 1554 se Ferdinand pokusil o vyhnání všech kněží, kteří neměli římské „svěcení“, z celého království. (V menším se o to pokoušel již v předchozích dvou letech.) Akce nebyla příliš úspěšná. Roku 1556 byla na osobní žádost Ferdinanda I. do Čech uvedena jezuitská teroristická organizace (jejím centrem se stalo, od roku 1562, po opravě, Klementinum). Jezuité hned zahájili zuřivou propagandu a intriky. (Ignác z Loyoly psal Ferdinandovi I. a vnucoval se do Prahy už roku 1551). V roce 1561 byl do Prahy, po 140 letech, kdy skatolictví v Čechách v podstatě neexistovalo, opět dosazen arcibiskup. K oficiálnímu obnovení arcibiskupství však došlo až o více než rok později, 26. září 1562.
Pro ilustraci skutečnosti, že se skatolictví nikdy nestalo kultem Čechů, si můžeme připomenout, že ačkoli utrakvistická konsistoř vedla své spisy česky, skatolická konsistoř vedla své spisy po celou dobu v latině nebo v němčině. A to i v době, kdy na našem území skoro žádní Němci nebyli, nebo v době, kdy byli v podstatě všichni Němci, kteří u nás byli, protestanty.
Roku 1562 Ferdinand také okupoval konsistoř utrakvistické církve a dosadil tam známého zrádce Mystopola, který kolaboroval s jezuity. Konsistoř již nikdy nebyla stavům vrácena, byla v podstatě všemi ignorována a postupně zaniká.
V tomto zběsilém nástupu proti neskatolíkům však musel Ferdinand I. nakonec polevit. Jeho synové Maxmilián a Karel totiž sympatizovali s protestantstvím. To sice nebylo nic nového, Ferdinand to věděl již dlouho, Maxmiliánovi vyhrožoval vyděděním, a zřejmě počítal jako s následníkem se svým druhorozeným synem Ferdinandem Tyrolským. Roku 1561 se však dozvěděl o jeho tajném a „nerovném“ sňatku s krásnou a vzdělanou Filipinou Welserovou, který Ferdinanda Tyrolského z nástupnictví vylučoval.
Když nemohl Ferdinand změnit svého syna a nástupce Maxmiliána (nástupcem byl zvolen roku 1562), pokusil se ještě na poslední chvíli změnit „církev“. Snažil se proto na tridentském koncilu vymoci přijímání z kalicha, chtěl prosadit zrušení celibátu a zavedení bohoslužby v národním jazyce, také zrušení štolových („církevních“ správních) poplatků. Nakonec mu papež roku 1564 povolil jen přijímání z kalicha pro Čechy a Moravu a skoro všechny sousední země. (Přijímání podobojí bylo tehdy povoleno i pro Rakousko, Bavorsko a Uhry.) I tak došlo k paradoxní situaci, kdy nový skatolický arcibiskup a jezuité museli v českých kostelech sloužit podobojí. Dodržoval to však jen první arcibiskup, Antonín Brus (správně prý Prus) z Mohelnice (1562-1580). Jeho nástupce, Martin Medek z Mohelnice, přijímání podobojí opět zakázal.
Je dobré si připomenout, že tato Ferdinandova skatolizační činnost nebyla snahou o nějaké sjednocení náboženství v jeho říši. Představa, že v té době byli ve střední Evropě všichni skatolíci, jen Češi byli „kacíři“, je zcela mylná. V té době totiž již ve střední Evropě skatolíci v podstatě neexistovali. V habsburských državách, v rakouských zemích a v Uhrách, zcela zvítězilo protestantství. Pro celé Německo odhaduje benátský vyslanec roku 1558 počet skatolíků na sotva 10 %. Protestantskými nebyly jen i dnes protestantské severní kraje Německa, ale i jižní a západní země, později dobyté od skatolíků. V Polsku v té době nesoupeří skatolíci s „kacíři“, ale luteráni s kalvinisty. Protestantskými zeměmi byly i dnes skatolické Nizozemí a Švýcarsko. Ve Francii byla značná část obyvatelstva hugenoty. Protestantismus se rozmáhal i v Itálii a ve Španělsku. Nemluvě o zemích, které jsou protestantské dosud.
Vnucování skatolického kultu tedy bylo snahou o „plošnou výměnu náboženství“ naprosté většiny obyvatel. O plošné vyhlazení protestantství – křesťanství a jeho nahrazení římským kultem. V případě Čechů šlo navíc o vnucování zcela cizího kultu, který oni ani jejich předci nikdy v minulosti nepřijali.
Podle svědectví Maxmiliánova kazatele Pfausera Ferdinand vykřikoval, že chce raději být zatracen s papežem, než spasen s Lutherem. …Stalo se.
Foto: Tridentský koncil
